|
|
|
Název:
Dlouhý seznam entů
Díl: Dvě Věže
Kniha: Třetí
Strana: 58 |
Uč
se teď umění živočichů živých!
Čti nejprv čtyři svobodné čeledi:
nejstarší ze všech národ je elfů;
trpaslík tesá, temný má domov;
ent zemí zrozený, starý jako skály;
smrtelný člověk sedlá si koně.
|
|
Název:
Ent a entka
Díl: Dvě Věže
Kniha: Třetí
Strana: 70 |
ENT:
Když zjara buky vyraší a míza stoupá knemem,
když svítí lesní potůček a k lesu stojíš čelem,
když dlouhým krokem, plným dechem zdravým vzduchem jdem,
přijď ke mně zpět, přijď ke mně zpět, vždyť já mám krásnou
zem!
ENTKA:
Když jarem raší zahrada a roste obilí,
když květy jako lesklý sníh mám sady obilí,
když zem i vzduch se rozvoní deštěm se sluncem,
já zůstanu, já nepůjdu, vždyť já mám krásnou zem!
ENT:
Když léto zemi zalehne svým zlatým pohledem,
pod listovou spavou střechou, stromy sní svůj sen,
když lesní síně chladivé ve větru ševelí,
přijď ke mně zpět, přijď ke mně zpět, má zem je nejlepší!
ENTKA:
Když slunce hřeje, jablka a hrušky vypéká,
když sláma zlátne, bělá klas a žeň už nečeká,
když kane med a zraje plod a hnědne ořeší,
já na slunci tu zůstanu, má zem je nejlepší!
ENT:
Když přijde zima divoká a stromy zahubí,
když padne les a černá noc den bledý pohltí,
když od východu pofičí a liják bude lít,
bude tě hledat, budu volat, za tebou chci jít!
ENTKA:
Když zima píseň umoří a padne černá tma,
zlomí se větev neplodná a skončí práce má,
vyhlížet budu, čekat budu, až mi přijdeš vstříc,
pak nelítostným deštěm spolu odejdeme pryč.
OBA:
Společně půjdem na západ studenou končinou,
a daleko snad najdem zem, kde srdce spočinou.
|
|
Název:
Entí pochodová píseň
Díl: Dvě Věže
Kniha: Třetí
Strana: 77 |
Ať
chrání jej kruh kamenný, do Železného pasu jdem,
ať silný je a tvrdý je a těžký je jako černá zem,
my jdem, my jdem, my válčit jdem, my kamennou hráz rozbijem,
vždyť hoří větev, hoří kmen a hučí pec - my válčit jdem!
Jdem na tu zemi ponurou, ať bubny duní, přijde soud;
na Železný pas přijde soud!
My jdem a s námi přijde soud!
|
|
Název:
Éomerova píseň
Díl: Návrat Krále
Kniha: Pátá
Strana: 106 |
Z
pochyb a tísně tmou do jitra jel jsem;
zpíval jsem slunci, zasvítil se meč.
Do konce naděje jsem dojel, a teď do skonání
zlobou a zhoubou do zatmění dne!
|
|
Název:
Frodův žalozpěv pro Gandalfa
Díl: Společenstvo Prstenu
Kniha: druhá
Strana: 337 |
Když
večer v Kraji šedý byl,
slýchal jsem v Kopci jeho krok:
před svítáním se vytratil
na dlouhou cestu beze slov.
Od
Divočiny k břehům Moře,
do jižních hor z pouští severních.
tajnými dveřni, v dračí noře,
temnými hvozdy šel svobodný.
Ať
s ním byl trpaslík, člověk či hobit,
nebo elf, který neumírá,
s ptáky i zvířaty dovedl mluvit
jazykem, jenž srdce otevírá.
Smrtící
meč a hojící ruka,
záda, jež ohnulo těžké břímě;
planoucí pochodeň, hlas jako trubka,
znavený poutník na cestě v zimě.
Jako
pán moudrosti na trůnu sedal,
rychle se hněvalm rychle se smál;
odřený klobouk a brada šedá,
o hůl se trnitou opíral.
Na
můstku samoten vzdoroval
náporu Ohně a stínu zlého;
o kámen hůl se zlomila,
v Khazad-dum zemřela moudrost jeho.
|
|
Název:
Galadrielina píseň o Eldamaru
Díl: Společenstvo Prstenu
Kniha: Druhá
Strana: 349, 353 - 354 |
Já
o listech jsem zpívala - a zlaté listí bylo.
Já zpívala jsem o větru - a lesem zabouřilo.
Tam za Sluncem a Měsícem po moři pěny jdou
a na pobřeží Ilmarin kdys rostl zlatý strom.
Ve věčném hvězdném soumraku v Eldamaru svítíval,
v Eldamaru, kde Tirion blažených elfů stál.
Tam rostlo zlaté listoví a košatil se věk,
však zde za mořem Dělícím pro slzy není lék.
Lóriene! Již zima jde, den holý, bez listí;
do vody listy padají, Řeka je odnáší.
Lóriene! Již příliž dlouho na tomto břehu přebývám
a ve vadnoucí korunu elanor žlutý zaplétám.
Chci-li však zpívat o lodích, která mi přijde vstříc?
Kde vzít tu, jež mě přenese nazpátek po mořích?
Ai
Laurië lantar lassi súrinen,
Yéni únótimë ve rámar aldaron!
Yéni ve lintë yuldar avánier
mi oromardi lisse-miruvóreva
Andúnë pella, Vardo tellumar
nu luini yassen tintilar i eleni
ómaryo airetári-lírinen.
Sí
man i yulma nin enquantuva?
An
sí Tintallë Varda Oiolossëo
ve fanyar máryat Elentári ortanë
ar ilyë tier undulávë lumbulë;
ar sidanóriello caita mornië
i falmrinnal imbë met, ar hísië
untúpa Calaciryo míri oialë.
Sí vanwa ná, Rómello vanwa, Valimar!
