Ostatní klenoty a artefakty

Mezi nejznámější artefakty v historii Ardy bezesporu patřily především Velké klenoty neboli silmarily, Vidoucí kameny neboli palantíry či Prsteny Moci. Vedle těchto, svým vlivem "velkých a mocných" artefaktů, by se mohly zdát ostatní klenoty, odznaky moci či dědičné předměty zanedbatelné. Ovšem není tomu tak. V historii Ardy tyto, svou mocí a vlivem "menší" artefakty sehrály neméně významnou roli a mnohdy byly úzce spjaty s osudy tří, výše jmenovaných, artefaktů.

Mezi tyto artefakty bezesporu patří starobylé odznaky moci říší Númenoru či Arnoru a Gondoru, dědičné předměty, které se předávaly po staletí mezi potomky Edain, nebo klenoty nesmírné hodnoty - mistrovská díla elfích a trpasličích klenotníků, která patřila ke skvostům své doby. Jako příklad možno uvést Annúminaské žezlo, Barahirův prsten, Elessar či Elendilmir, Nauglamír nebo Arcikam.
Stejně tak dobře sem mohou patřit i méně známé, ale přesto jedinečné předměty jako např. Manwëho safírové žezlo, Ulmovy rohy Ulumúri, lampy Noldor či Angainor, kterým byl spoután Melkor a mnohé další.

Jednotlivé artefakty jsou po sobě řazeny abecedně, a u každého je uveden tvůrce, vlastníci, doba vzniku, popis a jeho osudy.


Věc: Angainor
Další názvy: -
Tvůrce: Aulë
Vlastníci: Melkor
Doba vzniku: Věk Stromů
Popis: Mohutný řetěz, spletený kouzly ze všech sedmi kovů (měď, stříbro, cín, olovo, železo, zlato a tilkal) do té nejpevnější, nejhladší a nejjasnější substance. Dvě pouta a čtyři želízka byly pouze z tilkalu.
Osudy: Pozn. aut.: Následující odstavec pochází z rané verze Quenty Silmarillion, která se nachází v Knize ztracených pověstí I. (česky Winston Smith, 1995)
Aulë shromáždil všech šest kovů: měď, stříbro, cín, olovo, železo a zlato, a z nich stvořil svou kouzelnou mocí kov sedmý, slitinu, kterou později nazval tilkal *). Slitina měla všechny vlastnosti šestera kovů, k nimž ale přidala vlastnosti nové. V různých světlech se její barva měnila z temně zelené na rudou, nedala se rozlomit a jen Aulë ji mohl kovat. Z ní ukul mohutný řetěz, spletený kouzly ze všech sedmi kovů do té nejpevnější, nejhladší a nejjasnější substance. Tilkalu měl však málo, že mohl do každého kroužku dát jen malý díl. Přesto však vykoval dvě pouta a čtyři želízka jen z tilkalu. Řetěz byl pojmenován Angainor, pouta Vorotemnar, neboť budou držet navždy, a želízka Ilterendi, neboť je nelze rozlomit.

Když procitli Prvorození u Hvězdného jezera Cuiviénen, Valar se dlouho dohadovali, jak si poradit, aby je ochránili před Melkorovým stínem. Manwë pak dlouho zamyšleně seděl na Taniquetilu a hledal Ilúvatarovu radu. Pak sestoupil do Valmaru a svolal Valar do Soudného kruhu. Přišel tam i Ulmo z Vnějšího moře. Pak řekl Manwë Valar: "Toto je Ilúvatarova rada v mém srdci: že bychom se měli opt za každou cenu ujmout vlády nad Ardou a osvobodit Quendi z Melkorova stínu.
Valar se připravili a vyšli z Amanu s válečnou silou, odhodláni napadnout Melkorovy pevnosti a skoncovat s nimi. Melkor nikdy nezapomněl, že tato válka byla svedena pro elfy a ti že byli příčinou jeho pádu. Ovšem na těch činech neměli žádný podíl a málo vědí o jízdě moci Západu proti Severu na počátku svých dnů.
Při té válce ze země chvěla a sténala a tvar Středozemě se změnil. Melkor sice vyšel vojsku Valar vstříc, avšak první vítězství Valar bylo rychlé a Melkor i jeho služebníci prchli do Utumna. Tam jej pak vojsko Valar obléhalo a svedlo mnoho bitev, než se mu podařilo prorazit brány té pevnosti. Nakonec se ale tak stalo a ze síní byla servána střecha a jámy odkryty - Melkor utekl do nejhlubší jámy. Pak vystoupil Tulkas jako bojovník za Valar, zápasil s ním a porazil ho na hlavu. A Melkor byl spoután řetězem Angainorem, který vyrobil Aulë, byl odveden do zajetí, a svět měl na dlouhou dobu mír. Valar odvlekli Melkora zpět do Valinoru se spoutanýma rukama i nohama a se zavázanýma očima. Byl předveden do Soudného kruhu. Tam ležel na tváři u Manwëho nohou a prosil za odpuštění, ale jeho prosba nebyla vyslyšena, a byl uvržen do vězení v Mandosově pevnosti, odkud nemůže uniknout nikdo, ani Vala, ani elf, ani smrtelný člověk. Tam bylo Melkorovi souzeno zůstat po tři věky, než bude jeho případ znovu souzen nebo než bude opět prosit za odpuštění.

Když uběhly ony tři věky, byl Melkor opět předveden do Soudného kruhu, a protože litoval svých skutků se zdálo, že se skutečně napravil, byl mu sňat řetěz Angainor a byl propuštěn na svobodu. I když zpočátku skutečně litoval snažil se všemožně odčinit své skutky, nakonec opět propadl zlu a z jeho zášti vzešly mnohé strašné skutky a hoře. Jak vypráví Quenta Silmarillion, Melkor zahubil Dva valinorské Stromy, ukradl velké klenoty silmarily a prchl zpátky do Středozemě. Mnoho noldorských elfů ho tam následovalo a po celý jeden věk s ním válčilo ve Válce o Klenoty.

Na konci Prvního slunečního věku přišlo do Středozemě opět valinorské vojsko a ve Válce hněvu navždy zkoncovalo s Melkorem a jeho říší. Tehdy mu podťali nohy a srazili jej na tvář. Potom byl spoután řetězem Angainorem, který již kdysi nosil, ze železné koruny mu ukovali obojek na krk a hlavu mu sehnuli ke kolenům. Morgotha pak vystrčili Valar Dveřmi noci za Hradby světa do Bezčasého prázdna a na těch hradbách stále stojí stráž a Eärendil hlídá na cimbuří oblohy. Ale lži, které Melkor, mocný a prokletý, Morgoth Bauglir, Mocnost hrůzy a nenávisti, zasel do srdcí elfů a lidí, jsou semenem, které nehyne a nedá se zničit, a pokaždé znovu raší a ponese temné ovoce až do nejposlednějších dnů.
*) Jméno tohoto kovu je složeninou názvů kovů, z kterých byl vyroben. T(ambë), I(lsa), L(atúkem), K(anu), A(nga), L(aurë).


Věc: Annúminaské žezlo
Další názvy: hůlka Pánů z Andúnië
Tvůrce: Númenorského původu - konkrétní tvůrce není znám
Vlastníci: Páni z Andúnië, králové Arnoru až po Arveduiho, Elrond Půlelf (přechovával jej spolu s dalšími dědičnými předměty Arnoru až po návrat Krále), Aragorn jako král Elessar Elfkam a po něm jeho dědicové
Doba vzniku: Druhý sluneční věk
Popis: stříbrná hůlka
Osudy: Annúminaské žezlo bylo stříbrnou hůlkou Pánů z Andúnië (Měli po královském rodě na Númenoru největší čest; byli totiž z Elrosovy linie, potomci Silmarien, dcery čtvrtého krále Númenoru Tar-Elendila. Tito páni byli králům věrní a ctili je, a Pán z Andúnië byl vždy jedním z hlavních rádců Žezla. Od počátku také chovali zvláštní lásku k Eldar a hluboce ctili Valar; když rostl Stín, pomáhali Věrným jak mohli. Dlouho se však otevřeně nevyslovili a snažili se spíš napravovat srdce pánů s Žezlem moudřejšími radami.
Z tohoto rodu vzešel na konci D.v. Elendil a jeho synové, kteří se po Pádu Númenoru stali pány v Království ve Vyhnanství.) Po založení říší Arnoru a Gondoru ve Středozemi patřilo žezlo Elendilovi, jako králi Sjednoceného království. Po jeho smrti jej nosili Isildurovi dědici a Annúminaské žezlo se stalo symbolem Severního království - Arnoru. Arnorští vládci jej předávali svým potomkům až po Arveduiho, jež zahynul na útěku z vypleněného Fornostu v ledové zátoce Forochel. Žezlo však ještě před svou smrtí stačil předat svému synovi Aranarthovi, jímž začala linie náčelníků Dúnadanů - králů bez království. Všechny dědičné předměty Severního království, včetně Annúminaského žezla, se po jeho zániku přechovávaly v bezpečí Elrondova domu v Imladris.

Když jej Elrond vydal roku 3019 T.v. Aragornovi - králi Znovusjednoceného království Arnoru a Gondoru - bylo již více než pět tisíc let staré, a bylo tak pravděpodobně nejstarším dílem lidských rukou zachovaným ve Středozemi.


Věc: Arcikam
Další názvy: Srdce Hory, Velký klenot v Osamělé hoře
Tvůrce: Thrain, který jej našel po příchodu do Ereboru a vybrousil jej do výsledné podoby
Vlastníci: drak Šmak; krátce Bilbo Pytlík, Bard Lučištník a Gandalf (který jej opatroval); Thorin po své smrti, na jehož prsou pak ležel tak dlouho, dokud se hora nezhroutila
Doba vzniku: Třetí sluneční věk
Popis: Thorinův (trpasličí) popis: Byl jako koule s tisíci fasetami; jiskřil jako stříbro ve světle plamenů, jako voda v záři slunce, jako sníh ve třpytu hvězd a jako déšť v jasu luny
Bilbův (neodborný) popis: Jiskřil a hrál na povrchu mnoha barvami, odrazem i rozptylem plápolajícího plamene hobitovy louče. Když se na něj podíval zblízka, ohromný drahokam plál u jeho nohou svým vlastním vnitřním jasem, ale zároveň, jelikož byl vybroušen trpaslíky, vstřebával všechno světlo, jež na něj dopadlo, a měnil je v deset tisíc záblesků čiré záře, protkávané duhovými jiskrami. Byl veliký a těžký, když jej hobit bral a strkal do své kapsy.
Osudy: Když Thráin roku 1999 T.v. přišel do Ereboru a založil tam trpasličí království, našel v hlubinách hory velký klenot - samotné srdce hory - Arcikam. Zkušené oko a zručné ruce trpaslíků jej pomalu a opatrně opracovaly, a Arcikam se stal nejkrásnějším klenotem a největším bohatstvím trpaslíků pod Horou.
Roku 2770 se na Erebor snesl ohnivý drak Šmak, zničil blízké město Dol a vyhnal trpaslíky na dlouhá desetiletí z Osamělé hory. Sám si nyní říkal Král pod Horou a bedlivě střežil veliký poklad, který shromáždil v největším sále trpasličího sídla.

V roce 2941 přichází k Osamělé hoře družina trpaslíků v čele s Thorinem Pavézou s cílem vypudit Šmaka z Ereboru a dobýt zpět ztracené království. V družině je i hobit Bilbo Pytlík coby profesionální hledač pokladů. Poté, co se jim podaří najít a otevřít tajné dveře na úbočí Hory, vydává se Bilbo na průzkum dračí sluje. Neopatrným rozhovorem však draka naplní pochybnostmi, a ten vylétá z Ereboru, ničí úbočí Hory a poté i blízké Jezerní město Esgaroth. Společně s osudem města se však naplnil i osud draka Šmaka, neboť byl zabit černým šípem Barda Lučištníka a v plamenech se zřítil do vod Dlouhého jezera. Trpaslíci, kteří jsou zavření v tajné chodbě a nemají žádné zprávy o drakově počínání, se nakonec rozhodnou vstoupit do nitra hory, do drakem spustošených síní svých otců. Darčí doupě naleznou opuštěné a pohádkový trpasličí poklad nestřežený. V onu chvíli Bilbo nalézá Arcikam a aniž by sám tušil proč, schovává jej v nitru své kazajky. Trpaslíkům o svém nálezu nepoví ani slovo.
Později se trpaslíci dozvídají o Šmakově smrti a také o vojsku elfů a lidí, které se blíží k Ereboru. Bard Lučištník a Thranduil, král lesních elfů v Temném hvozdu, totiž požadují, aby byl trpasličí poklad rozdělen a jeho část posloužila k obnově zničeného Jezerního města. Thorin je však zásadně proti, posílá do Železných hor vzkaz pro svého příbuzného Dáina a trpaslíci se opevňují v Osamělé hoře. Vojsko lefů a lidí táboří na úpatí a Bard s Thranduilem přemýšlejí co dál. Když Bilbo vidí, že se schyluje k tragédii (neboť Thorin je odhodlán o svůj poklad bojovat), pokusí se jí předejít tím, že pomocí svého kouzelného prstenu "proklouzne" do tábora "nepřátel" a Bardovi daruje Arcikam jako prostředek, který má Thorina donutit k jednání. Jenže efekt tohoto činu je přesně opačný než Bilbo očekával - Thorin zuří a připravuje útok na Barda a elfy, neboť Dáin s velkou silou trpaslíků je již jen pár mil od úpatí Ereboru.
Bitvě v poslední chvíli zabrání Gandalf, který přináší zprávy o velikém vojsku skřetů, které má namířeno rovněž k Ereboru. Z bývalých nepřátel se tak stávají spojenci a všichni posléze čelí náporu skřetího vojska, které se jako smršť v nebývalé síle přihnalo z Mlžných hor. Tato bitva je později známá jako Bitva pěti armád, v níž byli nakonec skřeti poraženi a rozprášeni, avšak vojsko lidí, elfů a trpaslíků utrpělo rovněž velké ztráty. Jistě největší ztrátou byla smrt samotného Thorina Pavézy, který se tak ze svého pokladu ani z titulu Krále pod Horou dlouho netěšil. Byl pohřben v honosné hrobce u základů hory a hruď mu položili meč Orkrist a Srdce hory - Arcikam, po kterém za svého života tak toužil, ale který mu za jeho života nebylo souzeno vlastnit.

Arcikam

Tam, v hlubinách hory, pak Arcikam ležel na Thorinových prsou tak dlouho, dokud se hora nezhroutila.


Věc: Barahirův prsten
Další názvy:
Tvůrce: Noldor ve Valinoru
Vlastníci: Finrod Felagund, Barahir z rodu Bëorova, Beren Jednoruký, dále jsou jeho vlastníci nejasní (pravděpodobně Dior - Elwing - králové Númenoru - Věrní - králové Arnoru) až po Arveduiho, posledního krále Arnoru, který jej dal před svou smrtí náčelníku Lossothů za jeho pohostinnost; později byl prsten vykoupen a uchováván Elrondem v Imladris, který jej nakonec předal Aragornovi (coby králi Obnoveného království) spolu s ostatními děičnými předměty jeho rodu.
Doba vzniku: Věky Stromů
Popis: Vyroben ze zelených drahokamů. Byl jako dvojice hadů, jejichž oči byly smaragdy, a jejich hlavy se stýkaly pod korunkou ze zlatých květů, kterou jeden držel a druhý požíral (to byl znak Finarfina a jeho rodu).
Osudy: Byl vyroben ve Valinoru za dnů slávy Noldor a patřil Finrodovi, synu Finarfina, nejmladšího ze synů Finwëho, Velekrále Noldor. Když pak šli Noldor do vyhnanství do Středozemě, byl mezi nimi i Finrod.
Ve Středozemi postavil mocné sídlo Nargothrond (čímž získal svoji přezdívku Felagund, "hloubitel jeskyní") a stal se přítelem jak beleriandských Sindar, tak i smrtelných Lidí, kteří procitli po prvním východu Slunce. Byl to on, kdo jako první z Noldor lidi objevil a stal se jejich přítelem a učitelem. Zejména pak s jedním domem Edain (ze tří, které přišli do Beleriandu a stali se spojenci Eldar ve válkách proti Morgothovi) - domem Bëorovým.

Ve čtvrté bitvě Beleriandských válek, Dagor Bragollachu, se jeho vojsko dostalo do obklíčení a Finrod by byl jistě zahynul, kdyby mu na pomoc nepřišel Bëorův potomek Barahir se svým oddílem a nekryl jeho ústup. Finrod pak složil Barahirovi a jeho rodu přísahu a na důkaz svých díků předal Barahirovi svůj prsten.

Barahir ten prsten nosil až do té doby, než byl on a jeho družina psanců vyzrazena Nepříteli a do jednoho pobita. Skřeti usekli Barahirovi ruku s prstenem a hodlali jí jako důkaz jeho smrti ukázat Sauronovi, který v tom čase sídlil na Tol-in-Gaurhothu a velel, coby Morgothův pobočník, skřetím oddílům v Beleriandu. Skřeti se však ze své kořisti neradovali dlouho, neboť jejich útoku zůstal ušetřen Barahirův syn Beren, který svého otce krutě pomstil a prsten získal zpět. Nosil jej pak sám a byl mu v pozdjších dnech nápomocen. I díky němu byl ušetřen Thingolem Doriathským, když jako první smrtelník překročil Melianin pás a vstoupil do Menegrothu. Díky prstenu nebyl zabit šípy nargothrondských elfů a dostal se až ke králi Felagundovi s nímž pak podnikl výpravu, při které Finrod naplnil přísahu danou jeho otci, když Berenovi zachránil život za cenu svého, v podzemních kobkách Tol-in-Gaurhothu.

Jak vypráví Quenta silmarillion, Beren pak do konce svého života vykonal velké skutky, které měly zásadní vliv na pozdější osudy Edain i Eldar. Barahirův prsten nehrál v těchto skutcích žádnou roli, protože neměl žádnou moc ani čarodějnou vlastnost - byl to pouze klenot nevyčíslitelné hodnoty pro ty, kdo jej nosili, památka na dávno zašlé časy a na nejsvětlejšího a nejmilovanějšího z Eldar - Finroda Felagunda.