Namárië!
Nai hiruvalyë Valimar.
Nai elyë hiruva. Namárië!
|
|
Název:
Galadrieliny vzkazy
Díl: Dvě Věže
Kniha: Třetí
Strana: 94 |
Pro
Aragorna:
Kde jsou tví Dúnadané, Elessare milý?
Kam a proč příbuzní tvoji zabloudili?
Blíží se hodina, Ztracený zas vzejde,
Šedá družina ze Severu jede;
temná je cesta však pro tebe souzená:
táhne se k Moři, je mrtvími střežená.
Pro
Legolase:
Zelený lístečku, dlouho jsi pod stromem v radosti přebýval.
Varuj se před Mořem!
Jednou jen zaslechneš křik racků na mělčině,
víckrát už srdce tvé ve hvozdě nespočine.
|
|
|
Název:
Gandalfova hádanka o entech
Díl: Dvě Věže
Kniha: Třetí
Strana: 132
|
Železo
se nekulo, nekácely stromy,
mladé byly lesy pod hvězdnými dómy;
nebylo prstenu ani věcích zlých,
chodilo to tenkrát volně po lesích.
|
|
Název:
Gandalfova píseň o lórienu
Díl: Dvě Věže
Kniha: Třetí
Strana: 104 |
V
zlatý les kouzel Lórien
přichází člověk zřídka jen;
pramálo očích smrtelných
spatří tu, jež se nemění.
Galadriel! Galadriel!
Kdo k studánce tvé čiré šel?
V bílé tvé ruce bílá hvězda;
zem čistá, o jaké se nezdá
i v nejčistších snech smrtelnému,
je v Dwimordenu, Lórienu.
|
|
Název:
Gil - Galadův pád
Díl: Společenstvo Prstenu
Kniha: První
Strana: 178
|
Gil
- Galad, to byl elfů král,
harfeník o něm smutně hrál:
poslední svobodnou měl zem za Horami a před Mořem.
Meč
dlouhý, kopí břitké měl,
zář přilby zdáli's uviděl;
nesčetné hvězdy ve svém třpytu
se zrcadly v jeho štítu.
Dávno
ho do dáli kůň nes;
a nikdo neví, kde dlí dnes;
do tmy zapadla hvězda jeho:
do tmy Mordoru stínového.
|
Název:
Glumova hádanka
Díl: Dvě Věže
Kniha: Čtvrtá
Strana: 204 |
Nedýchá
to, přece žije,
jako smrtka studené je;
žízeň nemá, přece pije,
brnění má, neřinčí v něm;
na suchu tone,
ostrov je pro ně
pohoří z písku.
O vodotrysku
myslí si, že vítr vane.
Je to krásně hladké, pane.
Pohrajem si trošičku!
A tak bysme chtěli,
abysme tu měli
šťavňaťoučkou rybičku!
|
|
Název:
Glumova píseň
Díl: Dvě Věže
Kniha: Čtvrtá
Strana: 203 |
Po
zemi studené
moc se nám špatně jde,
odřeme si nožišku.
Skály a skáličky
jsou jako kostičky,
masa ani trošičku.
Potůček a louže,
do těch se to klouže,
ochladit se chvilišku!
A teď bysme chtěli -
|
|
Název:
Chodcova hádanka
Díl: Společenstvo Prstenu
Kniha: První
Strana: 164 - 165 |
Ne
každé zlato třpytívá se,
ne každý, kdo bloudí je ztracený.
Stáří,
když silné je, neohýbá se,
mráz nespálí hluboké kořeny.
Z popela oheň znovu vzplane,
ze stínů světlo vzejde náhle;
až zkují ostří polámané,
nekorunovaný zase bude králem.
|
|
Název:
Koupelová píseň
Díl: Společenstvo Prstenu
Kniha: První
Strana: 102 |
Ať
žije koupel večerní,
když spláchnem prach a bláto v ní!
Nezpívá jenom pitomec,
že horká voda je krásná věc!
Líbezný
zvuk má tichý déšť,
potůček z kopce hopkuje;
lepší než stružka zvonící
je horká voda pářící.
Dobrá
je v hrdle studená
pro toho, který žízeň má;
lepší je hrdlem pivo lít
a horkou vodu v lázni mít.
Vodotrysk,
to je nádhera,
když voda k nebi vyvěrá,
lepší než chladná fontána
je v horké šplouchat nohama.
|
|
Název:
Legolasova píseň o Moři
Díl: Návrat Krále
Kniha: Šestá
Strana: 207 |
K
Moři! Bílý racek křičí,
vítr tam věje, pěna se tam tříští.
Na západ, na západ rudé slunce sedá.
Slyšíš to volání, lodičko má šedá,
hlas mého lidu, jenž za Moře odplouvá?
Odejdu od lesa, který mě odchoval;
dny naše končí a roky už zmírají.
Přes širé vody sám odpluji potají.
Vlny se lámou o dlouhý břeh Poslední:
Ztracený ostrov tam zpívá, ach pohlédni!
Eressëa, Elfie, člověk ji nenajde.
Tam listí nepadá, tam lid můj nezajde!
|
|
Název:
Na Théodenovu smrt
Díl: Návrat Krále
Kniha: Pátá
Strana: 103 |
Přemozte
pláč! Mocný byl ten padlý
a pěkný konec měl. Mohylu nakupíme
a potom budou plakat ženy. Nás volá válka!
|
|
Název:
Olifant
Díl: Dvě Věže
Kniha: Čtvrtá
Strana: 227 - 228 |
Jako
myška šedivý,
jako dům jsem veliký,
nos mám jako had,
zem se musí třást,
kudy kráčím trávou.
Stromy, ty se lámou.
Z úst mi trčí rohy,
po jihu si chodím,
pleskám ušima.
Let si nevšímám;
dusám pořád dál a dál,
nikdy bych si nelehal,
ani kdybych umřít měl.
Olifant jsem, tak to je.
Ze všech největší,
ze všech nejstarší.
Jednou bys mě,
nikdy nezapomněl.
Když mě uvidíš,
ve mě neuvěříš.
Přece olifant jsem, věř,
nevím vůbec, co je lež.
|
|
Název:
Orlí píseň
Díl: Návrat Krále
Kniha: Šestá
Strana: 212 - 213 |
Zpívejte,
lidé věže Anor,
vždyť Sauronova říše navždy padla
a Temná věž je stržena.
Zpívejte,
radujte se, lidé strážní věže,
vaše stráž marná nebyla
a
Černá brána v troskách leží
a prošel jí váš král.
Je vítěz.
Zpívejte,
těšte se, všechny Západu děti,
váš král zas přijde, přichází
a bude bydlet mezi vámi
po všechny dny vašich životů.
Strom,
který uschl, obnoví se,
vysoko jej sám zasadí
a Městu bude požehnáno.
Zpívejte,
všichni lidé!
|
|
Název:
Pijácká píseň
Díl: Společenstvo Prstenu
Kniha: První
Strana: 92 |
Hou!
Hou! Hou! Sem se skleničkou,
v soužení je vždycky útěchou.
Ať padá déšť a vítr fouká,
ať cesta přede mnou je dlouhá,
já si lehnu pod vrbu,
ať si mraky sami jdou.
|
|
Název:
Píseň na rozloučenou od Smíška a Pipina
Díl: Společenstvo Prstenu
Kniha: První
Strana: 106 |
Sbohem,
krbe s komnatou!
Ať padá déšť a vichry řvou,
jen nasedni, než se rozední
jsme za lesem a za horou.
Roklinka
s elfy čeká nás
na louce, nad níž strmí sráz,
do pustých blat žene nás chvat,
kam pak, to neví nikdo z nás.
Nepřítel
za námi, před námi děs,
za lůžko postačí zelený les,
až nakonec vše zdoláme přec
a odpočineme od svých cest.
Tak nasedni! Tak Nasedni!
Musíme jet, než se rozední!
|
|
Název:
Píseň o Berenovi a Lúthien
Díl: Společenstvo prstenu
Kniha: První
Strana: 184 - 185 |
Bujný
byl list, tráva zelená,
vysoký kvetl bolehlav,
a mýtinou zář světelná
hvězd ve stínu se chvěla.
Tinúviel se vznášela,
píšťalka zněla ztajená,
vlas hvězdný měla jako háv
a zář se v šatu odrážela.
Sem
přišel Beren z chladných hor
a ztracen bloudil v listoví,
kde elfí řeka pěla chór,
tam kráčel sám a smuten byl.
Skryt v bolehlavu vyhlíží
a žasne: zlatem kvete bor,
kde vlaje plášť ten kvítkový
a vlas jak stín se rozvlnil
Kouzlem
únava z něho padá,
okřívá poutník sudbou hnaný;
pospíchá, kam to srdce žádá,
a lapí - louče měsíce.
Již zakletými houštinami
prchá mu, nerada i ráda.
Dál bloudí sám i nevítaný,
zaslechnou cosi snaží se.
Zaslechl
často letmý zvuk
nožek jak listí lípy hravých,
podzemní hudby prýštit hluk,
v ukrytých prohlubních jak zněl.
Uvadlé klesy bolehlavy,
list za listem již střásá buk,
a jeho ševel naříkavý
se zimním lesem zkřehle chvěl.
Hledal
ji stále, bloudil v dáli,
přes loňské listí v závějích,
na cestu hvězdy bleskotaly
v prokřehlém nebi mrazivém.
Její plášť v loučích měsíčních,
viděl, když nožky tancovaly
v dáli a výši na kopcích
a jejich třpytem skvěla zem.
Když
přešla zima, vrátila se,
svou písní jaro probudila,
jak skřivánek, jak sprška zase,
či jako vody tající.
Spatřil, jak elfí kvítí sila
u nohou svých, a zdráv byl rázem:
toužil, aby s ním zatančila
na trávě štěstím vonící.
Prchala
zas, však rychlý byl.
Tinúviel! Tinúviel
Elfím jménem ji oslovil,
a zůstala stát v naslouchání.
Jen stanula, již kouzlem zněl
Berenův hlas; ji omámil.
To osud byl Tinúviel -
v náruč mu padnout bez váhání.
Když
do očí jí pohleděl,
ve stínu jejích temných vlasů
hvězdný svit chvějný uviděl,
jak třpytí se, jak zrcadlí se.
Tinúviel svou elfskou krásu,
nesmrtelnou - jako každý elf -
kolem něj vine stínem vlasu
a pažemi, jež stříbrem skví se.
Osud
jim určil dlouhou cestu
přes šedé hory studené,
přes kobky, k železnému městu,
přes hvozdy noci bez svítání.
Dělící moře mezi ně
vešla, a přec si našla
a dávno spolu svobodně
odešli v kraje nestýskání.
|
|
Název:
Píseň o Durinovi
Díl: Společenstvo Prstenu
Kniha: Druhá
Strana: 297 - 298 |
Svět
mladý byl, hory zelené,
světlo měsíce čerstvě zrozené,
potok i kámen bez jmen byl,
a tu se Durin probudil.
Horám a dolům jména dal,
z pramenů vodu ochutnal;
a v zrcadlovém jezeře
spatřil sám sebe v nádheře
s hvězdnou korunou zářivou
vlastnímu stínu nad hlavou.
Svět
krásný byl, hory pyšně stály
za Starých časů, nežli padli
král Nargothrondu, Gondolinu,
když marně vzdorovali stínu,
a dávno jsou již za mořem.
Krásný byl svět v Durinův den.
Založil tesaný trůn králů
uprostřed sloupořadých sálů
se zlatou klenbou; po stříbře
šlapali tam a na dveře
vepsali mnohé mocné znaky.