Dá se pouze spekulovat o tom, čí ruce ho nosili po Berenovi až do časů Elendila a arnorských králů. Zdá se pravděpodobné, že po Berenově definitivné smrti jej vlastnil jeho dědic Dior Eluchíl a po něm jeho dcera Elwing. Ta jej, společně se silmarilem, ochránila před útokem Fëanorových synů na Doriath, a přinesla jej až k ústí Sirionu v Balarské zátoce, kde přežívaly poslední zbytky Eldar a Edain. Po skončení Prvního věku byl Beleriand zatopen vlnami Belegaeru a lidem byla věnována za jejich statečnost a oddanost země Númenor, jež byla vyzdvižena uprostřed Velkého moře, téměř na dohled břehů Blažené říše. Tam pak odešla většina Edain pod vedením Eärendilova syna Elrose (bratr Elronda Půlelfa), který si vybral osud Druhorozených a stal se prvním králem Númenoru.
Od své matky Elwing dostal Elros Barahirův prsten, který se pak stal jedním ze symbolů moci númenorských králů a součástí dědičných předmětů Númenoru. (Spolu s ním je tvořily: králův meč Aranrúth, který kdysi patřil Elu Thingolovi Doriathskému; velká sekyra Eärendilova otce Tuora a luk Bregora z Bëorova rodu.) Jedině prsten Barahira, otce Berena Jednorukého, přetrval Pád, neboť Tar-Elendil jej dal své dceři Silmarien, takže se uchoval v domě Pánů z Andúnië, z nichž poslední byl Elendil Věrný, který uprchl ze záhuby Númenoru do Středozemě.

Ve Středozemi jej po Elendilovi přechovávali králové severní říše Arnoru až po Arveduiho, který jej roku 1975, těsně před svou smrtí v ledové zátoce Forochel, daroval náčelníku Lossothů (lid žijící v severních končinách Eriadoru) s poděkováním za starostlivost, kterou mu v čase nouze prokázali: "Toto je věc, jejíž cenu nemůžež vyčíslit, jen pro samu její starobylost. Nemá žádnou moc, jen úctu, ve které ji chovají ti, kdo milují můj rod. Nepomůže ti, ale budeš-li kdy v nouzi, mí příbuzní ji vykoupí velkým množstvím všeho, po čem zatoužíš." To byla poslední slova posledního arnorského krále Arveduiho před tím, než vstoupil na palubu lodi, která jej připlula zachránit, avšak nebylo jí souzeno vrátit se zpět do Šedých přístavů.
Tak se opět zachránil prsten Isildurova rodu, který nebyl žádným jiným, než tím, který dal Finrod Felagund z Nargothrondu Barahirovi a který Beren ve velikém nebezpečí dobyl zpět. Byl totiž později Dúnadany vykoupen a uchován v bezpečí Elrondova domu v Imladris spolu s dalšími dědičnými předměty. Po svržení Saurona a nástupu krále Elessara na trůn Obnoveného království Arnoru a Gondoru byl prsten vydán a od té doby opět předáván z otce na syna v dlouhé linii králů, kteří vzešli z Elessara a kteří vládli znovu nabytým a sjednoceným říším.

Říká se, že Barahirův prsten byl v té době nejstarším a nejcennějším pokladem v celé Středozemi. Vždyť od jeho vzniku již uplynuly tři sluneční věky (!) a nejméně jeden Věk Stromů...


Věc: Belthil a Glingal
Další názvy: obrazy dávných Stromů
Tvůrce: Turgon Gondolinský
Vlastníci: lid Gondolinu
Doba vzniku: mezi roky 60 až 104 Prvního slunečního věku, kdy byl zbudován Gondolin, Skryté město Turgonovo
Popis: Belthil: Jeho jméno znamenalo "Božská záře" a byl to obraz Telperionu; strom, jehož květy udělal Turgon ze stříbra
Glingal: Jeho jméno znamenalo "Zavěšený plamen" a byl to obraz Laurelinu; strom, který Turgon vyrobil ze zlata
Osudy: Pohnut snem, který na něj vložil Ulmo, postavil Turgon v hlubokém údolí Tumladen, skrytém všem zrakům a chráněném hradbou Okružních hor, mocné a skvostné město, obraz sličného Tirionu, jež pojmenoval v řeči valinorských elfů Ondolindë, Skály hudby vod, a které pak bylo známé jako Gondolin. *)
Vysoké a bílé byly jeho zdi, hladká jeho schodiště, a vysoká a silná byla Králova věž. Hrály si tam zářící vodotrysky a v Turgonových nádvořích stály obrazy dávných Stromů, jež udělal sám Turgon elfskou zručností. Ty stromy nesly jména Belthil a Glingal, a stály tam v nádheře, dokud nebyly při plenění Gondolinu zničeny se vším, co se ve městě nacházelo.
*) Gondolin byla sindarská podoba quenijského Ondolindë


Věc: Bílá koruna
Další názvy: Stříbrná koruna, Gondorská koruna, Okřídlená koruna, Elendilova koruna
Tvůrce: není znám (nejpravděpodobněji gondorští klenotníci)
Vlastníci: králové Gondoru od Atanatara II. Alcarina až po posledního gondorského krále Eärnura; pak byla po mnoho staletí uložena v jeho hrobce v Rath Dínen v Minas Tirith až do příchodu krále Sjednotitele, Elessara Telcontara
Doba vzniku: okolo roku 1226 T.v. (za dnů XV. krále Gondoru, Atanatara II. Alcarina)
Popis: Byla tvarována jako přilby Stráže citadely (vysoké, s dlouhými lícnicemi přiléhajícími těsně k tváři, nad lícnicemi byla nasazena bílá křídla mořských ptáků; přilby se leskly stříbrným ohněm, protože byly vyrobeny z mithrilu a byly dědictvím slávy dávných časů), byla však vyšší a celá bílá a křídla po stranách byla z perel a stříbra, v podobě křídel mořského ptáka, neboť bola znakem králů, kteří přišli přes Moře; v obroučce bylo zasazeno sedm démantů (což mělo představovat Elendila) a na vrcholku byl vsazen jediný drahokam (představující Anáriona), jehož světlo šlehalo jako plamen.
Osudy: Gondorská koruna se tvarem odvozuje od númenorské válečné přilby. Na počátku to skutečně byla prostá přilba a říká se, že to byla ta, kterou měl Isildur v bitvě na Dagorladu (protože Anárionovi přilbu rozdrtil kámen vržený z Barad-dûr, jímž byl zabit). Za dnů patnáctého gondorského krále Atanatara Alcarina (13. st. T.v) byla nahrazena přilbou s drahokamy, jíž bylo o mnoho staletí později použito ke korunovaci Aragorna.

Když v r. 2050 přijal gondorský král Eärnur výzvu Černokněžného krále (nyní Morgulského krále), zanechal korunu i ostatní dědičné předměty v Minas Tirith. Sám se pak vydal k Minas Morgul, jenže byl zrazen a zavlečen do Minas Morgul a žádný smrtelník jej už vícekrát mezi živými nespatřil. Minas Tirith od té doby vládli Správci a Bílá královská koruna odpočívala v Rath Dínen (jak se říkalo) do té doby, než se vrátí král.
Vláda gondorských Správců trvala přesně 969 let, neboť r. 3019 T.v. byl Sauron ve Válce o Prsten definitivně poražen a jeho temná říše nadobro zničena. V tomto roce se také s velkou slávou a mnoha poctami vrátil Král, kterým nebyl nikdo jiný než Aragorn, přímý potomek Isildura, syna Elendilova, jež přijal jméno Elessar Elfkam a stal se králem Obnoveného království Arnoru a Gondoru.

Korunovace proběhla 1. května roku 3019 před branami Minas Tirith a Stříbrnou korunu, kterou přinesl Faramir z Rath Dínenu, mu na hlavu nasadil Mithrandir poté, co mu jí předal Ten, kdo nesl Prsten. Aragorn poklekl a Gandalf mu vsadil Bílou korunu na hlavu a řekl: "Teď přicházejí dny kráále, a kéž jsou požehnané, dokud stojí trůny Valar!"

Korunovace krále Elessara

Když však Aragorn vstal, všichni, kdo ho viděli, hleděli mlčky, protože se jim zdálo, jako by se jim nyní odhalil poprvé. Stál nade všemi, kdo byli u něho, vysoký jako starodávní Mořští králové...


Věc: Bílý drahokam
Další názvy: -
Tvůrce: není znám
Vlastníci: Arwen Undómiel a po ní Frodo Pytlík, který ho od ní dostal darem v Minas Tirith
Doba vzniku: není známa
Popis: bílý drahokam podobný hvězdě zavěšen na bílém řetízku
Osudy: Není známo kdy ani kým byl tento drahokam vyroben ani to, jaké byly jeho osudy předtím, než se dostal k Frodovi. Tomu jej darovala královna Arwen při jejich setkání u fontány na nádvoří s Bílým stromem v Minas Tirith.

Když dny radovánek skončily, pomýšleli členové Družiny na návrat do vlastních domovů. Frodo šel ke králi, který seděl u fontány s královnou Arwen, a ta zpívala o Valinoru, zatímco Strom rostl a kvetl. Uvítali Froda a vstali na pozdrav. Aragorn řekl: "Vím, co jsi mi přišel říci, Frodo; přeješ si vrátit se domů. Ano, nejdražší příteli, strom roste nejlépe v zemi svých předků; ale ty budeš vždycky vítán ve všech zemích Západu. A přestože tvůj národ byl málo proslulý v pověstech velkých, nyní bude proslulejší než mnohá mnohá veliká říše, která už není."
"Vydáme se za sedm dní," řekl Aragorn. "Pojedeme totiž kus cesty s tebou, až do Rohanu. Za tři dny se sem teď vrátí Éomer, aby odvezl Théodena zpátky k odpočinku do Marky, a my pojedeme s ním, abychom uctili padlého. Ale teď, než odjedeš, potvrdím slova, která ti řekl Faramir; navždy smíš svobodně procházet Gondorskou říší a právě tak tví společníci. A kdybych měl dary, které by se vyrovnaly tvým činům, dal bych ti je; smíš si však s sebou vzít, cokoli si budeš přát, a pojedeš ve cti, oblečen jako knížata této země."
Ale královna Arwen řekla: "Já ti dám dar. Jsem přece Elrondova dcera. Nepojedu s ním, až se teď odebere do Přístavů; má je totiž volba Lúthien, a jako ona, volila jsem i já, sladké i hořké. Ale místo mne pojedeš Ty, který jsi nesl Prsten, až přijde čas a budeš-li si to tehdy přát. Budou-li tě stále bolet rány a vzpomínka na břímě ti bude těžká, smíš odejít na Západ, dokud se nevyhojí všechna tvá zranění i únava. Toto však nyní nos na památku Elfkama a Večernice s nimiž se spředl tvůj život!"
Vzala bílý drahokam podobný hvězdě, který jí spočíval na prsou zavěšen na bílém řetízku, a položila Frodovi řetízek kolem krku. "Až tě bude trápit vzpomínka na strach a na temnotu," řekla, "pomůže ti."
Frodo přijal ten kámen a nosil jej pak tak, jako kdysi nosíval Prsten. A když na něj, přesně rok po zničení Prstenu, přišel záchvat a on ležel na lůžku v jakémsi polosnu, svíral bílý drahokam, který mu visel na řetízku kolem krku.


Věc: Boromirův roh
Další názvy: Veliký roh
Tvůrce: gondorští řemeslníci pro Vorondila Lovce, jež jej získal coby trofej
Vlastníci: vždy nejstarší syn Domu Správců v Minas Tirith až po Boromira, syna Denethora II.
Doba vzniku: první polovina 21. st. T.v.
Popis: Veliký roh se stříbrným náustkem
Osudy: Tento mohutný roh pocházel coby trofej z divokého Arawova býka, které ve své době náruživě lovil po rhûnských pláních *) Vorondil, otec prvního Vládnoucího správce Mardila. Vysloužil si tím přízvisko Lovec a největší trofej jakou kdy získal, nechal opracovat a opatřit stříbným náustkem. Ten roh pak po mnoho pokolení nosil vždy nejstarší syn Správce, který jej zdědil po svém otci. Zvuk totoho rohu byl mohutný a byl slyšet na míle daleko. Říká se, že když na něj jeho majitel zatroubil, nepřátelé Gondoru se dávali na útěk.

Posledním, kdo jej nosil, byl Boromir, nejstarší syn Denethora, posledního Vládnoucího správce Minas Tirith. Troubil na něj, když Společenstvo opouštělo bezpečí Posledního domáckého domu a vydávalo se vstříc nebezpečí na pouť s Prstenem. Tak to dělával pokaždé, když vyjížděl z domu svého otce. Tehdy se ozvěna tohoto rohu rozletěla od skály ke skále, a všichni, kdo v Roklince zaslechli ten hlas, vyskočili.

Když bylo Společenstvo na Parth Galenu napadeno tlupou skřetů, zatroubil Boromir na veliký roh naposledy. V beznadějné situaci se snažil troubením přivolat pomoc svých druhů, avšak ta přišla příliš pozdě. Boromir padl probodán mnoha černými šípy a jeho roh byl rozetnut na dva kusy. Již nikdy více ze sebe nevydal onen mohutný zvuk. Vrátil se však do rukou jeho otce a bratra, protože Řeka jej vzala a posléze vyplavila na břeh. Střepy se dostaly na břeh každý zvlášť: jeden se našel v rákosí na severu pod ústím Entvy, kde leželi gondorští pozorovatelé; druhý našel kroužit v proudu kdosi, kdo měl poslání ve vodě. Tak se dostal na klín Denethorovi, jako jediná památka na syna, kterého tolik miloval. Přišel rozbitý a už nezazněl...

*) Divoký bílý skot, který se dosud nalézal v okolí jezera Rhûn, podle pověsti pocházel ze skotu Arawa, lovčího Valar, který jako jediný z Valar za Starých časů často přicházel do Středozemě. Vznešená elfská podoba jeho jména je Oromë.


Věc: brož z Mohyly
Další názvy: -
Tvůrce: není znám
Vlastníci: zřejmě manželka posledního knížete Cardolanu, v jehož hrobce *) (jak se říká) byl uvězněn, Ten, kdo nesl Prsten; když byla mohyla odkryta a její poklady vyneseny na slunce, vzal si brož Tom Bombadil a daroval jí své Zlatěnce
Doba vzniku: pravděpodobně někdy ve 14.-15. století Třetího slunečního věku
Popis: Brož vykládaná kameny mnoha odstínů: jako květy lnu nebo křídla modrásků.
Osudy: Osud tohoto artefaktu je velmi těžké ba nemožné rekonstruovat pro nedostatek informací. Jediným konkrétním poznatkem je to, že Tom Bombadil, poté co odkryl starou mohylu, kde byl uvězněn Frodo a jeho přátelé, vynesl na sluneční světlo všechny poklady, které uvnitř našel a naskládal je na hromádku, která se blyštěla a jiskřila v trávě. Nechal je tam ležet "volně pro každého nálezce, ptáka, zvíře, elfa, člověka a každého dobrého tvora", protože se tak rozptýlí kouzlo mohyly a žádný duch se do ní nevrátí. Každému z hobitů vybral dlouhou dýku, ve tvaru listu, břitkou, podivuhodně vykládanou zlatými a rudými hady. Sám si vybral z hromádky brož vykládanou modrými kameny mnoha odstínů. Dlouze na ni hleděl, jako by mu něco připomínala, potřásl hlavou a nakonec řekl: "Tohle je pěkná tretka pro Tom a jeho paní! Ta, která ji nosívala na rameni, byla krásná. Teď ji bude nosit Zlatěnka a na tamtu nezapomeneme!
Koho měl Tom Bombadil na mysli, ani nic jiného o broži se mi bohužel nepodařilo v dostupných pramenech vypátrat...

*) Roku 861 T.v. se Arnor rozdělil na tři menší říše: Arthedain, Rhudaur a Cardolan. Na počátku vlády arthedainského krále Malvegila povstala na Severu za Obrovišti zlá říše Angmar. Pán té země byl Černokněžný král - ve skutečnosti vůdce Prstenových přízraků - který příšel na Sever se záměrem zničit Dúnadany v Arnoru, v jejichž nesvornosti viděl naději. Jako první byl ztracen Rhudaur, neboť se tam k moci dostal zlý kníže Horalů, jež byl tajně spřízněn s Angmarem, a Dúnadanů v té zemi bylo jen málo. Arthedain s Cardolanem pak za pomoci Lindonu na jistý čas zatlačili Černokněžného krále za řeku Mšenou. V roce 1409 T.v. vyšlo z Angmaru veliké vojsko, překročilo řeku, vstoupilo do Cardolanu a obklopilo Větrov. Dúnadani byli poraženi a jejich král Arveleg zabit. Rhudaur byl obsazen zlými lidmi podřízenými Angmaru a Cardolan vypleněn. Arvelegův syn Araphor nebyl ještě zcela dorostlý, ale byl chrabrý a s Círdanovou pomocí odrazil nepřítele od Fornostu a ze Severních vrchů. Ostatek věrných mezi cardolanskými Dúnadany se také udržel v Tyrn Gorthadu (Mihylových vrších) nebo našel útočiště v Hvozdu za nimi.

Za dnů Argeleba II. přišel do Eriadoru z jihovýchodu mor a většinu lidu v Cardolanu zahynula, zvláště v Minhiriathu. Tehdy přišel konec cardolanských Dúnadanů a do opuštěných mohyl vstoupili zlí duchové z Angmaru a Rhudauru a usídlili se tam.

Říká se, že mohyly na Tyrn Gorthadu, jak se zastara nazývaly Mohylové vrchy, jsou prastaré a že mnohé z nich postavili za dnů starého světa v Prvním slunečním věku předkové Edain, než překročili Modré hory do Beleriandu, z něhož dnes zbyl jen Lindon. Tyto kopce byly proto po návratu Dúnadany uctívány byli tam ppohřbeni mnozí z jejich pánů a králů. Někteří říkají, že právě ta mohyla, v níž byl uvězněn Ten, kdo nesl Prsten, byla hrobkou posledního knížete Cardolanu, který padl ve válce roku 1409 T.v.


Věc: Černý kámen
Další názvy: kámen Erech


Věc: Dor-lóminská dračí přilba
Další názvy: Hadorova přilba, Dračí hlava Severu, Dor-lóminský drak
Tvůrce: Telchar, nogrodský kovář (mj. tvůrce Angristu či Narsilu)
Vlastníci: Azaghâl, Pán Belegostu; Maedhros; Fingon; Hador Dor-lóminský a jeho syn Galdor; Húrin Thalion; dočasně jí opatroval také Elu Thingol Doriathský než ji předal Húrinovu synovi Túrinovi (podrobněji o jednotlivých vlastnících viz. Osudy)
Doba vzniku: První sluneční věk (zhruba někdy po roce 260 P.v.)
Popis: Přilba byla vyrobena z šedé oceli zdobené zlatem a byly na ní vyryty runy přivolávající vítězství, měla moc chránit toho, kdo ji nosil, před zraněním a před smrtí, protože meč, který do ní ťal, se zlomil, a střela, jež ji zasáhla, odskočila. Měla hledí (po způsobu těch, která používali trpaslíci ve svých kovárnách, aby si chránili oči) a tvář toho, kdo ji nosil, budila děs v srdci těch, kdo ji spatřili, sama však byla chráněna před střelami a ohněm. Na vrcholku měla vyzývavě nasazen pozlacený obraz hlavy draka Glaurunga; byla totiž vyrobena krátce po tom, co poprvé vylezl z Morgothových bran.