Jak slunce, hvězdy plály lampy
z křišťálu, v stínu nehasnoucí,
a jasem prozářily noci.
Tam
perlík v kovadlinu bil,
štěpilo dláto, rytec ryl;
tam ostří s jílcem skuli v ráz,
doloval, stavěl jiný zas.
Tam beryl, opál svítivý,
zbroj jako rybí šupiny,
kabátce, meče, sekery,
pásy, kopí se vršily.
Únavu
neznal Durinův lid;
pod horou nechal hudbu znít:
na harfy hráli, pěvec pěl,
ryk trubek v branách zazvučel.
Zešedl
svět, hory zestárly,
pod kovadlinou popel tlí;
mlčí harfy i kladiva,
temnota v sálech přebývá;
sám Durin zhynul ve stínu
tam v Morii, tam v Khazad - dûm.
Jen hvězdy svítí s večerem
tmou v Zrcadlovém jezeře;
v hlubině koruna se skví,
než se zas Durin probudí.
|
Název:
Píseň o Eärendilovi
Díl: Společenstvo Prstenu
Kniha: Druhá
Strana: 220 - 223 |
Eärendil
byl námořníik,
v Arvernienu zůstával;
loď ze dřeva si postavil,
jež v Nibrethilu otesal;
stříbrné plachty pro ni tkal
a lucerny měl ze stříbra,
příď jako labuť tvaroval
a vlajka světlem zářila.
V
plášť starých králů oděl se
a vkroužkované brnění;
na štítě nápis runový,
jenž chrání proti zranění;
luk ohnut z rohu dračího,
z ebenu šípy řezané,
stříbrný pancíř; meč svůj měl
v pochvici chalcedonové;
z ocele meč byl kalený,
diamantová přilbice
a na ní chochol z orlích per,
na prsou smaragd třpytí se.
Pod
měsícem a hvězdami
putoval dálkou severní,
matoucí stezkou zakletou
až za hranice zemských dní.
Od ledovcové nížiny,
kde leží stíny mrazných hor,
od jižních pouští planoucích
v bezhvězdných vodách zbloudilý
do Noci nicoty až přišel
a dále plul a nespatřil
zářící břeh, o kterém slyšel.
A vichr hněvu zavál naň
a slepě vlnami ho hnal
zpět ze západu na východ:
domů, kde nikdo nejásal.
Elwinga
jen mu létla vstříc
a plamen světlem zazářil
jasněj, než září diamant:
to její náhrdelník byl.
Silmaril na čelo mu váže.
Živoucím světlem korunován
bez obav loď svou otáčí
a noci svěřil se a vodám.
Tu ze Zásvětí za Mořem
svobodná, mocná bouře letí,
mohutný vítr Tarmenel;
žene loď jako hrstku smetí
cestami, kudy smrtelník
jen zřídka projde, aniž pad.
Zděšen, jak ovát dechem smrti,
letí z východu na západ.
Zas
Věčnou nocí nesen byl
hučím černým příbojem
přes mořské míle bez,
přes dávno utonulou zem;
až na pobřeží perlových,
kde končí svět, uslyšel hrát
zpěněné vlny píseň svou
a drahokamy na břeh hnát.
Tam
spatřil horu němě čnít,
kde soumrak padá do klína
Valinoru, a Eldamar,
kde zámořská je krajina.
Poutník, jenž z noci vyvázl,
v přístavu bílém zakotvil,
v zeleném elfím domově,
kde Tirion se zrcadlil
v jezeře stinném pod skalou
jak bledé sklo tam pod vrchem
Ilmarinským. Vzduch vlahý byl
a líbezná to byla zem.
Tam
odpočinul od svých cest
a melodie hráli mu
a báje moudrých slyšel tam
a zlatou harfu dali mu.
V elfovskou běl ho oblékli
a sedm světel před ním šlo,
když do skryté se země bral
v bázni přes Calacirian.
Vešel do síní bezčasých,
kde třpyrné roky odplývají
a nekonečně vládne král
na hoře se strmými kraji.
tam padla slova neslýchaná
o elfech a též o lidech,
vidiny spatřil zakázané
těm, kteří obývají svět.
Novou
loď mu pak postavili
z mitrilu, ze skla efovského.
Je bez vesel a nevlaje
plachta ze stěžně stříbrného:
silmaril jako svítilnu
a vlajku ohněm planoucí
tam posadila Elbereth,
ta královna hvězd živoucích,
nesmrtelná křidla dala mu
a sudbu přiřkla: věčně žíti,
plout po bezbřehých nebesích,
kam slunce, měsíc nedosvítí.
Od
podvečerních útesů,
kde něžně kanou fontány,
ho nesla křídla, bludný svit,
za zásvětními horami.
Na konci světla obrátil se
a po domově touhou hnán
spěchal jej hledat temným stínem
podoben hvězdě, plamen sám;
vysoko nad mlhami letěl
ten posel slunce plamenný,
ten zázrak zřený před úsvitem,
kde plynou vody severní.
A
putoval nad Středozemí,
až slyšel nářek úpěnlivý
lidských i elfích žen a dívek;
to kruté Staré časy byly.
Však mocná sudba na něm leží:
než luna sama vyhasne,
jak hvězda míjet, nikdy stanout
na lidské břehy přejasné;
navždy už, navždy poslem být
na pouti, která nekončí se:
svou lampu rozsvícenou nést -
Světlonoš ze Západní říše.
|
|
Název:
Píseň o elfech za Mořem
Díl: Společenstvo Prstenu
Kniha: Druhá
Strana: 353 - 354 |
Ai!
Laurië lantar lassi súrinen,
Yéni únótimë ve rámar aldaron!
Yény ve lintë yuldar avánier
mi oromardi lisse-miruvóreva
Andúnë pella, Vardo tellumar
nu luini yassen tintilar i eleni
ómaryo airetári-lírien.
Sí
man i yulma nin enquantuva?
An
sí man Tintallë Varda Oiolossëo
ve fanyar máryat Elentári ortanë
ar ilyë tier undulávë lumbulë;
ar sindanóriello caita mornië
a falmalinnar imbë met, ar hísië
untúpa Calaciryo míri oialë.
Sí vanwa ná, Rómello vawa, Valimar!
Namárië!
Nai hiruvalyë Valimar.
Nai elyë hiruva. Namárië!
|
|
Název:
Píseň o Gondoru
Díl: Dvě Věže
Kniha: Třetí
Strana: 19 |
Gondore!
Gondore mezi Horami a Mořem!
Západní vítr vál a světlo na Stříbrném stromě
zářivým deštíkem padalo do královských zahrad.
Vy pyšné valy! Vy bílé věže! Trůne a koruno zlatá!
Gondore! Uvidí lidé Stříbrný strom opět stát,
Bude od Moře k Horám západní vítr vát?
|
|
Název:
Píseň o Lebenninu
Díl: Návrat Krále
Kniha: Pátá
Strana: 132 |
Sříbrně
plynou potůčky z Colosu k Erui
v zelených pláních Lebenninu!
Vysoká roste tam tráva. Ve větru od moří
lilie bílé se kývají
a chvějí se zlaté zvonky mallosu a alfrinu
na zelených pláních Lebenninu
ve větru od moří!
|
|
Název:
Píseň o Mohylách u Mundburgu
Díl: Návrat Krále
Kniha: Pátá
Strana: 108 |
Zahučely
rohy, rozlehly se v horách,
míhaly se meče v poli pod městem.
Klusali koně do Kamenné země
jak vítr s jitrem. Válka jiskřila.
Tam padl Théoden, proslulý Thengelovec;
do zlaté síně, do zelených luk,
na zlaté síně, do zelených luk,
na pláně severní on nepojede zpět,
vojska velitel. Harding a Guthláf,
Dúnhere a Déorwine, Horn a Fastred
krev dali kraji dalekému:
v Mohylách u Mundburgu mlčky práchnivějí
s pobratimy svými, pány z Gondoru.
Nevrátí se Hirluin nazpět do svých hor;
ani starý Forlong do svých světlých planin,
tam do Arnachu, do své domoviny
ve slávě; ani státní lučištníci
Derufun a Duilin k vodám dumavým
hluboké Morthondy, do které hledí hory.
Smrt za jitra i za soumraku
přijali páni jako poddaní.
Spí sladce v Gondoru u Velké řeky
šedé jak slzy, stříbrem svítící.
Rděla se tenkrát ryčná její voda:
do pěn a krve slunce klesalo,
hory jak majáky hořely za večera,
rudá padala rosa v Rammas Echoru.
|
|
Název:
Píseň o Nimrodel
Díl: Společenstvo Prstenu
Kniha: Druhá
Strana: 319 - 320 |
Byla
tu dívka, a již není,
hvězda zářivá;
bílý plášť zlatem obroubený,
střevíčky ze stříbra.
Na
čele hvězdu nosívala
a světlo ve vlasech,
jako když zlaté slunko padá
na lórienský les.
Vlas
dlouhý, bílé údy měla,
volná a líbezná;
s větrem se spolu procházela
jak lístek lehounká.
Kde
Nimrodelský vodopád
zurčí si chladivě
stříbrný její hlásek pad
do tůně zářivé.
Kde
bloudí teď, kdo ví, kdo zná?
Sluncem a stínem snad.
Před léty byla ztracena
Nimrodel na horách.
Elfí
loď v šedém přístavu
v zátoce v klínu hor
čekala na ni mnoho dnů
a hučel mořský chór.
Až
noční vítr severní
zvedl se, naříkal
a koráb z elfích pobřeží
na širé moře hnal.
S
úsvitem země zmizela
i hory šednoucí;
za vlnou vlna letěla,
tříšť bila do očí.
I
spatřil Armoth mizet břeh:
do vln se potápěl.
Tu proklel loď. která ho rve
od krásné Nimrodel.
Byl
králem elfů z dávných let,
pán lesů, skal a stěn,
když s jarem zlátla ratolest
v zemi Lothlórien.
Do
moře z lodi skočil vráz
jako šíp z tětivy,
a vodní hloubky rozťal snáz
než racek šedivý.
Větrem
mu vlasy zavlály,
tříšť létla ke světlu;
dlouho se za ním dívali,
kde jako labuť plul.
Západ
však mlčí; zdejší břeh
též o něm nemá zpráv:
o Amrothovi neslyšel
žádný elf vícekrát.
|
|
Název:
Píseň v lesích
Díl: Společenstvo Prstenu
Kniha: První
Strana: 112 |
Poutníci
v zešeřelé zemi,
nezoufejte, vždyť lesy všemi
prosvitne slunce nakonec.
Každý les skončí, jistá věc.
A slunce září nad plání,
ať vstává, či se naklání.
Každému lesu dojde dech...
|
|
Název:
Píseň Zlatěnce
Díl: Společenstvo Prstenu
Kniha: První
Strana: 121 |
Štíhlý
proutek vrbový, tichá voda šerá!
Rákos v tůni oživlý! Sličná Říční dcera!
Jarní vzduch a letní čas, jaro vždycky znova!
Vítr vodopádu! Smích, jenž se v listí schoval!
|
|
Název:
Písně Toma Bombadila
Díl: Společenstvo Prstenu
Kniha: První
Strana: 117 - 118, 119, 120, 121, 122, 124, 138, 139, 140,
143 |
str.
117 - 118
Cinkylink,
cinkybřink, cinkylinky holala,
hop a skok, jen drž krok, jíva zpívá lalala,
Tom, bom, hej, a hoj, Bombadil a tralala.
Hej
hoj, cinkylink, cinkybřink, má milá,
vítr fouká na časy a na ptačí křídla.