Tento popis Hadorovy přilby lze srovnat s "velikými odpudivými maskami", které měli na sobě belegostští trpaslíci v Nirnaeth Arnoediadu a jež jim "dobře posloužily proti drakům" (Silmarillion, s. 167).
Osudy: Dor-lóminská dračí přilba byla dědictvím Hadorova domu. Vyrobil jí Telchar, nogrodský kovář, jehož díla byla proslulá. Hador a po něm Galdor ji často nosili do války a srdce hithlumského vojska se pozvedla, když ji viděli vysoko čnít urpostřed bitvy, a volali: "Dor-lóminský drak je cennější než zlatý drak z Angbandu."
Po pravdě však tato přilba nebyla vyrobena pro lidi, ale pro Pána Belegostu Azaghâla, toho, který byl zabit Glaurungem v Roce nářků. Azaghâl ji dal Maedhrosovi jako odplatu za záchranu svého života a pokladu, když Azaghâla přepadli na trpasličí silnici ve Východním Beleriandu skřeti. Maedhros ji pak daren poslal Fingonovi, s nímž si často vyměňovali symboly přátelství, na připomínku toho, jak Fingon zahnal Glaurunga zpátky do Angbandu. V Hithlumu se však nenašla žádná hlava a ramena dost silné, by mohly pohodlně nosit trpasličí přilbu, jen Hadorovy, a pak jeho syna Galdora. Proto ji dal Fingon Hadorovi, když se stal Pánem Dor-lóminu. Galdor ji naneštěstí neměl na hlavě, když bránil Eithel Sirion, protože útok byl náhlý, on vyběhl prostovlasý na hradby a skřetí šíp ho zasáhl do oka. Húrinovi však Dračí přilba neseděla a nechtěl ji také používat. Říkal: "Raději hledím na nepřítele svou skutečnou tváří." Přesto považoval přilbu za jedno z největších dědictví svého domu.

Po strašném Roce nářků, kdy se Húrin nevrátil z Bitvy nespočetných slz, poslala jeho žena Morwen Húrinova syna Túrina do bezpečí elfské říše Doriathu na výchovu ke králi Thingolovi. Ten jej rád přijal a staral se o něj jako o syna. Thingol po čase poslal i pro jeho matku Morwen, aby přijala pozvání a přišla rovněž do jeho síní. Morwen však odmítla a místo toho mu poslala do úschovy Hadorovu přilbu a několik málo dalších cenností Húrinova domu.

Thingol měl v Menegrothu hlubinné zbrojnice plné přehojných zbraní; kov zpracovaný jako rybí šupiny a zářící jako voda při měsíci, meče a sekyry, štíty a přilby vyrobené samotným Telcharem nebo jeho mistrem, starým Gamilem Zirakem, anebo ještě dovednějšími elfskými řemeslníky. Dostal totiž darem některé věci, jež pocházely z Valinoru a byly vyrobeny Fëanorem v jeho mistrovství; po všechny dny světa nebylo většího řemeslníka než byl on. Přesto Thingol zacházel s Hdorovou přilbou tak, jako by jeho poklad byl skrovný, a pronesl dvorná slova: "Hrdá by byla hlava, jež by nosila tuto přilbu, kterou nosívali Húrinovi otcové."
Potom ho cosi napadlo, povolal Túrina a řekl mu, že Morwen posílá svému synu mocný předmět, dědictví po otcích. "Přijmi nyní Dračí hlavu Severu," řekl, "a až přijde čas, nos ji dobře." Túrin byl však tou dobou příliš mladý, aby přilbu uzvedl, a v bolesti svého srdce o ni nedbal.

Devět let bydlel v Thingolových síních a během té doby se jeho zármutek zmenšil; poslové totiž občas chodili do Hithlumu a po zpáteční cestě nosili o Morwen a Nienor lepší zprávy. Přišel však den, kdy se poslové ze severu nevrátili, a Thingol nechtěl poslat další. Tu dostal Túrin strach o matku a sestru a v zarputilosti srdce předstoupil před krále a žádal brnění a meč; nasadil si Dor-lóminskou dračí přilbu, vydal se do boje na pomezí Doriathu a stal se druhem ve zbrani Belega Cúthaliona.
Po třech letech se Túrin opět vrátil do Menegrothu, avšak nepobyl tam dlouho. Při potyčce se Saerosem, jedním z králových rádců, jej totiž uštval k smrti a odmítl stanout před Thingolovým soudem. Odešel z Doriathu do divočiny a žil jako psanec ve vyhnanství. Tak jej našel Beleg, který se jej vydal hledat, neboť Thingolovi byl odhalem pravdivý příběh o Saerosově potyčce s Túrinem, a král jej omilostnil a poslal Belega, aby jej našell a přivedl zpět do Menegrothu. Túrin však byl tvrdohlavý a zarputilý a svobodný život mezi psanci mu vyhovoval; proto u něj Beleg nepochodil a nakonec se vrátil ke králi sám.
Mezitím se pověst o Túrinovi, který se s tlupou psanců usadil na vrchu Amon Rûdh rozšířila a dostala se až do Doriathu. Beleg, z lásky k příteli se tedy ještě jednou uvolil, že půjde za Túrinem ve snaze přesvědčit jej o návratu do Doriathu, kde by jej tou dobou bylo více zapotřebí. Vzal tedy Hadorovu přilbu, doufaje, že to přispěje k přesvědčení Túrina, a vyrazil k Amon Rûdhu.
V mdlém šeru jednoho zimního dne se mezi Túrinovými psanci objevil muž ma pohled veliké mohutnosti a objemu, v bílém plášti a kápi, a beze slova přistoupil k ohni. Když muži ve strachu vyskočili, zasmál se a shodil kápi; pod širokým pláštěm nesl velký balík. Tak se Beleg ještě jednou vrátil k Túrinovi a bylo to radostné setkání; přinesl s sebou z Dimbaru Dor-lóminskou dračí přilbu.v domnění, že to snad pozvedne Túrinovy myšlenky nad život vůdce bezvýznamné družiny v divočině. Túrin se však stále nechtěl vrátit do Doriathu, a Beleg podlehl své lásce a navzdory své moudrosti s ním zůstal a neodešel, a v tom čase vykonal mnoho pro dobro Túrinovy družiny.
Túrin si tou dobou opět nasadil Hadorovu přilbu a krajem se brzy začala šířit pověst o Přilbě a Luku a Dvou kapitánech. Celý kraj mezi Teiglinem a západní hranicí Doriathu se v té době jmenoval Dor-Cúarthol, Země Luku Přilby; a Túrin si dal nové jméno Gorthol, Strašlivá přilba, a jeho srdce se opět povzneslo. Amon Rûdh byl však nakonec zrazen a Túrin zajat skřety a veden do Angbandu. Beleg ale při tomto útoku nezahynul, vydal se po skřetích stopách a nakonec Túrina, s pomocí nargothrondského elfa Gwindora, osvobodil. Při tomto činu však sám padl rukou Túrinovou vedenou zlou sudbou toho dne.

Dor-lóminská dračí přilba mizí z příběhů s koncem Dor-Cúartholu při zničení pevnosti psanců na Amon Rûdhu. Znovu se objevuje až v Túrinově lastnictví po jeho příchodu do Nargothrondu. Mohla se tam dostat, jedině pokud byla vzata skřety, kteří odváděli Túrina do Angbandu, ale to, jak ji Beleg a Gwindor od nich při záchraně Túrina získali, příběh nezmiňuje.
V Nargothrondu Túrin nechtěl přilbu nosit, "aby ho neodhalila", ale se vší pravděpodobností ji měl, když šel do Bitvy na Tumhaladu (srv. Silmarillion, s 184, kde se říká, že měl na sobě trpasličí masku, kterou našel v nargothrondské zbrojnici). Ze strachu před tou přilbou se mu všichni nepřátelé vyhýbali, a tak se stalo, že z pole smrti vyšel nezraněn. Tak se vrátil do Nargothrondu s Dračí přilbou na hlavě a Glaurung, v touze zbavit Túrina její pomoci a ochrany (protože se jí sám bál), ho popíchl slovy, že se Túrin jistě cítí jeho vazalem a leníkem, když na temeni přilby nosí podobu svého pána.
Túrin však odpověděl: "Lžeš a víš to. Vždyť tento obraz byl vyroben tobě na posměch, a dokud jej má kdo nosit, budeš vždy v nejistotě, zda nad tebou jeho nositel nevykoná soud."
"Potom si musí počkat na pána jiného jména," řekl Glaurung, "protože Túrina, syna Húrinova, se nebojím. Vždyť nemá odvahu otevřeně mi pohlédnout do obličeje."
A vskutku, hrůznost draka byla tak veliká, že se Túrin neodvažoval pohlédnout přímo do jeho oka, ale ponechl si hledí přilby spuštěné, chránil si tvář a v rozmluvě nepohlédl výš, než na Glaurungovy tlapy. Avšak takto popíchnut v pýše a zbrklosti hledí zvedl a pohlédl Glaurungovi do očí...

Další osudy Hadorovy přilby jsou bohužel nejasné - některé prameny uvádějí, že ji Túrin měl mít na sobě, když zabíjel draka Glaurunga, avšak nezdá se to být pravděpodobné. Kdyby tomu ovšem tak bylo, mohla být přilba pohřbena spolu s Túrinem a úlomky Gurthanku v mohyle nad řekou Teiglin, kde padl. Jelikož se pozdější příběhy o Dor-lóminské dračí přilbě ani o Hadorově přilbě již nezmiňují, s největší pravděpodobností, ať už byla do mohyly uložena či nikoli, nepřečkala konec Prvního slunečního věku a zmizela pod hlubokými vodami Velkého moře, které po skončení věku zaplavilo Beleriand.


Věc: Durinův kámen
Další názvy: nejsou známy
Tvůrce: rovněž není znám
Vlastníci: -
Doba vzniku: První sluneční věk
Popis: (V době příchodu Společenstva prstenu) Zdálky osamělý sloup s roztříštěným vrcholkem. Zblízka byl popraskaný a o ošlehaný větrem. Nezřetelné runy na jeho boku se již nedaly přečíst.
Osudy: "Poutní místo" všech trpaslíků z Durinova rodu. Stál na březích Zrcadlového jezera (Kheled-zâram) v Rmutném dole čili Azanulbizaru nedaleko východní brány Khazad-dûm. Označoval místo, kde Durin prvně pohlédl do Zrcadlového jezera a rozhodl se vybudovat v nitru blízkého Celebdilu, jemuž trpaslíci říkají Zirakzigil, největší, nejkrásnější a nejslavnější trpasličí sídlo všech dob.

V době příchodu Společenstva tam již stál, navzdory rozmarům počasí i bitvě, která se Azanulbizarem přehnala r. 2799 T.v., téměř dva Sluneční věky (!).


Věc: Elendilmir (původní)
Další názvy: Elendilova hvězda, Hvězda Dúnadanů, Hvězda Severu (Severního království)
Tvůrce: pravděpodobně númenorští řemeslníci
Vlastníci: předával se od Silmarien až k Elendilovi; Isildur, který se ztratil v Anduině poblíž Kosatcových polí a s ním i Elendilmir; Saruman, který jej našel a přechovával v tajné pokladnici ve věži Orthank; král Elessar poté, co jej šťastnou náhodou za pomoci trpaslíka Gimliho opět našel
Doba vzniku: Druhý sluneční věk
Popis: bílá hvězda z elfského křišťálu na mithrilové pásce
Osudy: V příběhu "O Aldarionovi a Erendis" se vypráví, že Erendis dala diamant, který jí Aldarion přivezl ze Středozemě, "vsadit jako hvězdu do stříbrné čelenky, a na požádání jí jej upevnil na čelo". Proto byla známá jako Tar-Elestirnë, Paní s hvězdným čelem, a "tak prý si králové a královny navykli nosit na čele bílý drahokam jako hvězdu a neměli korunu". Tato tradice nemůže nemít souvislost s tradicí Elendilmiru, drahokamu podobného hvězdě, který se nosil na čele jako symbol království v Arnoru; avšak protože původní Elendilmir patřil Silmarien, existoval na Númenoru (ať už byl jeho původ jakýkoli) dříve, než Aldarion přivezl Erendis klenot ze Středozemě, a nemůže být týž.

Klenot byl tedy podobně jako Barahirův prsten předáván od Silmarien až k Elendilovi, čímž unikl Pádu a dostal se do Středozemě. Tam si jej Elendil nasadil na čelo místo koruny jako symbol Severního království a tento zvyk pokračoval i po té, co byl původní Elendilmir ztracen spolu s Isildurem.
Jak pověst vypráví, Isildur byl r. 2 T.v. napaden v oblasti Kosatcových polí vojskem skřetů, které se přihnalo z Hvozdu a v nebývalé síle napadlo Isildura a jeho družinu. Bitva nakonec skončila pohromou, neboť i přes sílu a statečnost Dúnadanů byla skřetů přesila a navíc je poháněla vpřed neznámá síla a nenávist. V té bitvě padli všichni do jednoho až na Isildurova panoše Ohtara, který pak po čase dorazil do Imladris s úlomky Narsilu a s hrůznou novinou. Sám Isildur, když viděl, že jeho lidé skřetí přesilu dlouho neudrží, se pokusil uniknout s pomocí Prstenu a štěstí do bezpečí. Vytáhl Prsten, kteerý mu visel ve váčku na jemném řetíku okolo krku, a s výkřikem bolesti si jej nasadil na prst. Víckrát ho nespatřilo žádné oko ve Středozemi. Avšak Elendilmir Západu se uhasit nedal a náhle vyšlehl rudě a zlobně jako hořící hvězda. Muži i skřeti ve strachu couvali. Isildur si hodil přes hlavu kápi a zmizel v noci.
Jak je dále známo, štěstí ani osud Isildurovi nepřáli, Prsten mu ve vodách řeky Anduiny sklouzl z prstu a zradil jej. Isildur byl pak zabit skřetími šípy a jeho tělo leželo dlouhé roky pod nánosem bahna při břehu řeky poblíž Kosatcových polí. V té oblasti pak stovky let poté pátrali jak Sauronovi služebníci, tak i Saruman v domění, že se jim podaří nalézt ztracený Vládnoucí prsten. Ten byl však již v době jejich pátrání pryč. Sarumanovi se přesto podařilo Isildurovy ostatky nalézt a odnést je do Železného pasu. Tam, v nedobytné věži Orthank, pak uschoval Elendilmir do tajné komnaty připravené původně pro Prsten.
Avšak když byl Elessar v Gondoru korunován, začal dávat do pořádku svou říši a jedním z jeho prvních úkolů byla obnova Orthanku. Byly propátrány všechny tajnosti věže a nakonec se našla tajná ocelová komora. Ve skřínce na horní polici ležely dvě věci. Jedna byla malá zlatá schránka na jemném řetízku; byla prázdná a nebylo na ní žádné písmo ani znak, ale nade všechnu pochybnost kdysi obsahovala Prsten zavěšený kolem Isildurovy šíje. Vedle ní ležel neocenitelný poklad, dlouho oplakávaný jako navždy ztracený: samotný Elendilmir. Elessar jej s hlubokou úctou vzal, a když se vrátil na Sever a opět se plně ujal kralování v Arnoru, Arwen mu jej připjala na čelo a muži mlčky žasli nad jeho nádherou. Elessar jej však víckrát nevystavil nebezpečí a nosil jej pouze o svátcích v Severním království...

Korunovace Elessara Elfkama


Věc: elfí sklenička
Další názvy: lahvička Galadriel


Věc: Elendilmir (pozdější)
Další názvy: Elendilova hvězda, Hvězda Dúnadanů, Hvězda Severu (Severního království)
Tvůrce: elfští kováři v Imladris
Vlastníci: Isildurův syn Valandil a po něm všichni králové Arnoru a náčelníci severských Dúnadanů až po Aragorna, který se stal králem Obnoveného království Elessarem (celkem 38 hlav); (nepravděpodobně Samvěd Křepelka)
Doba vzniku: počátek Třetího slunečního věku
Popis: Bílý drahokam upevněný na čele stříbrným páskem. Byl to klenot velmi krásný, vypadal stejně jako jeho "ztracený" vzor, avšak neměl starobylost ani moc toho, který se ztratil, když Isildur uprchl do tmy a již se nevrátil.
Osudy: V Arnoru nenosili králové korunu jako odznak své moci, nýbrž jediný bílý drahokam upevněný na čele stříbrnou páskou.

Pozdější Elendilmir byl vyroben pro Isildurova syna Valandila elfskými kováři v Imladris jako náhrada za ztracený originál. Po Valandilovi jej nosilo všech 38 pozdějších králů a náčelníků Arnoru až po Elessara, který posléze našel i původní, po dlouhá staletí ztracený, Elendilmir Západu. "Originální" klenot však nosil pouze o svátcích v Severním království a nevystavoval jej víckrát nebezpečí. Jinak, když chodil v královském rouše, míval Elendilmir, který zdědil. A jak sám řekl: "I ten je věcí zasluhující hlubokou úctu".
V Letopisu v Dodatku B k Pánu prstenů zápis k roku 16 Čtvrtého věku uvádí, že když král Elessar přišel k Mostu přes Brandyvínu pozdravit své přátele, dal Pánu Samvědovi Hvězdu Dúnadanů a jeho dcera Elanor se stala dvorní dámou královny Arwen. Na podkladě tohoto záznamu píše Robert Foster v The Complete Guide to Middle-earth, že "Hvězdu [Elendilovu] nosili na čele králové Severního království, dokud jí v roce 16 Č.v. Elessar nedal Samu Křepelkovi". Pasáž uvedená v Nedokončených příbězích jasně napovídá, že král Elessar si podržel Elendilmir, který byl vyroben pro Valandila, natrvalo, a zdá se v každém případě vyolučeno, že by jej daroval starostovi Kraje, i kdyby si ho vážil sebevíc. Zdá se tedy téměř jisté, že Pán Samvěd obdržel nějakou jinou (a vhodnější) poctu.