Pod horou, za horou, na sluníčku svítí,
na prahu vyhlíží, až se hvězdy třpytí,
moje paní překrásná, říční žínky dcera,
štíhlý proutek vrbový, jako voda šerá.
Starý Tom Bombadil lekníny jí nese,
skáče a zpívá si, až se země třese!
Hej a hoj! Cinkylink, cinkybřink a hohoho!
Zlatěnko, děvenko, ta má zlatá poměnko!
Vrbáku, chudáku, stáhni z cesty kořeny,
starý Tom pospíchá, večer padá na zemi.
Tom už sám domů jde, lekníny tam nese,
cinkybřink, zpívá si, až se země třese!
str.
119
Poběžte,
hošíci, podle Opletnice!
Tam napřed pospíchá zapálit vám svíce.
Slunce už zapadlo, tma se tlačí ze všech stran.
Vyjdete ze stínů, dveře budou dokořán.
Nic nedejte na olše, vrby šediváky,
větve ani kořeny! Tom před vámi kráčí.
Z oken vám zabliká žluté světlo vesele,
pospěšte, tralala, čekáme vás, přátelé!
str.
120
Hola
hej! Pospíchej! Honem, kluci zlatí!
Hobitíci, poníci! Hosty máme rádi.
Už ať je veselo! Zazpívejme všici!
Dejme
se do zpěvu! Zazpívejme všici
o slunci, o mlze, také o měsíci!
O rose na pírkách, světle na pupencích,
o větru na kopcích, o vřesových zvoncích,
o leknínech v rákosí, kde je voda šerá;
vítá vás Tom Bombadil a s ním Říční dcera!
str.
121
Štíhlý
proutek vrbový, tichá voda šerá!
Rákos v tůni oživlý! Sličná říční dcera!
Jarní vzduch a letní čas, jaro vždycky!
Vítr vodopádu! Smích, jenž se v listí schoval!
str.
122
Náš
starý Tom Bombadil je veselá kopa,
kabátek má šmolkový, k tomu žlutá bota.
str.
124
Mel
jsem tam pochůzku: lekníny jsem sbíral,
bílé květy pro radost mojí pěkné paní,
zachránit ty poslední před letošní zimou,
ať jí kvetou u nožiček, než roztají sněhy.
Každoročně koncem léta chodím jí je hledat
v čiré tůni hluboké, kde se říčka točí;
tam se zjara otvírají, tam nejdéle kvetou.
U té tůně jsem ji našel. sličnou dceru Řeky,
seděla tam v rákosí Zlatěnka má mladá.
Jak jen sladce zpívala, jak jí srdce bilo!
A
to bylo vaše štěstí - teď už víckrát nepůjdu
hloubí lesa podle řeky v tomhle starém roce.
Nepůjdu už kolem domku Dědka Vrby do jara,
do veselé vesny, kdy má milá Říční dcera
zatančí po vrbné stezce vykoupat si nožky.
str.
138
Hej,
Tome Bombadile, Bombadile, hej hou!
Zaklínám tě vodou, lesem, rákosem i vrbou,
při ohni a při měsíci, slyš a dej se vidět!
Přiď, Tome Bombadile, protože jsme v bídě!
Náš
Starý Tom Bombadil je veselá kopa,
kabátek má šmolkový, k tomu žlutá bota.
Toma nikdo nedostane, protože je pánem,
jeho krok je rychlejší, jeho píseň vládne!
Táhni
pryč, ty starý Duchu! Zmiz ve světle denním!
Svraskni jako chladná mlha, jako vítr zavyj,
táhni do neplodných zemí přes hory a doly!
Víckrát se sem nevracej. Mohylu nech prázdnou.
Ztracen buď a zapomenut, temnější než temno,
tam, kde brány zavřeny jsou do nápravy světa.
str.
139
Vzbuďte
se, mí zlatí kluci, vstávej každý, vstávej!
Ať zas proudí horká krev! Padl chladný kámen;
temné dveře dokořán, mrtvá ruka puká.
Nos za nocí odlétla, za branou jsou luka!
str.
140
Holahou!
poběžte! Kam vás nohy nesou?
Horem, dolem, vlevo, vpravo, loukou nebo k lesu?
Ostré ouško, Bystrý nose, Oháňko a Grošku,
Punčoško, ty kluku malá, a můj Tlustý hošku!
str.
143
Tady
končí Tomův kraj: hranice ho leká.
Tom má na starosti dům a Zlatěnka čeká!
|
Název:
Pochodová píseň
Díl: Společenstvo Prstenu
Kniha: První
Strana: 80 - 81 |
Plameny
v krbu šlehají,
pod střechou lůžka čekají;
nás ještě nohy nebolí,
kdo ví, co skrývá okolí:
snad strom anebo kameny,
jež máme poznat právě my.
List a tráva, strom a květ,
nahleď zpět!
Kopec, rybník pod nebem,
dále jdem! Dále jdem!
Za
rohem třeba připravená
je zlatá brána otevřená,
a třebaže ji minem dneska,
zítra nás zavede k ní stezka
a půjdem skrytou pěšinou
za sluncem nebo za lunou.
Jabloň, trnka, líska, hloh,
ty drž krok! Ty drž krok!
Písek, kámen, tůň a hráz,
zdravím vás! Zdravím vás!
Dům
za mnou, svět přede mnou,
mnohé cesty po něm jdou,
než tma padne do tváří,
než se hvězdy rozzáří,
pak za mnou svět, dům přede mnou,
poutníci doma ulehnou.
Mlha, soumrak, oblaka,
neláká! Neláká!
Oheň,
lampa, chléb, mám hlad,
a pak spát! A pak spát!
|
|
Název:
Rohirské volání do boje
Díl: Dvě Věže
Kniha: Třetí
Strana: 108 |
Vstaňte,
nuž vstaňte, vy, Jezdci Théodenovi!
Svízelné skutky se blíží, smráká se na východě.
Koni teď uzdu dejte, ať zvučí údolím roh!
Vpřed, Eorlovci!
|
|
Název:
Samova píseň ve skřetí věži
Díl: Návrat Krále
Kniha: Šestá
Strana: 161 - 162 |
V západních
krajích pod sluncem
květy se zjara otvírají,
vyraší strom, říčka poteče,
veselé pěnkavy zazpívají.
Třeba je tam noc bez mráčků
a hvězda na buku se houpá,
z drahokamů má houpačku
a vlasy stromu stříbrem koupá.
I
když má cesta končí tady
a ležím pohřben v černé tmě,
za horami a temnými hrady
vždycky se slunce usměje.
Ze stínu vstane, nebem jde,
hvězdy se po obloze točí;
já neřeknu, že skončil den,
a s hvězdami se nerozloučím.
|
|
Název:
Samova rýmovačka o zlobrovi
Díl: Společenstvo Prstenu
Kniha: První
Strana: 197 - 198 |
Sám
na skále zlobřík sedí,
holé kosti si tam hledí;
zleva zprava ohlodává,
vždyť maso je dnes vzácnost.
Drž kost! Jde host!
Žije sám a všichni vědí,
že je maso vzácnost.
Přijde
k němu v botách Tomáš,
povídá mu: "Co to děláš?
Není to noha strýčka Boba,
co na hřbitově leží?
Stěží! Běží!
Když umřel, no tak přece čekáš,
že na hřbitově leží."
Povídá
zlobřík: "Milej hochu,
tu kost jsem sebral. Mysli trochu!
Byl bradou vzhůru, než jsem ji uzmul,
k čemupak mu byla?
Síla! Žíla!
Já měla hlad. Proč by mi nedal nohu,
když mu na nic byla?"
Říká
Tom: "Je to drzost přeci,
bez dovolení nám brát věci.
Dej sem tu kost, než dostanu zlost,
a nehamtej mi po ní!
Koní! Honí!
Neměls jí krást mýmu mrtvýmu strejci,
a teprv ne hamtat po ní!"
Šklebí
se zlobřík: "Pojď se vsadit,
že si tě chytnu. Pak můžeš radit,
jestli tě vařit, anebo smažit,
nebo jen tak zchroustnout.
Kousnout! Tloustnout!
Doufám, že ti to nebude vadit,
až tě půjdu zchroustnout."
Když
myslel, že už oběd chytil,
v rukách jenom vítr cítil.
Než řekl hop, Tomáš ho kop -
že prej mu dá školu.
Volů! Dolů!
Pořádně na zadek jednu mu přišil,
aby mu dal školu.
Jenomže
zlobřík, ouvej pane,
maso má tvrdší nežli kámen!
Nakopnout kopec, bylo by totéž,
zrovna tolik cítí
Kvítí! Chytí!
Tom skučí, že má s nohou ámen,
on tu ránu cítí!
Zlobr
se směje, Tom běží domů,
vrací se s prázdnou a kulhavý k tomu;
zlobřík si tam dál sedí sám
s ukradeným hnátem.
Blátem! Mlátem!
Zadnici má jak kámen z lomu
a sedí si tam s hnátem.
|
|
Název:
Slova věštce Malbetha
Díl: Návrat Krále
Kniha: Pátá
Strana: 44 - 45 |
Nad
zemí leží dlouhý stín,
na západ vztahuje temná křídla.
Věž otřásá se; k hrobům králů
blíží se osud. Mrtví procitají;
vždyť přišla hodina pro věrolomné;
u kamene Erech znovu budou stát
a z hor uslyší troubení rohu.
Čí roh to bude? Kdo je povolá
z šerého soumraku, zapomenutý národ?
Dědic toho, kterému přísahali.
Ze severu přijde, nouzí hnán:
on projde dveřmi Stezek Mrtvých.
|
|
Název:
Stará pochodová píseň
Díl: Společenstvo prstenu
Kniha: První
Strana: 42, 76 - 77 |
Cesta
jde pořád dál a dál
kupředu, pryč jde od mých vrat.
Daleko už mi utekla
a musím za ní pospíchat.
Na lehkých nohou dám se vést
až k cestě větší, nežli znám,
tam, kde se stýká mnoho cest.
A potom kam? To nevím sám.
|
|
Název:
Stromovousova píseň
Díl: Dvě Věže
Kniha: Třetí
Strana: 62 - 63 |
Vrbovými
luhy Tasarinanu chodíval jsem zjara.
Ach, ten pohled a ta vůně jara v Nan - tasarionu.
A řekl jsem, že je to dobré.
V létě jsem bloudil jilmovými lesy Ossiriandu.
Ach, to světlo a ta hudba v létě u sedmi řek Ossir!
A mylel jsem, že je to nejlepší.
S podzimem jsem přišel neldorethským bukům.
Ach, to zlato, červeň a ty vzdechy listí v podzimním Taur-na-neldoru.
Bylo
to víc, než jsem si uměl přát.
Do borového lesa na výšině Dorthonion vyšplhal jsem v zimě.
Ach, ten vítr a ta bělost a černé větve zimy na Orod-na-Thônu.
Můj hlas se zvedl a pěl do nebe.
Nyní ty země všechny leží pod mořem.
A já chodím po Ambaróně, Tauremorně, Adalómë,
v mé vlastní zemi, v kraji Fangornově,
kde dlouze roste kořání
v Tauremornalómë.
|
|
Název:
Théodenova pohřební píseň
Díl: Návrat Krále
Kniha: Šestá
Strana: 224 |
Ze
tmy a tísně tmou do jitra jel,
slunci on zpíval, zasvítil se meč.
Naději vzkřísil, v naději skončil;
nad smrtí, strachem, nad sudbou sám stoupá
ze žalu života na výšiny slávy.
|
|
Název:
Théodenův bitevní pokřik
Díl: Návrat Krále
Kniha: Pátá
Strana: 97 |
Vzhůru
teď, vzhůru, Jezdci Théodenovi!
Lítý boj čeká: plameny a činy!