Věc: Elessar
Další názvy: Eärendilův kámen, Elfkam
Tvůrce: Enerdhil Gondolinský / Celebrimbor, syn Curufinův (záleží na verzi příběhu)
Vlastníci: Enerdhil; Idril Gondolinská; Eärendil Požehnaný; snad Olórin, který jej opět přinesl do Středozemě a daroval jej Galadriel; v jiné verzi příběhu zůstal klenot v Blažené zemi a proto vyrobil Celebrimbor v Eregionu jiný, a ten pak sám daroval Galadriel; po určitou dobu jej snad vlastnila i Celebrían, dcera Celeborna a Galadriel, avšak v roce 3019 T.v. klenot z rukou Galadriel získává Aragorn, který tímto příjmá i nové jméno Elessar Elfkam (jeho pozdější královské jméno).
Doba vzniku: První sluneční věk (pokud se jedná o Enerdhilův Elessar), Druhý sluneční věk (pokud byl skutečně vyroben Celebrimborem druhý Elessar)
Popis: Velký jasně zelený kámen zasazený ve stříbrné sponě v podobě orla s rozepjatými křídly. Držen ve výši, drahokam se blýskal jako slunce, které svítí jarním listím.
Osudy: Jako většina starobylých a "tajemných" artefaktů, má i Elessar svojí pohnutou a místy "zahalenou" historii. Jelikož o jeho osudech vědělo jen pár Moudrých a ze smrtelníků snad jen sám Aragorn, (a ti o jeho osudech příliš nevyprávěli), je příběh tohoto bezesporu mocného klenotu zahalen rouškou tajemství a lze v něm najít několik nesrovnalostí. Jeho tvůrce, ať už to byl Enerdhil z Gondolinu, Celebrimbor či oba, již dávno opustil břehy Středozemě a nám nezbývá, než abychom sami posoudili, která verze příběhu o Elessaru je pravdivá, popř. se spokojili s tím, že jeho skutečná historie už bude navždy tajemstvím, skrytým našemu bádání. (Pro pořádek zde uvádím obě verze o osudech Elessaru.)

V Gondolinu byl šperkař jménem Enerdhil, největší tohoto řemesla mezi Noldor po Fëanorově smrti. Enerdhil miloval všechno zelené, co rostlo, a jeho největší radostí bylo vidět sluneční světlo skrze listí stromů. A do srdce mu vstoupilo, aby vyrobil klenot, v němž by bylo uvězněno čiré sluneční světlo, ale klenot by byl zelený jako listí. Vyrobil jej, a dokonce i Noldor nad ním žasli. Říká se totiž, že ti, kdo pohlédli přes tento kámen, viděli uschlé nebo spálené věci tak, jak byly v půvabu svého mládí, a že ruce toho, kdo jej držel, přinášely uzdravení z ran všem, jichž se dotkly. Enerdhil dal tento kámen králově dceři Idril a ona jej nosila na prsou; tak se zachránil při požáru Gondolinu. Než Idril odplula, řekla svému synu Eärendilovi: "Elessar ponechávám tobě, protože Středozem utrpěla bolestné rány, které ty možná vyhojíš. Nedáš jej však nikomu jinému." A vskutku, v Sirionských přístavech bylo mnoho ran k léčení jak na elfech, tak na lidech i na zvířatech, která tam prchla z hrůzy před Severem, a dokud tam byl Eärendil, uzdravovali se a dařilo se jim dobře a všechno bylo načas zelené a krásné. (Srovnej tato slova se slovy, která uvádí Silmarillion, kde se ta samá moc přikládá silmarilu v rukách Elwing, pozn. aut.) Ale když se Eärendil vydal na své velké mořeplavby, nosil elessar na prsou, protože ve svém hledání měl před sebou vždy jen jednu myšlenku: že snad opět najde Idril, a jeho první vzpomínkou na Středozem byl zelený kámen na jejích prsou, když mu zpívala nad kolébkou a Gondolin byl ještě v plném květu. Tak se stalo, že elessar odešel, když se Eärendil nakonec do Středozemě nevrátil.
V pozdějších věcích byl opět jeden elessar a říká se o něm dvojí, ačkoli pouze Moudří, kteří nyní odešli, mohli povědět, co z toho je pravda. Někteří totiž říkají, že druhý byl vlastně první, který se z milosti Valar vrátil, a že jej s sebou ze Západu přivezl Olórin (jenž byl ve Středozemi znám jako Mithrandir či Gandalf). Jednou tak přišel Olórin ke Galadriel, která nyní sídlila pod stromy Velkého zeleného hvozdu, a dlouho spolu rozmlouvali. Léta vyhnynství totiž počala na noldorskou Paní těžce doléhat, toužila po zprávách o svých rodných a po blažené zemi, kde se narodila, a přece nechtěla (či nemohla) opustit Středozem . Když jí Olórin vypověděl mnohé zvěsti, vzdychla a řekla: "Truchlím ve Středozemi, protože listí padá a květy uvadají, a mé srdce teskní při vzpomínkách na stromy a trávu, které nehynou. Chtěla bych je mít doma." Nato Olórin řekl: "Chtěla bys tedy mít elessar?"
Galadriel mu řekla: "Kde je dnes Eärendilův kámen? A Enerdhil, který jej vyrobil, je pryč." "Kdo ví," řekl Olórin. "Jistě překročili Moře," pravila Galadriel, "jako téměř všechny krásné věci. Musí tedy celá Středozem uvadnout a zaniknout navždy?" "Takový je její údl," řekl Olórin. "Na chviličku se tomu však dá předejít, kdyby se elessar vrátil. Na chviličku, než nastanou Dny lidí." "Kdyby - ale jak by se to mohlo stát?" řekla Galadriel. "Valar jsou teď pryč a Středozem je vzdálena jejich myšlenkám, a všichni, kteří k ní lnou, jsou pod stínem."
"Není tomu tak," řekl Olórin. "Jejich oči se nezakalily ani srdce se nezatvrdilo. Na důkaz pohleď na toto!" A nastavil jí elessar. Pohédla na něj a užasla. Olórin řekl: "To ti přináším od Yavanny. Používej jej, jak budeš moci, a na chvíli učiníš ze zem, kde sídlíš, nejkrásněější místo ve Středozemi. Vlastnit jej však nebudeš. Až přijde čas, dáš jej dál. Neboť dříve, než zemdlíš a nakonec opustíš Středozem, přijde ten, kdo jej má obdržet, a jeho jméno bude jménem toho kamene a bude nazván Elessar."
Druhý příběh vypráví: kdysi dávno, ještě než Sauron obloudil eregionské kováře, přišla tam Galadriel a řekla Celebrimborovi, náčelníku elfských kovářů: "Truchlím ve Středozemi, protože listí padá a květy, které jsem milovala, uvadají, takže země, kde bydlím, je naplněna lítostí, kterou nemůže vynahradit žádné jaro."
"Jak jinak to může být pro Eldar, jestliže lnou ke Středozemi?" opáčil Celebrimbor. "Chceš tedy přeplout Moře?"
"Ne," řekla. "Angrod je pryč a Aegnor je pryč a Felagund už není. Jsem poslední z Finarfinových dětí. Ale mé srdce je pořád pyšné. Jaké zlo napáchal zlatý dům Finarfinův, abych prosila Valar za odpušttění nebo se spokojila s ostrovem na moři, když jsem rodačka z Blaženého Amanu? Zde jsem mocnější."
"Co bys tedy chtěla?" zeptal se jí Celeberimbor.
"Chtěla bych mít okolo sebe stromy a trávu, které nehynou - tady, v zemi, která je moje," odpověděla. "Co se stalo se zručností Eldar?" Celebrimbor jí řekl: "Kde je dnes Eärendilův kámen? A Enerdhil, který jej vyrobil, je pryč." "Překročili Moře," řekla Galadriel, "jako téměř všechno ostatní, co je krásné. Musí tedy Středozem uvadnout a navždy zaniknout?"
"Myslím, že je to její úděl," pravil Celebrimbor. "Ty ale víš, že tě miluji (přestože ses přiklonila k Celebornovi, příteli stromů), a pro tu lásku udělám, co budu moci. Co kdyby moje umění ulevilo tvému hoři?" Neřekl však Galadriel, že sám kdysi býval v Gondolinu a byl přítelem Enerdhilovým, ačkoli přítel ho ve většině věcí převyšoval. Nebýt Enerdhila, býval by Celebrimbor slavnější. Proto se zamyslel a zahájil dlouhou a jemnou práci, a tak pro Galadriel vytvořil své největší dílo (kromě Tří prstenů). A říká se, že zelený drahokam byl jemnější a jasnější než Enerdhilův, a přece mělo jeho světlo menší moc. Neboť Enerdhilův byl prosvícen Sluncem v jeho mládí, kdežto než začal pracovat Celebrimbor, uplynulo mnoho let a ve Středozemi již nikde nebylo světlo tak jasné, jako bývalo; neboť Morgoth byl sice vyvržen do Prázdna a nemohl opět vstoupit, ale z dálky sem padal jeho stín. Přesto Celebrimborův elessar zářil a Celebrimbor jej vsadil do velké stříbrné brože v podobě orla vzlétajícího na rozepjatých křídlech. Když Galadriel vládla elessarem, vše okolo ní zkrásnělo, dokud nepřišel do Hvozdu Stín. Ale pak, když jí Celebrimbor poslal Nenyu, Prsten vody (který měl mimochodem podobné resp. ještě silnější účinky než elessar), domnívala se, že jej již nepotřebuje, a dala jej své dceři Celebrían. Tak se dostal k Arwen a Aragornovi, jenž byl nazýván Elessar.

Toto jsou dvě verze o původu elessaru. Ať už byl klenot pouze jeden nebo dva, jisté je, že Aragornovi jej Galadriel předala osobně v únoru roku 3019 T.v. Stalo se tak při odchodu Společenstva z Lothlórienu na jih po řece Anduině a s tím kamenem v onu hodinu přijmul Aragorn jméno, které bylo pro něj dávno předpovězeno: Elessar, Elfkam z Elendilova rodu.

Galadriel předává elessar Aragornovi

Tehdy vzal Aragorn kámen a připjal si sponu na prsa a ti, kdo ho viděli, užasli; nikdy dřív si totiž neuvědomili, jak urostlou a královskou má postavu, a zdálo se jim, že mnoho let těžké lopoty mu spadlo z ramenou.
Aragorn pak kámen střežil a neodhalil jej, dokud nebylo zapotřebí jeho moci v Domech uzdravování po Bitvě na polích Pelennoru. Tehdy Aragorn v utajení vstoupil do Města a v doprovodu Gandalfa přišel do Domů uzdravování. Byl zahalen do šedého lórienského pláště bez všech odznaků královské moci, pouze na hrudi mu spočíval velký zelený kámen Galadriel. S jeho pomocí a díky svým schopnostem uzdravil smrtelně raněné: Faramira syna Denethorova a nyní Správce Minas Tirith, Éowyn Rohanskou, sestru krále Éomera a Smíška Brandoráda, panoše rohanského krále a člena Společenstva prstenu. Toho večera pak uzdravil ještě mnoho dalších raněných, kterých bylo v Minas Tirith po bitvě na Pelennoru nespočet, a po městě se rychle rozkřiklo o návratu Krále. Stará moudrost totiž pravila, že ruce krále jsou ruce uzdravitele...

Po Válce o Prsten pak Aragorn elessar ještě dlouho a hojně používal, neboť ran, které zemi zasadil Sauron bylo nemálo. V přítomnosti elfího klenotu se však rychle hojily a celá země se rychle zotavovala a zdálo se, jakoby všude tam, kde byl klenot přítomen, svítilo slunce jasněji - tak, jak tomu bývalo, dokud byl svět mlád...


Věc: Fëanorovy drahokamy
Další názvy: -
Tvůrce: Fëanor
Vlastníci: Fëanor; valinorští Noldor
Doba vzniku: Věky Stromů
Popis: Byly a bezbarvé, ale v hvězdném svitu planuly modrým a stříbrným ohněm jasněji než Helluin.
Osudy: První z Fëanorových velkých děl, které vyrobil poté, co jako první z Noldor přišel na to, že se dají uměle vyrobit drahokamy větší a zářivější než kameny ze země.
Tyto drahokamy pak byly součástí velkého Fëanorova pokladu, který po jeho odchodu z Tirionu ležel v pokladnici pevnosti Formenos. Zanikly spolu s dalšími Fëanorovými díly poté, co je Melkor, který je ukradl, spolu se silmarily, z Formenosu, byl nucen jeden po druhém vydat hladovějící Ungoliant, aby tak splnil svůj slib, kterým jí získal pro své záměry. Tak zmizela jejich krása ze světa jako mnohé další, co bylo Eldar za dnů jejich největší moci a blaha vyrobeno.

Zdá se více než pravděpodobné, že tyto klenoty byly později používány v tzv. Lampách Noldor, jimiž byli Noldor proslulí.


Věc: Girionův náhrdelník
Další názvy: Girionovy smaragdy
Tvůrce: klenotníci z Dolu
Vlastníci: Girion, pán Dolu; trpaslíci z Ereboru; Bard Lučištník, kterému jej daroval Dáin II., nový Král pod Horou; nakonec Thranduil, pán Lesních elfů z Temného hvozdu
Doba vzniku: někdy v letech 2590 - 2770 Třetího slunečního věku, v době největší slávy Ereboru a Dolu
Popis: byl zhotovený z pěti set smaragdů zelených jako tráva
Osudy: Tento náhrdelník byl zhotoven pro Giriona, pána Dolu, kterým Girion zaplatil zbroj pro svého nejstaršího syna, kroužkové brnění z kroužků ukutých trpaslíky. Obchod se již ale celý neuskutečnil, neboť nad Erebor se v plamenech snesl ohnivý drak Šmak a město Dol bylo zničeno.

Na denní světlo se pak náhrdelník dostal až o téměř dvě stě let později, kdy byl drak zabit a do Ereboru se opět vrátil skutečný Král pod Horou. Tím se nakonec stal Dáin II., příbuzný Thorina Pavézy, jenž zahynul v Bitvě pěti armád. Ten pak dodržel úmluvu uzavřenou mrtvým (Thorinem) a dal Bardovi jednu čtrnáctinu obrovského trpasličího pokladu. Bard z toho podílu poslal hodně zlata starostovi Jezerního města a štědře odměnil své přívržence a přátele. Králi elfů Thranduilovi daroval Girionovy smaragdy, které mu vrátil Dáin, neboť tyhle drahokamy měl král elfů nejraději.


Věc: Helmův roh
Další názvy: -
Tvůrce: není znám
Vlastníci: Král Helm Kladivo, devátý král Rohanu; po jeho smrti byl uložen v pevnosti Hláska v místě později zvaném Helmův žleb
Doba vzniku: Třetí sluneční věk
Popis: veliký roh, na který když zatroubil ať už Helm či někdo jiný v Žlebu, padal na nepřátele veliký strach a ti pak prchali horempádem do Kotliny
Osudy: Helm Kladivo byl devátým králem Marky. Byl to drsný muž a veliký silák. Za jeho vlády, v roce 2758 T.v., však na Rohan přišly veliké strázně a Gondor nemohl poslat žádnou pomoc, protože byl sám napaden třemi flotilami korzárů. Tehdy byl Rohan napaden od Východu, a když Vrchovci viděli svou příležitost, překročili Želíz a sestupovali od Železného pasu dolů.
Rohirové byli poraženi a jejich zem obsazena; kdo nebyl zabit nebo zotročen, utíkal do údolí hor. Helm byl s velkými ztrátami zahnán od brodů Želíze a utekl do Hlásky a do strže za ní. Tam byl obležen.
Brzy nato začala dlouhá zima a Rohirové i jejich nepřátelé bolestně trpěli téměř po pět měsíců mrazem a nedostatkem, který trval ještě déle. V Helmově žlebu byl po zimním slunovratu velký hlad. Helm zdivočel a vychrtl hladověním a zármutkem a hrůza z něho sama měla hodnotu mnoha mužů při obraně Hlásky. Chodil ven sám, bíle oblečen, jako sněžný obr rázoval do táborů svých nepřátel a pobíjel spousty mužů holýma rukama. Helm měl veliký roh a brzy si všichni všimli, že pokaždé, než se vydá, zatroubí na něj, až se Žleb rozléhá; tu padal na jeho nepřátele tak veliký strach, že místo aby se shromáždili a zajali ho nebo zabili, prchali horempádem do Kotliny.
Jedné noci slyšeli muži troubit roh, ale Helm se nevracel. Ráno vysvitlo slunce, poprvé po dlouhých dnech, a oni viděli bílou postavu nehybně stojící na Valu, samotnou, protože nikdo z Vrchovců se neodvažoval přiblížit. Byl to Helm, mrtvý jako kámen, jeho kolena se však neohnula. A přece lidé říkali, že čas od času se ve Žlebu dál rozléhal roh a Helmův přízrak procházel mezi nepřáteli a zabíjel muže strachem.

V Bitvě u Hlásky hučel roh s novým svítáním a přinášel nečekanou naději obráncům a panický strach nepřátelům.
Náhle a strašlivě zahučel z věže nahoře veliký Helmův roh. Všichni, kdo zasechli ten zvuk, se otřásli. Skřeti se vrhali na zem a zakrývali si uši svými pařáty. Z hlubokého Žlebu se vracela ozvěna, fanfára za fanfárou, jako by na každé skále stál mocný herold. Muži na zdech však vzhlédli a naslouchali v úžasu: ozvěna totiž neumírala. Znovu a znovu zaznívalo mezi vrchy troubení rohů, blíže a hlasitěji. Odpovídaly si teď navzájem a duly zuřivě a svobodně.
"Helm! Helm!" křičeli Jezdci. "Helm povstal a vrací se do války, Helm za krále Théodena!"
A s tímto výkřikem se zjevil král. Koně měl bílého jako sníh, štít zlatý a kopí dlouhé. Po jeho pravici Aragorn, Elendilův dědic, za ním páni z Eorlova rodu. Nebem se rozlilo světlo. Noc odešla.


Věc: hůlka Správců
Další názvy: -
Tvůrce: gondorští řemeslníci pro Mardila, prvního Vládnoucího správce Gondoru (konkrétní tvůrce není znám)
Vlastníci: Vládnoucí správci Gondoru od Mardila Voronwë po Denethora II.
Doba vzniku: pravděpodobně za vlády Mardila Neochvějného v letech 2050 - 2080 Třetího slunečního věku
Popis: bílá hůlka se zlatou hlavicí
Osudy: Správci vládli Gondoru od roku 2050 T.v., kdy poslední gondorský král Eärnur přijal výzvu Černokněžného krále a odjel se s ním utkat do Minas Morgul, odkud se již nikdy nevrátil. Protože však nebylo svědků jeho smrti, Mardil Dobrý správce vládl Gondoru mnoho let jeho jménem.