Kopí seštípe, štít jiskry křeše,
den mečů, den rudý, nežli slunce vzejde!
Jeďte jen, jeďte! Do Gondoru jeďte
Jeďte
jen, jeďte! Do Gondoru jeďte
|
|
Název:
Učené rýmy
Díl: Dvě věže
Kniha: Třetí
Strana: 180 |
Vysoké
lodě, vysocí králové
třikrát tři,
copak si přivezli z tonoucí země
po moři?
Sedm hvězd, sedm kamenů
a strom bělostný.
|
|
Název:
Verše o prstenech
Díl: Společenstvo prstenu
Kniha: První
Strana: 56 |
Jeden
prsten vládne všem, Jeden jim všem káže,
Jeden všechny přivede, do temnoty sváže.
Toto jsou jen dva řádky
z veršů dávno známých v elfích naukách:
Tři
prsteny pro králeelfů pod nebem,
Sedm vládcům trpaslíků v síních z kamene,
Devět mužům: každý je k smrti odsouzen,
Jeden pro Temného pána, jenž dlí na trůně
v zemi Mordor, kde se snoubí šero se šerem.
Jeden prsten vládne všem, Jeden jim všem káže,
Jeden všechny přivede, do temnoty sváže
v zemi Mordor, kde se snoubí šero se šerem.
|
|
Název:
Zimní varování
Díl: Společenstvo prstenu
Kniha: Druhá
Strana: 258 |
Když
kouše zima lezavá,
i kámen mrazem pukává,
černá je tůň a holý strom.
|
|
Název:
Zpěv Mohylového ducha
Díl: Společenstvo prstenu
Kniha: První
Strana: 137 |
Chladni,
ruko, srdce, kosti,
v chladném spánku do věčnosti,
na kamenném chladném loži,
dokud slunce nedohoří.
Černý vítr hvězdy svane,
na zlatě spát nepřestaneš,
až temný pán pokyne
a zem s mořem zahyne.
|
|
Název:
Žalozpěv pro Boromira
Díl: Dvě Věže
Kniha: Třetí
Strana: 15 - 16 |
Aragorn:
Z Rohanu běží bažinou, luhem zarostlým dlouhou trávou
západní vítr k městským zdem s písničkou naříkavou.
"Co povíš, větře bloudivý, co neseš ze svých cest?
Zda viděls mého Boromira hrdě jít v svitu hvězd?"
"Viděl: přes sedm pramenů, přes sedm toků jel;
pak sám šel širou pustinou. A potom odešel
do dlouhých stínů Severu. Já víc ho nepotkal.
Severák snad slyšel Denethorovce, když na roh zatroubil."
"Boromire! Já z vysokých zdí na západ do dáli zřel;
ze země pusté bez lidí ty jsi však nepřišel."
Legolas:
Od moře jižní vítr letí z písčin a kamení;
do městských bran nese racků a jejich kvílení.
"Co neseš z jihu s večerem, ty větře vzdychavý?
Kde Boromir můj sličný je? Trápím se, čekám vždy."
"Neptej se mne, kde přebývá - ach, kolik kostí leží
na březích bílých, březích, černých, kde bouřné mraky běží;
kolik jich plulo Anduinou, hledalo mořský lán!
Ty severáku ptej se spíš na ty, jež posílá!"
"Boromire! Tam za branou na jich jde cesta k moři;
z šedého ústí s nářkem racků ty ses však nevynořil."
ARGORN:
Od Brány Králů severák přes vodopády přišel,
a kolem věže chladně dul jak roh, jejž každý slyšel.
"Co ze severu přinášíš mi, mocný větře, dnes?
Co dělá statný Boromir? Kdy navrátí se z cest?"
"Pod Amon Henem jsem jsem slyšel křik: to nepřátele bil.
Štít rozťatý. meč zlomený pak k vodě přinesli.
Tu hrdou hlavu, sličnou tvář složili v klidný sen
a Rauros, zlatý vodopád, jej objal ramenem."
"Boromire! Vždy Strážní věž k severu hledět bude,
kde Rauros, zlatý vodopád, svou věčnou píseň hude."
|
|
Název:
Žalozpěv pro Théodena
Díl: Návrat Krále
Kniha: Pátá
Strana: 65 |
Ze
Šeré Brázdy za šerého jitra
s tvrdými muži Thengelův jel syn.
Do Edorasu dojel, dlouhověké síně,
zášity Marky, zahalené mhou;
trámoví zlaté temnotou se krylo.
Sbohem dal svému svobodnému lidu,
krbu i křeslu, kolébce též králů,
kde dlouho dlel, než světlo zemdlelo.
Vpřed vyjel král, strach v patách kráčel.
Vedl ho osud, věrností se skvěl;
přísahu složil, slavně splnil pak.
Vpřed vyjel Théoden. V noci jel i ve dne,
pět nocí na východ nes' národ kůň;
to Eorlovce úvalem a úžlabinou,
šest tisíc oštěpů šlo k zemi Sluneční,
k mocnému Mundburgu pod Midolluinou,
kde město Mořských králů klesá
ohněm a nepřáteli obklíčeno nyní.
Sudba jim dala spěch, soumrak je stínil,
jezdce i koně; jejich kopyta
potuchla v tichu, píseň praví nám.
|
|
Název:
Žalozpěv Rohiru
Díl: Dvě Věže
Kniha: Třetí
Strana: 99 |
Kde
je teď jezdec a kůň? Kde roh, který pěje?
Kde je teď přilba a pancíř a vlas, který věje?
Kde je teď ruka a harfa a oheň, jenž hřeje?
Kde je to jaro, ta sklizeň, ta pšenice, kde je?
Jako déšť po horách přešly a jako větérek v louce;
na západ odešly naše dny přes stinné kopce.
Kdo lapí kouř, když se umřelé dřevo pálí,
kdo spatří vracet se roky, jež fo Moře napadaly?
|
|