Správce Cirion

Dům správců se nazýval Húrinův dům, protože byli potomky Správce krále Minardila (1621-34 T.v.), Húrina z Emyn Arnenu, muže vznešeného númenorského původu. Od jeho dnů králové vždycky volili své správce z jeho potomků; a po Pelendurovi se správcovství stalo dědičným jako království z otce na syna nebo na nejbližšího příbuzného.
Každý nový správce se vpravdě ujímal svého úřadu s přísahou, že bude "držet svou hůl a vládu ve jménu krále, dokud se nevrátí". Brzy se z toho však stala málo významná obřadní slova, protože správci vládli veškerou mocí králů. Přesto v Gondoru stále mnozí věřili, že král se jednou opravdu vrátí, a někteří vzpomínali na starobylou linii na Severu, o níž se proslýchalo, že ve stínu žije dál. Proti takovým myšlenkám však Vládnoucí správci obrnili svá srdce.
Přesto správci nikdy nesedali na starobylém trůně a nenosili korunu a netřímali žezlo. Drželi pouze bílou hůlku jako odznak svého úřadu a jejich zástava byla bílá, bez označení.
Posledním Vládnoucím správcem byl v letech 2984 - 3019 T.v. Denethor II., syn Ecthelionův. Byl to muž vzdělaný a moudrý, ale pánovitý. Držel vládu všech věcí ve vlastních rukou, mluvil málo, a když vyslechl cizí rady, stejně se pak řídil vlastním rozumem. Po smrti své manželky Finduilas byl Denethor ještě zachmuřenější a mlčenlivější a dlouho sedal sám ve své věži hluboce zamyšlen, předvídaje, že útok Mordoru přijde za jeho dnů. Později se věřilo, že potřeboval poznání, a proto v pýše a důvěře vev vlastní silnou vůli se opovážil nahlédnout do palantíru Bílé věže. Tak nabyl Denethor svého velkého poznání o věcech, jež se dály v jeho říši i daleko za jejími hranicemi, až nad tím lidé žasli; draze však za poznání zaplatil, neboť ve svém zápase se Sauronovou vůlí předčasně zestárl. Tak v Denethorovi rostla pýcha zároveň se zoufalstvím, až ve všech činech doby viděl toliko souboj mezi Pánem Bílé věže a Pánem Barad-dûr a nedůvěřoval všem ostatním, kdo vzdorovali Sauronovi, pokud nesloužili jemu samotnému.
I přes zoufalou situaci, ve které se teď Gondor nacházel (v schylující se Válce o Prsten měl čelit mnohonásobně větší převaze - jak Denethor zjistil pomocí palantíru), si Denethor díky své silné vůli zachoval duševní nenarušenost až do posledních dnů, kdy ho citelně zasáhla nejprve zpráva o smrti staršího syna Boromira, kterého miloval, a nedlouho poté na první pohled smrtelné zranění mladšího syna Faramira. V důsledku těchto faktorů (vidiny z palantíru, smrt synů [1 skutečná + 1 zdánlivá], Mordorská tma, zuřící bitva na Pelennoru a do toho všeho ještě přelétající nazgûlové vnášející strach a beznaděj do srdcí obránců Města) propadl Denethor naprosté beznaději ve chvíli, kdy by bylo jeho silné vůle nejvíce zapotřebí.

Nehledě na bitvu, která zuřila před branami Města, rozhodl se Denethor vzdát svého života (byť to byla výsada pouze vládců z královské linie, v jejichž žilách panovala čistá númenorská krev). Ve své hrobce v Domech mrtvých nechal připravit hranici a od jeho činu ho už nedokázal odradit ani Gandalf, který na poslední chvíli přispěchal a snažil se mu v jeho počínání zabránit. Denethor však vytrhl jednomu ze strážných pochodeň a zarazil jí mezi klestí a to okamžitě zapraskalo a zahučelo plamenem. Pak vyskočil na stůl, a jak tam stál ověnčen ohněm a kouřem, vzal hůl svého správcovství, jež mu ležela u nohou, a zlomil ji přes koleno. Oba kusy hodil do ohně, sklonil se a ulehl na stůl, svíraje palantír oběma rukama na hrudi. Pak Denethor silně vykřikl a víckrát nepromluvil a víckrát ho již žádný smrtelník nespatřil. Spolu s ním zanikla i bílá hůl, odznak Vládnoucích správců Gondoru.

Naštěstí jeho syna Faramira se podařilo před plameny uchránit a přenést do Domů uzdravování, kde se později ze svého zranění vyléčil. Sám se však už nestal Vládnoucím správcem, neboť jejich dny po Válce o Prsten skončily. Vrátil se totiž dědic Isildura a Anáriona, království bylo obnoveno a zástava s Bílým stromem opět zavlála z Ecthelionovy věže.


Věc: Isildurův svitek
Další názvy: -
Tvůrce: Isildur, syn Elendilův
Vlastníci: Isildur, který jej uložil v archivech Minas Anor (pozdější Minas Tirith), kde jej objevili a četli jedině Saruman Bílý a Gandalf Šedý, který jej citoval na Elrondově radě
Doba vzniku: na počátku Třetího slunečního věku (rok 1 či 2 T.v.), kdy Isildur pobýval po válce v Mordoru v Minas Anor a učil svého synovce Meneldila, než mu svěřil vládu nad Jižním královstvím
Popis: Svitek svým vzhledem nebyl důležitý ani pozoruhodný. Mnohem důležitější byl jeho obsah - svitek se totiž týkal Prtenu a Isildur v něm napsal:

Velký prsten bude od nynějška dědictvím Severního království; záznamy o něm však budou uchovány v Gondoru, kde sídlí Elendilovi dědici, aby se časem památka těchto velkých věcí neztratila.

A po těchto slovech popsal Isildur Prsten, jak vypadal, když jej našel.

Byl žhavý, když jsem jej poprvé uchopil, žhavý jako uhel a spálil mi ruku, takže mám obavu, že se té bolesti víckrát nezbavím. Zatímco však píši, chladne a jako by se scvrkával, ač neztrácí ani krásu, ani tvar. Písmo na něm, které bylo zprvu zřetelné jako rudý plamen, již bledne a stěží se dá přečíst. Je psáno elfským písmem Eregionu, protože v Mordoru nemají písmo na tak jemnou práci; jazyk je mi však neznámý. Hádám, že je to jazyk Černé země, neboť je nečistý a hrubý. Co zlého říká, nevím; zaznamenávám však tady přepis, aby se neztratil nadobro. Prstenu možná schází žár Sauronovy ruky, jež byla černá, a přece pálila jako oheň, a tak byl zahuben Gil-galad; a možná, kdyby se zlato znovu rozžhavilo, písmo by vystoupilo opět. Já sám se však neodvážím tomuto předmětu ublížit: jedinému krásnému ze Sauronových děl. Je mi drahý jako miláček, ač jej vykupuji velikou bolestí.

Osudy: V poslední bitvě v Mordoru, kde bojoval Sauron tváří v tvář proti Gil-galadovi a Elendilovi, uťal Elendilův syn Isildur úlomky otcova meče Narsilu Vládnoucí prsten ze Sauronovy ruky a vzal si jej. Vzal si jej i přes rady Elronda a Círdana, kteří stáli po boku Gil-galada a nyní Isildurovi radili, aby prsten hodil do ohňů blízké Orodruiny, kde byl kdysi ukován. Isildur však tuto radu odmítl a řekl: "Vezmu si jej jako mzdu za smrt svého otce a bratra. Nezasadil jsem snad smrtelnou ránu Nepříteli já?" Prsten, který držel se mu totiž zdál na pohled nesmírně krásný, a nesnesl, aby byl zničen. Vzal si jej tedy a nejprve se vrátil do Minas Anor. Tam jako král Arnoru přijal Elendilmir a prohlásil se svrchovaným pánem nad všemi Dúnadany na Severu i na Jihu. V Gondoru se zdržel rok, obnovil tam pořádek a určil jeho hranice. Tou dobou také sepsal svitek, který byl pak později velmi důležitý pro identifikaci ztraceného a znovu nalezeného Prstenu.

Před svým odchodem, v roce 2 T.v., jej Isildur uložil do archivů v Minas Anor, kde pak svitek, mezitím dávno zapomenut, ležel celá staletí až do té doby, než jej našel Saruman Bílý, který ve své době dlouho bádal v archivech Minas Tirith, a v r. 3017 T.v. také Gandalf Šedý, jež i přes Denethorův pesimismus nakonec našel to, co hledal. Svitek byl totiž psán starobylým písmem ve starobylém jazyce, který ani moudří z Minas Tirith v době před Válkou o Prsten již nedokázali přečíst. Tak poklesla učenost Dúnadanů od dnů Isildurových. Proto jej nikdo kromě Sarumana a Gandalfa nečetl od té doby, co vymřela královská linie a Isildurova zhouba se stala už jen pověstí, které nikdo z Gondorských nerozuměl.

Jak řekl sám Gandalf na Elrondově radě: "Když jsem přečetl tato slova (popis Prstenu na svitku, pozn.aut.), nehledal jsem dále. Zaznamenaný nápis totiž skutečně byl, jak Isildur hádal, v řeči Mordoru a služebníků Věže. A co v něm stálo, bylo již známo. Vždyť v den, kdy si Sauron poprvé nasadil Jeden prsten, Celebrimbor, tvůrce Tří, si toho byl vědom a zdálky jej slyšel, jak říká tato slova, a tak byly jeho zlé záměry odhaleny.

Díky svitku byl tak Prsten včas (a tím pravým!) odhalen a vyslán na cestu. Tím byl jen o vlásek zachráněn před Prstenovými přízraky, které Sauron vyslal hledat ztracené vlastnictví, neboť se dozvěděl, že Vládnoucí prsten byl znovu nalezen a nachází se v zemi zvané Kraj. O Tom, kdo nesl Prsten na jeho pouti z Kraje, i poté, co bylo na Elrondově radě v Imladris rozhodnuto o jeho zničení, vypráví více Červená knoha Západní marky.


Věc: kámen Erech
Další názvy: Černý kámen
Tvůrce: není znám (pravděpodobně númenorského původu)
Vlastníci: připočítával se k dědictví Elendilových potomků
Doba vzniku: nejspíše Druhý sluneční věk (v tomto věku byl také zasazen na své místo - pahorek Erech)
Popis: Černý kámen, oblý jako veliká koule a vysoký jako člověk, přestože byl zpola zabořen v zemi. Vypadal nezemsky, jako by spadl z nebe, jak někteří věřili; ale ti, kdo ještě pamatovali moudrost Západní říše, říkali, že byl vynesen ze zkázy Númenoru a sem jej postavil po přistání Isildur.
Osudy: Jak již bylo řečeno, kámen, který umístil Isildur na pahorku Erech v Lamendonu po svém přistání z tonoucího Númenoru, byl opravdu númenorského původu. Nikdo z lidí v údolí se k němu neodvážil přiblížit ani se neusídlil poblíž; říkali totiž, že je to místo, kde se scházejí Stíny lidí a shromažďují se tam v dobách strachu, tísní se kolem sebe a šepotají.
Původ těchto "jevů" je třeba hledat v dávné minulosti, kdy Isildur poprvé vstoupil na břeh Středozemě a založil Gondorskou říši. Tehdy žili v horách Lamendonu menší lidé, kteří byli potomky dávných kmenů, které po skončení Prvního věku neodpluly společně s Edain na Númenor ať už proto, že nechtěly opustit břehy Středozemě nebo proto, že ve Válce o Klenoty stály proti Edain na straně Morgotha. Horský král tehdy na Kameni přísahal Isildurovi věrnost, avšak když se Sauron vrátil a opět zesílil a Isildur vyzval muže z hor, aby splnili svou přísahu, oni nechtěli: v Temných rocích totiž Saurona uctívali.
Pak řekl Isildur jejich králi: "Budeš posledním králem. A prokáže-li se Západ silnější než tvůj Černý pán, vkládám na tebe a na tvůj lid toto prokletí: nikdy neodpočinete, dokud přísahu nesplníte. Tato válka totiž potrvá nespočetné roky a budete ještě jednou povoláni, než skončí." A oni uprchli před Isildurovým hněvem a neodvážili se vyjít do války po Sauronově boku; skrývali se v tajných horských končinách a nestýkali se s jinými lidmi, ale pomalu hynuli v neúrodných kopcích. A okolo vrchu Erech a na všech místech, kde onen národ živořil, ležela hrůza z Mrtvých, kteří nespali.

Stalo se tak, jak Isildur předpověděl a Mrtví z Šeré brázdy šířili strach po celém údolí Morthondy a nikdo z živých, kteří v Lamendonu sídlili, se do těch míst raději nevydával. Tak tomu bylo až do příchodu Aragorna a jeho družiny, kteří roku 3019 T.v. vstoupili na Stezky mrtvých, živí z nich vyšli a stanuli u kamene Erech, pronásledováni stínovým vojskem. V tu hodinu je Aragorn coby Isildurův dědic znovu vyzval, aby splnili svou přísahu danou před staletími jeho předku a dosáhli tak propuštění a odpočinku.
Stínové vojsko tentokrát skutečně nezradilo Isildurova dědice, vyrazilo do boje a strachem, který široko daleko kolem sebe "duchové" šířili, smetli nepřátelské vojsko, které se mezitím vylodilo v Pelargiru. Tak byla jejich přísaha naplněna a jejich duše konečně nalezly odpočinku.

Co bylo s Černým kamenem dál, po Válce o Prsten, se neví. Pravděpodobně tam stál dál, jako připomínka místa, kde Isildur poprvé stanul na půdě Středozemě a kde vyhlásil Jižní království Dúnadanů ve vyhnanství - Gondor.


Věc: klíče od Orthanku
Další názvy: -
Tvůrce: Dúnadani, kteří postavili Orthank a Železný pas
Vlastníci: králové Gondoru a později Vládnoucí správci; roku 2759 T.v. získává klíče Saruman a usidluje se v Železném pasu až do r. 3019 T.v., kdy jej nakonec opouští; klíče pak krátce přechovávají enti, kteří pod vedením Stromovouse převzali správu nad Železným pasem poté, co byl dobyt, Sarumanovo vojsko zničeno on sám "uvězněn" ve své nedobytné věži; když na trůn nastoupil král Elessar, převzal klíče od věže a obnovil správu nad Orthankem
Doba vzniku: konec Druhého slunečního věku
Popis: Dva velké černé klíče složitého tvaru, spojené ocelovým kroužkem.
Osudy: Pevnost Angrenost, v jejímž kruhu stála nedobytná věž Orthank, byla vždy, i po příchodu Éothéodu do Calenardhonu, pod správou Gondoru. Ještě za dnů Cirionových (dvanáctý Vládnoucí správce Gondoru v letech 2489-2567 T.v.) byl Angrenost obsazen stráží Gondorských, z nichž se však stal malý usedlý nárůdek, jemuž vládl dědičný kapitán. Věž byla uzavřena a klíče od Orthanku převezeny do Minas Tirith, kde je přechovával správce Gondoru.

Za vlády rohanského krále Déora (2699-2718 T.v.) se Železného pasu zmocnili Vrchovci, kteří tam byli vpuštěni jako přátelé, když pobili poslední zbytky dávných strážců, kteří nebyli ochotni splynout (jako většina) s Vrchovci, proto když byli opět vyhnáni, a Saruman se r. 2759 T.v. nabídl, že přecezme správu Železného pasu, opraví jej a znovu z něho udělá součást obranné linie na západě, král Fréaláf i správce Beren ho uvítali. Beren mu dal klíče od Orthanku a spočátku byl Saruman opravdu mocným spojencem Gondoru i Rohanu. Nakonec se však obrátil k zlému a stal se nepřítelem.

Sarumanovo nepřátelství se vystupňovalo na přelomu let 3018 a 3019 T.v., kdy jeho skřetí vojska napadla Rohan. Když byl pak poražen a Železný pas srovnán se zemí Pastýři stromů, seděl Saruman ve své nedobytné věži, střežen neúnavným zrakem entů dokud se mu v srpnu 3019 T.v. nepodařilo "přemluvit" Stromovouse a věž opustit. Před svým odchodem ještě, ač nerad, vydal klíče od věže a ty pak Stromovous střežil až do příjezdu Aragorna, toho času již krále Elessara, který přijel ze svého titulu převzít správu Orthanku do svých rukou.


Věc: Kniha Mazarbul
Další názvy: Kniha Záznamů
Tvůrce: Balin a jeho druhové, kteří se s ním vydali do Morie
Vlastníci: Balin a jeho druhové; později Gimli, syn Glóinův, který jí vzal k sobě a po skončení Války o Prsten donesl svým příbuzným do Ereboru
Doba vzniku: Třetí sluneční věk (od roku 2989 do r. 2994)
Popis: Našly se jen její zbytky. Kniha byla rozsekána a rozbodána a zčásti spálena a bylo na ní tolik černých a jiných temných skvrn připomínajících uschlou krev, že se skoro nedala číst. Při manipulaci s ní její listy praskaly a lámaly se. Stránky byly popsány různými písmy, runami, jak morijskými, tak dolskými, a tu a tam elfským písmem. Stejně tak rukopis nebyl tentýž, ale střídaly se v ní různé styly svědčící o tom, že "písařů" bylo víc, a některé odstavce byly psány ve velkém spěchu.
Osudy: Tuto knihu zde zmiňuji proto, neboť pro trpaslíky z Ereboru, i pro Společenstvo prstenu, byla opravdu cenným artefaktem, vypovídajícím o osudech Balina a jeho druhů, kteří se rozhodli vstoupit do dávného sídla trpaslíků Durinova rodu a pokusili se o jeho znovudobytí, ač to byl pokus pošetilý a předem odsouzený k nezdaru.

Když Balin a jeho druhové přišli do Morie, vyhnali odtud a pobili mnoho skřetů. Balin se poté prohlásil Pánem Morie, obsadil 21. sál ze severu a komnatu Mazarbul. Tam začali trpaslíci psát svojí vlastní kroniku, která se pak stala svědkem jejich statečného, ale marného boje o udržení Morie. V psaní se střídali a snažili se zachytit vše, co se jim od jejich příchodu podařilo vykonat, včetně zpráv o šarvátkách, které museli se skřety neustále podnikat. Tak se dozvídáme, že trpaslíci našli horní zbrojnice a doly na pravostříbro (čili mithril) a prošli až k západní bráně Cesmínie, kde však narazili na Pozorovatele ve vodě. Dozvídáme se i smutnou novinu, že 10. listopadu 2994 padl Balin poblíž Zrcadlového jezera v Rmutném dole, a že zbytek jeho lidu byl přesilou skřetů zahnán do nitra Morie a obklíčen bez naděje na únik. Kniha pokračuje až do hořkého konce, kdy přišel konečný útok...
Kniha v této poslední bitvě utrpěla značné poškození zbraněmi a ohněm, takže mnoho stránek zůstalo nečitelných nebo zcela chybělo. I tak ale poskytla mnoho cenných informací o Balinově pokusu dobýt Morii.

Knihu pak nalezl Gandalf s Gimlim při pochodu Společenstva napříč Morií v zimě r. 3018 T.v. Nalezli jí v komnatě Mazarbul, kde před lety poslední obránci čelili konečnému útoku, a kde nyní Společenstvo na své cestě odpočívalo. Tam jí Gandalf spěšně pročetl a tak se členové družiny stali prvními, kdo se o Balinovi a jeho osudu dozvěděli. Trpaslík Gimli, člen Společenstva prstenu jí pak vzal a střežil ji až do konce Války o Prsten a nakonec jí přinesl svým příbuzným do Ereboru. Tak skončily osudy této, pro trpaslíky velmi cenné, knihy - Knihy Mazarbul.


Věc: koruna Gondoru
Další názvy: Bílá koruna , Stříbrná koruna, Okřídlená koruna


Věc: lahvička Galadriel
Další názvy: hvězdná sklenička, Galadrielina sklenička, elfí světlo, dar Galadriel, dar Paní
Tvůrce: Galadriel
Vlastníci: Frodo Pytlík, který ji dostal od Galadriel darem; krátce Samvěd Křepelka, když bojoval s Odulou a zachraňoval Froda z věže nad průsmykem Cirith Ungol
Doba vzniku: Únor 3019 Třetího slunečního věku
Popis: Křišťálová lahvička naplněná světlem Eärendilovy hvězdy ve vodách Galadrieliny fontány. Když jí ten, kdo ji vlastnil, pozdvihl, vytryskly z ní prameny bílého světla. Svítila ještě jasněji, pokud byla kolem jejího majitele noc.
Osudy: Když Společenstvo opouštělo Lothlórien, obdarovala je Galadriel velkými dary. Frodo od ní dostal třpytivou skleničku, v níž bylo zachyceno světlo Eärendilovy hvězdy, které mu mělo posloužit tehdy, až zhasnou všechna ostatní světla. Tehdy si měl vzpomenout na Galadriel a její Zrcadlo. Frodo ten vzácný dar přijal a nosil jej v záňadří.

Poprvé mu lahvička pomohla v Morgulském údolí, když sledoval strašlivého Pána prstenových přízraků jak se svým vojskem opouští Minas Morgul a vyráží do války s Minas Tirith.
Velký jezdec se blížil dolů k mostu a Frodovy zírající oči ho sledovaly, neschopny zamžikat a odvrátit se. Tady je ten vyzáblý král, jehož studená ruka srazila Toho, který nese Prsten, svým smrtícím nožem! Ve staré ráně zacukala bolest a veliký chlad se rozšířil Frodovi k srdci.
Temná hlava obrněná a korunovaná strachem se obracela sem a tam a probodávala stíny neviditelnýma očima. Frodo čekal jako ptáček, když se blíží had, neschopen pohybu. A jak čekal, cítil naléhavěji než kdy dříve příkaz, aby si Prsten nasadil. Ač byl tlak převeliký, necítil však už žádnou touhu se mu poddat. Věděl, že Prsten by ho zradil a že nemá moc čelit morgulskému králi, ani kdyby si jej nasadil - ještě ne. Jeho vlastní vůle už na ten příkaz vůbec neodpovídala, ač byla zaražena hrůzou, a cítil jen, jak do něho zvenčí buší veliká moc. Vzala ho za ruku, a zatímco ji Frodo myslí sledoval, pohybovala jeho rukou píď po pídi k řetízku na krku. Tu procitla jeho vlastní vůle; zvolna přinutila ruku, aby se vrátila, a poslala ji hledat cosi jiného, věc, která ležela ukryta na jeho prsou. Byla studená a tvrdá na omak, když ji sevřel: Galadrielina lahvička, tak dlouho chovaná jako poklad a málem zapomenutá až do té hodiny. Když se jí dotkl, na chvíli zcela zaplašila z jeho mysli vzpomínku na Prsten. Vzdychl a sklonil hlavu.
V tom okamžiku se přízračný král obrátil, pobídl koně, přejel most a celý temný voj ho následoval. Možná že elfí kápě odolaly jeho neviditelným očím, a když se mysl malého nepřítele posílila, odvrátila jeho myšlenky stranou. Spěchal však; udeřila již hodina a na povel svého velkého pána musel pochodovat do boje na západ.

Lahvička Galadriel

Když pak se Samem stáli uprostřed temnoty Torech Ungolu a pavoučí oči je pozorovaly, vzpomněl si Sam na Frodovu Hvězdnou skleničku, Dar Paní, která jim měla posvítit až všechna ostatní světla zhasnou. Pomalu putovala Frodova ruka do záňadří a pomalu pozvedl Galadrielinu lahvičku. Chviličku mihotala slabě jako stoupající hvězda, když bojuje s těžkými přízemními mlhami, pak sílila a Frodovi v mysli vykvétala naděje. Začala hořet a vzplála jasným plamenem, srdíčkem oslnivého světla, jako by Eärendil sám sestoupil z vysokých stezek zapadajícího slunce s posledním silmarilem na čele. Tma ustupovala, až se zdálo, že lahvička září uprostřed koule vzdušného křišťálu, a ruka, jež ji držela, jiskřila bílým ohněm.
Frodo s úžasem hleděl na tento podivuhodný dar, který tak dlouho nosil, aniž tušil jeho plnou cenu a moc. Zřídka si naň cestou vzpomněl, dokud nepřišli do Morgulského údolí, a nikdy jej nepoužil ze strachu před jeho odhalujícím světlem. Nyní mu svit skleničky pomohl alespoň na chvíli oslepit Odulu a zahnat jí zpět do jejího pelechu. Zdálo se, že cesta ven je volná a nic už hobitům nebrání, aby se dostali pryč z toho strašného místa a opět spatřili denní světlo. Ani pavučina natažená skrz tunel jim v tom nemohla zabránit. Frodo dal skleničku Samovi a Žihadlem rozetnul pavoučí vlákna, pak se jako smyslů zbavený rozběhl vstříc východu. Odula však ještě nebyla poražena. Dohonila Froda a uštkla ho svým jedem dříve, než stačil Sam svého pána varovat. Jeho výkřik byl zdušen, protože Glum, který číhal opodál, na něj skočil. Nastal zuřivý boj Sama Křepelky - nejprve s Glumem a posléze s Odulou - který se stal proslulý, neboť Sam se ve svém hněvu odhodlal k činu, který se mohl rovnat s činy velkých válečníků Starých časů. Elfí čepelí, která vypadla Frodovi z ruky, totiž těžce zranil mnohonásobně větší a silnější Odulu, a jasným svitem Galadrieliny skleničky jí nakonec zahnal do hlubin svého doupěte.
Hvězdnou skleničku, Žihadlo, a dokonce i Prsten pak u sebe krátkou dobu přechovával, protože Frodovo tělo našla skřetí hlídka a odnesla je do věže střežící průsmyk Cirith Ungol. Sam jen těsně unikl jejich pozornosti, a poté, co se z jejich rozhovoru dozvěděl, že jeho pán není mrtvý, jal se skřety sledovat. Nakonec se mu podařilo Froda zachránit a opět mu přitom pomohla i sklenička od Paní Galadriel. U brány do pevnosti totiž stáli neúnavní Bdící a bedlivě střežili vchod. Moc skleničky a slova, která se Samovi vloudila do úst, však jejich kouzlo zlomila a oběma hobitům se nakonec podařilo uniknout a vstoupit do Mordoru.
I když během cesty museli oba hobiti odhodit mnohé ze svého vybavení, Galadrielinu skleničku si Frodo ponechal. Zůstala mu i poté, co byl zničen Vládnoucí prsten v Puklinách osudu a hobiti na poslední chvíli zachráněni ze zkázy Mordoru. Nosil jí i po svém návratu do rodného Kraje a naposledy jí vytáhl na palubě bílé elfské lodi, když odrážela od mola v Šedých přístavech. Na její palubě byli Ti, kdo nesli Prsteny a nyní, když jejich moc pominula, opuštěli navždy Středozem. Světlo Galadrieliny lahvičky, již Frodo pozvedl, se zamihotalo a bylo pryč...


Věc: Lampy Noldor
Další názvy: Fëanorské lampy
Tvůrce: Noldor ve Valinoru či dokonce sám Fëanor
Vlastníci: Noldor (viděny byly u Gelmira s Arminasem a u Gwindora)
Doba vzniku: Věky Stromů
Popis: Byly to krystaly zavěšené v jemné drátěné síťce, věčně zářící vnitřním modrým světlem. Nemohl je uhasit vítr ani déšť, a když byly odkryty, vysílaly jasné modré světlo z plamene uvězněného v bílém křišťálu.
Osudy: Těmito lampami byli Noldor proslulí. Takřka s jistotou lze říci, že je vyráběli z krystalů. které kdysi objevil a jako první vyrobil Fëanor. Tyto krystaly byly totiž bílé, ale v hvězdném svitu planuly jako Helluin (jméno jasné hvězdy Sírius, pozn.aut.). Zdá se, že první, kdo lampu vyrobil z krystalů vyrobil, byl sám Fëanor (proto také název Fëanorské lampy), a teprve po něm převzali tuto "technologii" další noldorští řemeslníci.

Ve Středozemi se s těmito lampami příliš nesetkáváme, byť je noldorští Vyhnanci museli jistě hojně používat. Jednu takovou viděl Tuor u nargothrondských elfů Gelmira a Arminase, se kterými se setkal v Dor-lóminu blízko Noldorské brány vedoucí do Duhové rozsedliny. Svítili mu s ní v temné chodbě vedoucí na jih, která byla právě tou Branou, jež Tuor tak dlouho hledal.

Jinou takovou lampu měl mít Gwindor, jiný elf z Nargothrondu, který uprchl z Angbandu a kterého Beleg našel v lese Taur-nu-Fuinu; právě převržení Gwindorovy lampy, když se odkryla a zasvítila, ukázalo Túrinovi tvář Belega, jehož předtím nevědomky zabil. (V publikované verzi Silmarillionu osvětlily Belegovu tvář místo lampy blesky, pozn.aut.)


Věc: Lórienská lana
Další názvy: elfí lana, kouzelná lana
Tvůrce: Galadhrim - lórienští elfové
Vlastníci: Galadhrim, kteří je běžně vyráběli a používali; těmito lany byly vybaveny i čluny Společenstva Prstenu a jedno z nich si pak vzali na cestu do Mordoru Frodo se Samem
Doba vzniku: Třetí sluneční věk
Popis: Dlouhá, pevná a lehká lana vyrobená z hithlainu (což znamená "mlhové vlákno") speciální technikou pletení, kterou však znali jen samotní Galadhrim. Na první pohled byla hedvábně šedá, ale ve tmě se zdálo, že slabounce stříbrně září. Jeden svitek měl délku asi třicet loket čili něco kolem osmnácti sáhů.
Osudy: Tyto lana byla podivuhodným výtvorem lothlórienských elfů a měla, stejně jako i jiné předměty vyráběné v té zemi (např. pláště), zvláštní "kouzelné" vlastnosti, i když elfové by o nich řekli, že to jsou obyčejná lana, jaká se v jejich zemi vyrábějí běžně, byť zvláštní specifickou technikou.

Když se Společenstvo Prstenu, po odpočinku v Lothlórienu, vydávalo na další cestu, připravili jim tamní elfové tři šedé člunky a naskládali do nich jejich vybavení. Do každého člunu pak přidali, k velké spokojenosti Sama Křepelky, po třech kotoučích lana. Zdály se tenké, ale silné, hedvábné na dotek, šedé jako elfí pláště.

Když Frodo se Samem opuštěli na Parth Galenu Společenstvo, přibalil si Sam jeden kotouč lana do batohu. Jak se později ukázalo, bylo to od něj velmi prozřetelné. Když se totiž dostali na východní okraj Emyn Muilu, zjistili, že spadá do Mrtvých močálů strmými úbočími, a před hobity se najednou rozevřela strmá a hluboká rokle. Jelikož to byla jediná možná cesta, která by je posunula dál, rozhodli se, že ji pokusí slézt. Frodo lezl jako první, ale když se spustil na římsu několik sáhů niž, přihnala se od východu tma a zezhora zazněl vysoký ostrý výkřik. Přitom zvuku se Frodo pustil a sklouzl, zčistajasna oslepený, na římsu o kousek níž. Sam na něj volal, ale na první pohled mu nemohl pomoci. Pak si náhle vzpomenul, na elfí lano, které vzal z jednoho člunu a nyní leželo na dně jeho batohu.
Sam hbitě shodil batoh a začal v něm hrabat. Skutečně, na dně ležel svitek hedvábně šedého lana vyrobeného lidem z Lórienu. Hodil jeden konec Frodovi. Jako by se tma z Frodových očí zvedala, nebo jako by se mu vracel zrak. Viděl šedé lano, když se nad ním zahoupalo, a zdálo se, že slabounce stříbrně září. Když se teď měl ve tmě k čemu upnout, závrať trochu polevila. Naklonil těžiště dopředu, upevnil si konec kolem pasu a pak sevřel lano oběma rukama. Sam ustoupil a zapřel nohy o pahýl asi metr za hranou srázu. Frodo se dostal nahoru napůl tahem, napůl vlastním šplháním, a padl na zem.
Když bouřka ustala, zjistili, že lano je dost dlouhé na to, aby po něm mohli slézt až na úpatí útesu. Sam jej tedy upevnil o pařez; druhý konec si uvázal kolem pasu, s nechutí se obrátil a vydal se přes hranu do neznáma. Nakonec se mu, a po něm i Frodovi, podařilo bez úhody slézt až dolů. Tak tedy oba nakonec šťastně unikli Emyn Muilu, avšak Sam se z toho příliš netěšil. Jeho nádherné lano totiž viselo uvázané nahoře a oni byli dole. Nechali tak nejlepší cestu pro ty, kdo by je chtěli pronásledovat. Naposledy však pohladil koneček lana a slabě s ním zatřepal. Co se nestalo, k naprostému úžasu obou hobitů se lano uvolnilo a sjelo k jejich nohám. Frodo pak sice něco poznamenal na adresu Sama a jeho uzlů, avšak ten byl právem přesvědčen, že lano jakýmsi "kouzelným" způsobem přišlo samo. Nakonec jej svinul a láskyplně složil ve vaku.

Lano z Lothlórienu pak na jejich pouti posloužilo ještě jednou, a to tehdy, když na pláni Gorgoroth v srdci Mordoru zahodili všechny nepotřebné věci včetně skřetí zbroje a nechali si jen to nejlehčí a nejnutnější na poslední úsek cesty. Tehdy Sam uřízl kousek elfího lana a dal jej Frodovi, který jej použil jako opasku a uvázal si jej kolem pasu.

To je vše, co se dá říct o podivuhodných lórienských lanech a jejich osudech. Stejně jako tamní pláště, byly i lana pro Galadhrim běžnou záležitostí, nezbytnou pro život v korunách stromů. Díky tomu postupem času získali v jejich výrobě velkou zručnost a jejich ruce je obdařily mocí, díky které se tato lana, v porovnání s jinými, jevila jako jedinečná a svým způsobem "kouzelná".


Věc: Lórienské pláště
Další názvy: elfské pláště, pláště Galadhrim
Tvůrce: Galadhrim - lórienští elfové
Vlastníci: Galadhrim, pro které byly jako běžný šat a díky nim mohli nepozorovaně střežit své hranice; členové Společenstva Prstenu, kteří je dostali jako dar od Paní Galadriel, když opouštěli Lothlórien a vydávali se na další cestu
Doba vzniku: Třetí sluneční věk
Popis: Pláště s kápí ušité na míru z lehké, ale teplé hedvábné látky, jakou tkali Galadhrim. Bylo těžké pojmenovat jejich barvu: zdály se šedé jako soumrak pod stromy, a přece, když se s nimi pohnulo nebo na ně padlo jiné světlo, byly zelené jako listí ve stínu nebo hnědé jako oraniště v noci, šerostříbrné jako voda pod hvězdami. Pláště se zapínaly u krku sponou podobnou zelenému listu se stříbrnými žilkami.
"To jsou kouzelné pláště?" zeptal se Pipin, s úžasem si je prohlížeje.
"Nevím, co tím myslíš," řekl předák elfů. "Jsou to krásné oděvy a tkanina je dobrá, protože byla vyrobena v této zemi. List a větev, voda a kámen: mají odstín a krásu všech těch věcí za našeho milovaného soumraku v Lórienu, vždyť myšlenku na to, co milujeme, vkládáme do všeho, co děláme. Jsou to však oděvy, a ne zbroj, a neodvrátí kopí ani meč. Ale snad vám poslouží dobře: jsou lehké na nošení a hřejí nebo chladí podle potřeby. A zjistíte, že vám velmi pomohou vyhnout se nepřátelským zrakům, ať jdete mezi kamením, nebo mezi stromy.
Osudy: Dlouho jsem váhal, zdali zařadit tyto podivuhodné pláště mezi artefakty. Nakonec jsem se rozhodl pro jejich zařazení, neboť se jednalo bezpochyby o unikátní věc, která se vyráběla pouze a jenom v Lothlórienu a v porovnání s běžnými plášti, byť sebelépe ušitými, by se tyto pláště vyjímaly jako klenoty...

Lórienští elfové tyto pláště běžně nosívali, když drželi stráž na hranicích nebo když se pouštěli za hranice své země. Díky nim splývali s okolím a stávali se tak neviditelní očím nepřátel.
Byli tak oděni i Haldir a jeho bratři, Rúmil a Orofin, kteří drželi hlídku na severní hranici Lothlórienu poblíž Nimrodel, a s nimiž se setkalo Společenstvo Prstenu. Nikdo z Družiny si jich ani nevšiml, byť je lórienští elfové již delší dobu pozorovali. Když pak Frodo vystoupil spolu s Legolasem na talan, teprve tehdy si všiml, že tam sedí tři elfové oblečení v stínové šedi, a dokud se nepohnuli, nebylo je mezi větvemi vidět...

Tyto podivuhodné pláště pak dostali v Lothlórienu všichni členové Společenstva, což bylo vůbec poprvé, kdy Galadhrim oblékli cizince šatem vlastního lidu. Ba co víc, jejich pláště byly dokonce zhotoveny z látky, kterou tkala samotná Paní Galadriel se svými dívkami. Lórienské pláště se pak velmi osvědčily, a to hned v prvním střetu Družiny s nepřáteli nad Sarn Gebirem, kdy je také díky nim nezasáhl žádný ze skřetích šípů. Bohužel plášť skutečně nedokázal odrazit útok zbraní, a tak v šarvátce se skřety na Parth Galenu nemohl zabránit Boromirově smrti.

Když nepomohly samotné pláště, pomohly alespoň jejich spony, kterými se zapínaly. V tomto případě to byla spona z Pipinova pláště, kterou se mu podařilo nepozorovaně odhodit během pochodu ve skřetím oddílu napříč Rohanem. Díky tomu si mohli být Aragorn, Legolas a Gimli jisti, že jsou na správné stopě a jejich pronásledování není marné. Díky plášťům pak Smíšek s Pipinem přežili útok Rohirů na skřetí tlupu, neboť žádný z Jezdců je neviděl a jejich koně se jim vyhýbali, a mohli se nepozorovaně odplížit do bezpečí pod větve blízkého lesa Fangornu.
Froda se Samem naproti tomu pláště chránily po celou cestu přes Mrtvé močály a Ithilien před zraky nepřátel, zejména okřídlených nazgûlů, kteří stále častěji přelétávali nad jejich hlavami. Frodův plášť, poté, co mu byl vzat a donesen do Barad-dû, však vyvolal zděšení a beznaděj v srdcích Kapitánů Západu, když jim jej před Černou branou Mordoru ukázal Sauronův vyjednavač, Ústa Sauronova. Gandalf jej však spolu s mithrilovou kazajkou a mečem z mohyly vzal a Sauronovy podmínky odmítl, byť se zdálo téměř jisté, že přijme. Když pak bylo po všem, Temný pán byl svržen, jeho říše zničena a Frodo se Samem zachráněni a sneseni na Cormallenská pole, byl Frodovi jeho plášť i s ostatními věcmi vrácen.

Tak se staly tyto podivuhodné, ač pro Galadhrim obyčejné, pláště jedním ze symbolů Společenstva Prstenu a byly zcela určitě jednotlivými členy uchovávány jako památka velkých dnů a velkých skutků, kterých byly svědky.


Věc: Manwëho žezlo
Další názvy: -
Tvůrce: Noldor ve Valinoru
Vlastníci: Manwë Súlimo coby Ilúvatarův místodržitel
Doba vzniku: Věky Stromů
Popis: safírové žezlo - je modré jako Manwëho roucho a oheň jeho očí
Osudy: O tomto artefaktu existuje jediná zmínka, a to v Quentě Silmarillion, kde se praví, že Manwëho žezlo je safírové a udělali mu je Noldor. Nicméně mezi artefakty místo rozhodně má, neboť se jedná bezesporu o jeden z nejstarobylejších a nejušlechtilejších předmětů tohoto druhu.


Věc: mithrilový kabátek (košile)
Další názvy: trpasličí brnění, stříbrná košile
Tvůrce: trpasličí kováři z Ereboru
Vlastníci: Bilbo Pytlík, který dostal tuto zbroj darem od samotného Thorina Pavézy jako první splátku své odměny za zabití draka; Bilbo jí pak, po svém návratu do Kraje, nechal vystavit v Domě pamětin ve Velké Kopanině, avšak když po Dlouho očekávaném dýchánku opouštěl Kraj, vzal košili s sebou; v Roklince jí pak spolu s elfí čepelí Žihadlem daroval svému synovci Frodovi, jež byl určen jako Ten, kdo nese Prsten a čekala jej dlouhá a nebezpečná výprava za zničením Vládnoucího prstenu
Doba vzniku: Třetí sluneční věk (nejspíše někdy těsně před příchodem draka Šmaka do Ereboru, tedy před rokem 2770 T.v.)
Popis: Malá drátěná košile. Byla hustě tkaná z mnoha kroužků, poddajná téměř jako prádlo, studená jako led a tvrdší než ocel. Svítila jako stříbro při měsíci a byla poseta bílými drahokamy. Byla totiž vyrobena z mithrilu, nejtvrdšího kovu v celé Ardě, a patřil k ní opasek z perel a křišťálu.
Osudy: Toto brnění bylo vyrobeno v době největší slávy a zručnosti trpasličích kovářů z Ereboru a bylo původně určeno pro nějakého elfího prince, avšak ke svému novému majiteli se už nikdy nedostalo, protože r. 2770 T.v. přiletěl nad Osamělou horu ohnivý drak Šmak, vypudil odtamtud trpaslíky, zničil blízké město Dol a všechen kraj proměnil ve dračí spoušť.

V roce 2941 přišla k Osamělé hoře družina trpaslíků vedená Thorinem Pavézou, synem Thráina, posledního Krále pod Horou před příchodem Šmaka. Spolu s trpaslíky přišel i jeden, do té doby neznámý a bezvýznamný, hobit jménem Bilbo Pytlík. Trpaslíkům se nakonec podařilo tajným vchodem na úbočí Hory proniknout do jejího nitra a "vypudit" draka ze svého doupěte. Ten se pak snesl na blízké Jezerní město a zachvátil je plameny; byl však přitom zasažen černým šípem Barda Lučištníka a jeho osud se naplnil. Při prohledávání síní dávného sídla trpaslíci nalezli skvostné zbroje a mocné zbraně, které byly dílem jejich otců a Bilbo zde dostal od Thorina první díl slíbené odměny za jeho vydatnou pomoc při získávání ztraceného pokladu - krásnou mithrilovou zbroj posázenou démanty, kterou neproniklo žádné ostří ani nepřátelský šíp.

Když se pak Bilbo na jaře dalšího roku vrátil ze své výpravy zpět do rodného Kraje, zapůjčil trpasličí brnění do expozice Domu pamětin ve Velké Kopanině. Tam na zapadalo prachem až do chvíle, kdy se Bilbo opět rozhodl vydat na cesty. Rozhodnut, že už se nikdy do Kraje nevrátí, vzal košili z Domu pamětin, a vydal se na cestu. Pomalu, ale jistě nakonec dorazil až do Roklinky, kde pak dlouhá léta přebýval jako Elrondův host v Posledním domáckém domě na východ od Moře. Tam měl uloženy své poklady, které si kdysi přivezl z výpravy k Ereboru: elfí čepel zvanou Žihadlo, staré cestovní oblečení a stříbrný mithrilový kabátek.

Poté, co bylo r. 3018 T.v. v Roklince rozhodnuto o zničení Vládnoucího prstenu, ustanoveno Společenstvo prstenu a Bilbův synovec Frodo jmenován Tím, kdo ponese Prsten, daroval mu Bilbo při loučení svůj meč i brnění, které on sám již dávno nepotřeboval. Frodo pak nosil trpasličí kabátek pod svým cestovním šatem až do chvíle, kdy jej našli skřeti, ležícího v bezvědomí v průsmyku Cirith Ungol.

Když bylo Společenstvo napadeno v Komnatě Mazarbul morijskými skřety, byl by Frodo zahynul, nebýt trpasličího brnění, které zastavilo kopí velkého skřetího náčelníka. V Cirith Ungolu pak zřejmě právě třpytivá stříbrná košile způsobila roztržku a posléze otevřený boj mezi dvěma skřetími oddíly, jejichž kapitáni se nemohli dohodnout, co s Frodem provedou. Díky nastalému zmatku a pobíjení, mohl Sam nepozorovaně proniknout až do věže a vysvobodit tak svého pána. Mithrilový kabátek už ale nezachránil, neboť jej, spolu s lórienským pláštěm a mohylovým mečem, ukořistil Šagrat, jeden ze skřetích kapitánů a jediný, který přežil šílené vraždění. Utekl i se svým "pokladem" a způsobil tak zděšení a zoufalství Kapitánů Západu, protože ty věci nakonec předal v Lugbúrzu (Temné věži) svým nadřízeným a při vyjednávání před Morannonem je Sauronův posel, nazývaný Ústa Sauronova, použil jako prostředek pro zastrašení svých protivníků. Gandalf však postřehl v hlase vyjednavače nejistotu, a proto rázně odmítl Sauronovy požadavky, přistoupil k poslovi a vyrval mu z rukou Frodovy předměty.
Poté, co byla Temná moc zničena a Frodo se Samem zachráněni ze zkázy Mordoru a vyléčeni na Cormallenských polích, předal Gandalf trpasličí košili opět Frodovi. Ten jí pak nosil nezakrytě na všech přehlídkách a při slavnostních okamžicích, které v dalších dnech následovaly. Neodložil ji ani při svém návratu do Kraje, kde mu opět zachránila život, neboť u Dna Pytle na něj znenadání zaútočil Saruman, plný zášti a touhy po pomstě. Jeho nůž se však o kroužkové brnění zlomil a on sám zanedlouho zahynul rukou Grímy Červivce.

O dalších osudech mithrilového kabátku již nejsou žádné záznamy, a tak není jasné, zda si jej Frodo ponechal a nakonec s ním odplul za Moře, kam v tom čase odešlo mnoho krásných věcí, nebo jej opět nechal vystavit v Domě pamětin tak, jako to kdysi před ním učinil Bilbo...


Věc: Nauglamír
Další názvy: Trpasličí náhrdelník
Tvůrce: trpaslíci z Modrých hor (pravděpodobně z Nogrodu)
Vlastníci: Finrod Felagund, pro kterého byl vyroben; Glaurung, velký angbandský had, který vyplenil Nargothrond; drobný trpaslík Mîm, který se do Nargothrondu nastěhoval po drakově smrti; Húrin Thalion, který přišel do Nargothrondu po svém propuštění z Angbandu a ve dveřích zabil trpaslíka Mîma; Elu Thingol, který jej dostal od Húrina a nechal do něj vložit silmaril; krátce nogrodští trpaslíci, kteří zabili Thingola a jej; poté, co byli trpaslíci pobiti Nandor v čele s Berenem a Diorem, nosila klenot až do své smrti Lúthien Tinúviel; nakrátko jej pak zdědil Dior Eluchíl, dokud se zpráva o něm nedonesla Fëanorovým synům; při plenění Doriathu Fëanorovými syny se s Nauglamírem podařilo uniknout uniknout Diorově dceři Elwing, která jej donesla do ústí Sirionu a nakonec připevnila na hruď svému manželovi Eärendilovi při jeho velké plavbě na Západ; Eärendil byl pak posledním vlastníkem klenotu - a ten mu zářil na čele pronikavým svitem, když brázdil vody Nebeského oceánu
Doba vzniku: 1. století Prvního slunečního věku
Popis: Byl to zlatý nákrčník a byly v něm vsazeny nepočítané kameny z Valinoru, měl však tu moc, že na šíji svého nositele spočíval lehce jako lněné vlákno, a ať objímal kterékoli hrdlo, vždy seděl s půvabem a líbezně.
Později, když byl do něj vsazen silmaril, čímž se spojila největší díla elfů a trpaslíků v jedno, byla jeho krása veliká, neboť nespočetné drahokamy Nauglamíru nyní zrcadlily a v podivuhodných odstínech vysílaly světlo silmarilu uprostřed.
Osudy: Když přišel Finrod do narožských jeskyní a počal tam budovat síně a zbrojnice po způsobu Menegrothu, pomáhali mu v té práci trpaslíci z Modrých hor. Byli dobře odměněni, protože Finrod si z Tirionu přinesl víc pokladů než kdokoli jiný z noldorských knížat. Tehdy pro něho trpaslíci vyrobili Nauglamír, Trpasličí náhrdelník, nejslavnější z jejich děl ve Starých časech. A Finrod, nyní nazývaný Felagund, Hloubitel jeskyní, jej nosil spolu se stříbrnou korunou ve svém novém a mocném sídle Nargothrondu.

Ale Sudba Noldor nespala, a všem mocným noldorským sídlům byla předurčena zkáza. Stalo se, že roku 466 P.v. zahynul Finrod Felagund v kobkách Tol-in-Gaurhothu a třicet let nato, r. 496 P.v., padl Nargothrond a byl vypleněn. Ve Felagundových síních se pak na chvíli usadil Glaurung, který shrnul všechny poklady na hromadu v největší síni a ležel na nich jako na loži. Když pak odtáhl a jeho osud se naplnil, vstoupil do opuštěných nargothrondských síní drobný trpaslík Mîm a prohlásil je spolu se vším, co v nich našel, za své. Tak tam žil až do roku 502 P.v., kdy před jeho dveře přišel šedivý, leč sveřepý, stařec. Nebyl to nikdo jiný, než Húrin Thalion, otec Túrina, zhoubce Glaurunga, který byl po letech věznění propuštěn z Angbandu. Tam ve dveřích Nargothrondu zabil Mîma, ale ten, ještě než skonal, proklel všechen poklad a všechny, kdo se jej zmocní. Pak Húrin vešel branou a chvíli se zdržel v tom děsivém místě, kde se ve tmě a rozkladu válely po zemi poklady z Valinoru; ale vypráví se, že když vyšel z vypleněného Nargothrondu a opt stál pod nebem, vynesl z celého toho velkého pokladu jen jednu věc.

Nyní putoval Húrin na východ a došel k Soumračným jezerům nad Sirionským vodopádem. Tam ho zajali elfové střežící západní hranice Doriathu a přivedli ho před krále Thingola. Thingol užasl a zarmoutil se, když na něj pohlédl a poznal v tom sveřepém starci Húrina Thaliona, Morgothova zajatce, ale pěkně ho uvítal a prokázal mu poctu. Húrin králi neodpověděl, ale vytáhl zpod pláště tu jednu věc, kterou vzal s sebou z Nargothrondu, a nebyl to žádný menší poklad než Nauglamír, Trpasličí náhrdelník, který před dávnými lety vyrobili Finrodovi Felagundovi řemeslníci z Nogrodu a Belegostu, nejproslulejší z jejich děl ve Starých časech, které si Finrod za svého života cenil víc než všechny poklady Nargothrondu. Húrin jej hodil Thingolovi k nohám s trpkými slovy. Byl však stále ještě očarován Morgothovými klamy a proto neviděl věci tak, jak se skutečně staly. Thingol se však ovládl a nedal na jevo svůj hněv. Pak promluvila Melian, zlomila Morgothovo kouzlo a Húrin prohlédl a vyčetl z jejích očí pravdu o všem, co se stalo. Již nemluvil o tom, co minulo, ale sklonil se pro Nauglamír, který ležel před Thingolovým stolcem, a podal mu jej se slovy: "Přijmi nyní, pane, Trpasličí náhrdelník darem od toho, kdo nemá nic, a jako upomínku na Húrina z Dor-Lóminu.

Když Húrin odešel z Menegrothu, Thingol dlouho mlčky seděl a díval se na veliký poklad, který mu ležel na kolenou, a napadlo ho, že by se měl předělat a že by do něj měl být vsazen silmaril. Povolal tedy nogrodské klenotníky, kteří toho času bydleli v Menegrothu a uložil jim, ať dílo vykonají. Trpaslíci učinili tak, jak jim pravil, ale když bylo dílo hotovo a Thingol si chtěl Nauglamír připnout na šíji, upřeli mu jej. Povstal mezi nimi vysoký a pyšný a urážel zakrslé plemeno za jejich opovážlivost, a tak na něj trpaslíci vztáhli ruce, zabili jej a prchli i s Nauglamírem z Doriathu. Neutekli však daleko, neboť zpráva o jejich činu se rychle mezi elfy roznesla. Tehdy vstal Beren a se svým synem Dioren vyšel naposled do boje. Vlastní rukou srazil pána nogrodských trpaslíků a sám smyl jeho krev z Nauglamíru ve vodách Gelionu. Tak byla pomstěna smrt Thingola Doriathského a Nauglamír se dostal na Tol Galen, kde jej kolem hrdla nosila sama Lúthien a říká a zpívá se, že s tím náhrdelníkem a nesmrtelným klenotem byla vidinou největší krásy a slávy, jaká se kdy ukázala mimo říši Valar, a Země mrtvých, kteří žijí, se načas stala jakoby vidinou Valinoru; a žádné místo nebylo od té doby tak krásné, tak úrodné ani tak plné světla.

Jednoho podzimního večera, když se připozdívalo, kdosi přišel, zabušil na dveře Menegrothu a dožadoval se vstupu ke králi. Byl to jeden pán Zelených elfů spěchající z Ossiriandu a stráže ho odvedly do komnaty, kde o samotě seděl Dior; mlčky podal králi skříňku a odešel. Ve skříňce však ležel Trpasličí náhrdelník s vsazeným silmarilem. Dior na něj pohlédl a viděl znamení, že Beren Erchamion a Lúthien Tinúviel opravdu zemřeli a odešli tam, kam jde lidský rod, k osudu za hranicemi světa. Ale moudří praví, že jejich konec uspíšil silmaril, protože plamen Lúthieniny krásy, když jej nosila, byl pro smrtelné země příliš jasný<.br>
Pak Dior vstal, připnul si na šíji Nauglamír a rázem se ukázal jako nejsličnější ze všech dětí světa, trojího rodu: z Edain, Eldar a Maiar z Blažené říše. Netrvalo však dlouho, a Fëanorovi synové se dozvěděli, že Dior nyní vlastní Nauglamír se vsazeným silmarilem. Sebrali proto vojsko a vpadli do Doriathu, který již nebyl chráněn Melianiným pásem, a vyplenili jej. To bylo druhé zabíjení rodných, při kterém zahynuli Dior a jeho manželka Nimloth a jeho synové Eluréd a Elurín byli o hladu vyhnáni do lesa. Diorova dcera Elwing však před Fëanorovými syny unikla a s ostatkem svého lidu časem došla i s Nauglamírem k ústí Sirionu do moře. Tam si vzala za muže Eärendila, syna Tuora a Idril Gondolinské, který se pak stal největším a nejslavnějším mořeplavcem ve Středozemi. S ním se dostal Nauglamír do Blažené říše a Eärendil jej pak nosil na hrudi i po té, co byl se svou lodí vyzdvižen do Nebeského oceánu, který bude od té chvíle brázdit až do Konce světa.


Věc: Nimphelos
Další názvy: -
Tvůrce: přírodní výtvor
Vlastníci: Círdan, jež jí dal s mnoha dalšími Thingolovi; Thingol jí zas daroval náčelníku belegostských trpaslíků
Doba vzniku: nelze určit
Popis: Perla velká jako holubí vejce. Leskla se jako hvězdný svit na mořské pěně.
Osudy: Když se Thingol zamýšlel nad tím, jak by si postavil královské obydlí a místo, jež by bylo silné, kdyby se ve Středozemi opět probudilo zlo, hledal pomoc a radu u trpaslíků z Belegostu. Dali jí rádi, protože byli v těch dnech neunavení a dychtiví nové práce, a třebaže trpaslíci vždy žádali cenu za vše, co udělali buď s potěšením, nebo s námahou, tentokrát soudili, že dostali dobře zaplaceno. Melian je totiž naučila mnohému, co se dychtili naučit, a Thingol je odměnil mnoha krásnými perlami. Ty mu dal Círdan, protože se hojně nalézaly v mělkých vodách kolem ostrova Balar; ale Naugrim ještě podobné neviděli a cenili si jich. Jedna byla velká jako holubí vejce a leskla se jako hvězdný svit na mořské pěně; jmenovala se Nimphelos a náčelník belegostských trpaslíků si ji cenil nad horu bohatství.


Věc: Púkelové
Další názvy: strážní kameny
Tvůrce: Pravděpodobně potomci těch, kteří byli v Prvním slunečním věku známí jako Drúadané, a kterým ve Třetím slunečním věku Rohirové říkali Wosové.
Vlastníci: -
Doba vzniku: někdy na počátku Druhého slunečního věku
Popis: Veliké kameny otesané do lidské podoby. Byly mohutné, s neohrabanými končetinami, seděly se zkříženýma nohama a pahýlovité paže mely složeny na odulém břiše. Některé léty ztratily všechnu podobu, jen černé díry očí dosud smutně pohlížely na příchozí.
Osudy: K pochopení těchto záhadných předmětů je zapotřebí vrátit se o několik tisíc let zpátky do Prvního slunečního věku, kdy v Beleriandu, smíšený s Halethiným lidem, sídlil pozoruhodný rod lidí, kteří si říkali Drûghu a ostatním Edain byli známí jako Drúadané.

Tito lidé projevili velké nadání v dřevořezbě a kamenosochařství. Již znali barviva, vesměs rostlinného původu, a kreslili obrázky a vzory na dřevo nebo na ploché kamenné povrchy; někdy oškrabovali dřevěné suky do podoby obličejů, které se daly pomalovat. Avšak s ostřejšími a silnějšími nástroji se vyžívali ve vyřezávání postav lidí a zvířat, ať to byly hračky a ozdoby nebo velké sochy. Ti nejzručnější je uměli dělat jako živé. Sochy byly někdy zvláštní a fantastické, někdy budily i strach: mezi drsné žerty, na něž používali své umění, patřila výroba postav skřetů, které stavěli na hranice země a kteří byli zobrazeni, jako když odtamtud se zděšeným řevem utíkají. Dělali také sochy sebe samých a stavěli je na východiště cest nebo do zatáček lesních pěšin. Říkali jim "strážní kameny"; nejpozoruhodnější stály u Brodů přes Teiglin. Každý představoval Drúadana v nadživotní velikosti, jak těžce dosedá na mrtvého skřeta. Tyto postavy nesloužili jen jako urážka jejich nepřátel; skřeti se jich totiž báli a věřili, že v sobě mají zlobu Oghor-hai (jak říkali Drúadanům) a že se s nimi mohou dorozumívat. Proto se jich málokdy odvážili dotknout nebo se je pokusit zničit, a pokud nešli ve velké tlupě, u "strážního kamene" se obraceli zpět a dál nešli.

Část resp. většina těchto lidí však nevstoupila s Halethiným lidem do Beleriandu, ale zůstala ve své původní vlasti v Bílých horách a později se usadila v divokých lesích mysu Andrast (odtud jeho druhý název Drúwaith Iaur, "Stará divočina púkelů") a v Drúadanském lese. To bylo na počátku Druhého slunečního věku a vše nasvědčuje tomu, že právě tehdy vznikly i "podivné" sochy, které viděl Smělmír Brandorád na cestě do Šeré Brázdy.
Zdá se, že samotné sochy měly plnit stejnou úlohu jako sochy u Brodů přes Teiglin - tedy chránit přístupovou cestu do Šeré Brázdy před nepřáteli, jež tvořili v té době lidé (nejspíše předkové Vrchovců - zlí vysocí muži z Východu), kteří se poté, co na východě povstal Sauron, vrátili do služeb Temnoty.
Avšak jejich historie byla v době Smělmírova příjezdu už dávno zapomenuta a Rohirové, kteří nyní v Šeré Brázdě sídlili, si jich nevšímali: sochy už ztratily všechnu moc i děsivost.


Věc: Ratolest návratu
Další názvy: oiolairë
Tvůrce: vždy nějaká žena, nejčastěji z kapitánova příbuzenstva
Vlastníci: númenorští námořníci vydávající se na daleké plavby
Doba vzniku: tento zvyk se udržoval na Númenoru během Druhého slunečního věku
Popis: Zelená ratolest návratu se utínala ze stromu oiolairë, což znamená "Večné léto", který dali Eldar Númenorejcům. Listy stromu byly stále zelené, lesklé a vonné a na mořském vzduchu se jim dařilo.
Osudy: Ratolest návratu jsem se rozhodl zařadit mezi artefakty i přesto, že se vlastně nejedná o artefakt v pravém slova smyslu, nýbrž o obyčej, který se dlouhá léta udržoval na Númenoru, dokud srdce Númenorejců nezpychla a nezanevřela na staré zvyky.

Pokaždé, když nějaká loď odplouvala z Númenoru přes Velké moře ke Středozemi, měla nějaká žena, nejčastěji z kapitánova příbuzenstva, vsadit na příď lodi Zelenou ratolest návratu; utínala se ze stromu oiolairë, který dali Eldar Númenorejcům a řekli, že jej vozí na vlastních lodích na znamení přátelství s Ossëm a Uinen.

Tento zvyk vydržel až do dnů Aldariona, Krále námořníka a největšího númenorského Kapitána, jež založil Cech podnikavých a podnikl mnoho plaveb k pobřeží Středozemě, které se pak později, když Sauron napadl Eriador, ukázaly jako velmi prospěšné. Za svého mládí často vyplouval vzdor přání či příkazu svého otce, krále Tar-Meneldura, který proto nejednou odmítl a jednou dokonce zakázal poslat svému synovi oiolairë, Zelenou ratolest návratu. Až do roku 883 D.v., kdy se Aldarion stal králem Númenoru, se mu však (až na jednu výjimku) vždy podařilo ratolest nějakým způsobem získat a vsadit na příď své lodi. Často mu jí přinesla a osobně vsadila Erendis, jeho později manželka, nebo ji alespoň nechala poslat.
Jednou se stalo, že král odepřel Aldarionovi Ratolest návratu a v přístavu rozestavil stráže, aby Aldarion nemohl donést oiolairë na palubu své lodi. I tak se ale vydal za Moře a dlouhých čtrnáct let se nevracel, během těchto dlouhých let nejednou málem ztroskotal a na Númenoru si již mysleli, že zahynul a litovali, že nedostal požehnání. Při jiné plavbě, když se jeho lodě vracely zpět do domovského přístavu Rómenna po dlouhé době, během níž byly několikrát zahnány jižním větrem daleko na sever, padl Aldarionův zrak na zelenou ratolest a viděl, že je uschlá. Tu se zalekl, neboť něco takového se ještě s ratolestí oiolairë nestalo, dokud ji zkrápěla vodní tříšť.
Když se pak Aldarion v roce 883 D.v. stal králem Númenoru, rozhodl se ihned znovu navštívit Středozem a téhož nebo příštího roku odplul, jako první númenorský král v historii, ze země. Je zaznamenáno, že na příď své lodi Hirilondë nevsadil ratolest oiolairë, ale obraz orla se zlatým zobákem a očima z drahokamů, který byl darem od Círdana. Seděl tam dík dovednosti svého tvůrce jakoby připraven neomylně letět k jakémusi dalekému cíli, jejž pozoroval. "Toto znamení nás povede k cíli," řekl Aldarion. "O náš návrat ať se postarají Valar - jestliže jim naše skutky nebudou nemilé."

Zdá se, že od té doby se již zvyk vsazovat na příď lodi Ratolest návratu nedodržoval a postupně byl zapomenut. Také ochrana a přízeň Valar, na kterou se Númenorejci vždy spoléhali, začala postupně během staletí slábnout až se nakonec vytratila dočista a velké númenorské lodě se začaly zničehonic potápět. Čím dál častěji se stávalo, že se lodě, které vypluly na moře, nevracely do svých přístavů nebo jim větry a moře znemožňovaly návrat a hnaly je opačnými směry než kam měly namířeno plout.


Věc: Stříbrná nargothrondská koruna
Další názvy: nargothrondská koruna
Tvůrce: není znám (snad ji Finrodovi vyrobili trpaslíci po zbudování Nargothrondu stejně jako Nauglamír)
Vlastníci: Finrod Felagund, jež vybudoval Nargothrond; po něm jeho bratr Orodreth, kterému ji Finrod předal před tím, než oděšel s Berenem na výpravu za silmarilem
Doba vzniku: pravděpodobně během Prvního slunečního věku
Popis: konkrétní popis nargothrondského odznaku moci se bohužel nikde nedochoval - jen to, že byla stříbrná
Osudy: Jednou byli Finrod a jeho sestra Galadriel hosty svého příbuzného Thingola v Doriathu. Tu Finrod užasl nad silou a velkolepostí Menegrothu, nad jeho pokladnicemi a zbrojnicemi a nad kamennými síněmi s mnoha sloupy. A vešlo mu do srdce, že postaví rozlehlé síně za stále střeženými branami v nějakém hlubokém a tajném místě pod kopci. Proto otevřel své srdce Thingolovi, pověděl mu o svých snech, a Thingol mu řekl o hluboké rokli řeky Narogu a o jeskyních pod Vysokým Farothem v jejím strmém západním břehu, a na odchodu mu dal průvodce, aby ho zavedli na to místo, o němž zatím věděl málokdo. Tak přišel Finrod do narožských jeskyní a začal tam budovat hluboké síně a zbrojnice po způsobu sídla Menegrothu; ta pevnost dostala jméno Nargothrond. Finrodovi v té práci pomáhali trpaslíci z Modrých hor a byli dobře odměněni, protože Finrod si z Tirionu přinesl víc pokladů než kdokoli jiný z noldorských knížat. Tam v Nargothrondu se usídlil Finrod z mnohými ze svého lidu. V jazyce trpaslíků dostal jména Felagund, Hloubitel jeskyní, to jméno pak nosil až do konce. Na hlavu si vsadil stříbrnou korunu, symbol Pána Nargothrondu.

Když přišel do té země Beren, byl strážemi předveden před krále Finroda a ten v něm poznal syna Barahirova, jehož otci se kdysi zavázal přísahou za záchranu života. Finrod poznal, že jeho sudba se již blíží, avšak neodstoupil od své přísahy pomoci Barahirovi či jeho potomkům v nouzi. Předstoupil před svůj lid a promluvil k nim o svém poslání pomoci Berenovi na jeho výpravě za silmarilem. Jeho lid to však nepřijal s nadšením; navíc proti němu vystoupili Fëanorovi synové Celegorm a Curufin, kteří zopakovali svůj nárok na silmarily a to, co čeká toho, kdo se jich zmocní neprávem. Mluvili i o jiných věcech a prorokovali zkázu Nargothrondu, kterou Finrod svými činy způsobí. Reptali, že Finarfinův syn není žádný Vala, aby jim poroučel, a odvrátili se od něho.
Když Felagund viděl, že je opuštěn, sňal z hlavy stříbrnou nargothrondskou korunu, hodil ji na zem a řekl: "Vy se své přísahy věrnosti ke mně zřekněte, ale já musím svůj závazek dodržet. Jestliže tu však je někdo, na koho ještě nepadl stín našeho prokletí, měl bych najít aspoň hrstku těch, kteří mě budou následovat, a neodcházet odtud jako žebrák vystrčený z vrat." Našlo se deset těch, kteří stáli při něm; jejich velitel, který se jmenoval Edrahil, se shýbl, zvedl korunu a požádal, aby byla do Felagundova návratu svěřena správci.
Felagund dal tedy nargothrondskou korunu svému bratru Orodrethovi, aby vládl místo něho, a Celegorm s Curufinem neřekli nic, ale usmáli se a odešli ze síně.
Finrd nakonec padl v kobkách Tol-in-Gaurhothu když chránil Berena před velkým vlkem, a splnil tak svou příshu. V Nargothrondu pak vládl Orodreth a Fëanorovi synové byli později tamním lidem vyhnáni ze země. Nargothrondští se pak stali skrytým lidem a utajovali své království neboť doufali, že jej tak uchrání před Nepřítelem i před Sudbou.

Když přišel do Nargothrondu Túrin, syn Húrina Thaliona, získal si u krále Orodretha velkou přízeň a Túrin se stal mocným mezi nargothrondským lidem. Za jeho dnů zanechali Nargothrondští utajování, chodili otevřeně do boje a vyrobili si velkou zásobu zbraní, neboť Túrin toužil po statečných úderech a bitvě na otevřeném poli a nelíbil se mu jejich dosavadní způsob válčení - z úkrytu, ze zálohy, tajnými šípy. A na jeho radu postavili Noldor u Felagundových dveří mohutný most přes Narog, aby vojsko rychle procházelo. Ten most se jim pak stal zkázou, neboť i přes varování Ulma, které donesli Orodrethovi Círdanovi vyslanci, jej nestrhli a neskryli vchod do svého sídla.
Tak se stalo, že nargothrondské vojsko vyšlo do bitvy vstříc Morgothovu a střetlo se s ním a bylo zatlačeno na pole Tumhalad. Tam bylo poraženo a rozehnáno, neboť nikdo, kromě Túrina chráněného trpasličí maskou, nebyl nemohl odolat Glaurungovu nástupu. Tam padl Orodreth, král Narogu i jeho válečníci a Nargothrond byl nepřáteli vydrancován. Glaurung pak zbořil most a shodil jej do zpěněného Narogu, všechno kolem spálil a nakonec shrnul všechny Felagundovy poklady a celé bohatství na hromadu, lehl si na ně v nejzazší síni a chvíli odpočíval.
Tam, v té hromadě, skončila i stříbrná nargothrondská koruna a nikdo z živých, snad kromě drobného trpaslíka Mîma a Húrina Thaliona, ji už nikdy víckrát nespatřil.


Věc: Stříbrný roh Rohirů
Další názvy: Stříbrný roh
Tvůrce: trpaslíci z Šedých hor
Vlastníci: trpaslíci; velký ledový drak Scatha, který vyhnal trpaslíky z Ered Mithrim a zabral jejich veliký poklad; Fram, syn Frumgarův a Pán Éothéodu, který zabil Scathu a získal tak veliké bohatství; od něj se roh dostal k Eorlovi Mladému, který jej přinesl ze Severu do Rohanu, kde se pak dědil po generace v domě králů Marky; tak se dostal až k Éowyn Sličné, která jej r. 3019 T.v. darovala Smělmíru Brandorádovi, jež si jej vysloužil svým hrdinstvím, které prokázal na bitevním poli po boku Krále; od té doby se roh dědil v domě Rádovského pána
Doba vzniku: někdy v první polovině třetího tisíciletí Třetího slunečního věku (tzn. po roce 2210 T.v., kdy Thorin I. přišel na sever do Šedých hor)
Popis: starodávný roh, malý, ale umně vyrobený z jasného stříbra, se zeleným, se zeleným závěsem; tvůrce na něm vyryl rychlé jezdce na koních v řadě, která jej ovíjela od špice k náustku; kolem byly vepsány mocné runy
Osudy: Roku 2210 T.v. opustil Thorin I. Erebor a usídlil se v Šedých horách, kde pak začal shromažďovat pozůstatky Durinova lidu. Šedé hory byly bohaté na kovy a drahé kamení, a tak Thorin brzy shromáždil veliké bohatství. Tou dobou tamní trpaslíci vyrobili, mimo jiné, i tento malý stříbrný roh. Netrvalo dlouho, a pověsti o nezměrném trpasličím bohatství dorazili až k ledovým drakům, kteří tehdy žili v Dračí spoušti na sever od Šedých hor. Nejsilnější z nich, Scatha, přišel, plenil trpasličí síně a vyháněl trpaslíky z jejich domovů. Potom shromáždil všechny jejich poklady ve svém doupěti, kde pak na nich spal a snil neklidné dračí sny. Jednou však přišel k drakovu sídlu udatný válečník a Scathu zabil. Byl to Fram, Pán Éothéodu, který tak získal velkou slávu i bohatství a země pak měla od té doby klid od velkých ještěrů.

Tak se dostal trpasličí roh do rukou Pánů Éothéodu, lidu, který žil na severu Rhovanionu, mezi Mlžnými horami a Temným hvozdem. Když se pak stal pánem toho lidu Eorl Mladý, přivedl je ze Severu do úrodného kraje Calenardhonu, který mu dal gondorský Správce Cirion jako dar za jeho pomoc v Bitvě na Poli Celebrantu. Eorlův lid se v té zemi usadil natrvalo a byl pak znám jako Rohirové, Páni koní. Ze Severu si přivezli i mnoho pokladů, které zdědili po svých předcích, a mezi těmito poklady nechyběl i stříbrný roh.

O mnoho století později, ve Válce o Prsten byl pánem Rohirů král Théoden. Jeho panošem se tehdy stal Smělmír Branorád, hobit z Kraje a člen Společenstva Prstenu. Smělmír pak doprovázel krále na cestě ze Železného pasu do hradiště v Šeré brázdě a odtud dokonce (i když potají) i do Bitvy na Pelennoru. V oné bitvě si Smíšek vydobyl největší slávu, když spolu se štítonoškou Éowyn, která však jela do bitvy vzdor Královu přání v přestrojení a pod mužským jménem Dernhelm, zabili samotného Pána nazgûlů.

Když pak byl Jeden prsten zničen a Sauronova říše zanikla, přišel po mnoha oslavách a velkých událostech čas návratu. Z Minas Tirith vyrazil velký průvod Rohirů i Gondorských, doprovázený elfskými Pány z Imladris a Lórienu a členy Společenstva. V čele průvodu nesli pohřební máry krále Théodena, který padl v oné velké bitvě před branami Minas Tirith. Po mnoha dnech dorazili do Edorasu, kde padlého krále pohřbili, nakupili nad ním velikou mohylu a vystrojili velkou smuteční hostinu. Když bylo po hostině, ti, kdo měli odjet, se rozloučili s králem Éomerem. Aragorn a jeho rytíři, lid z Lórienu a z Roklinky se hotovili k jízdě; Faramir a Imrahil však zůstali v Edorasu a také Arwen Večernice zůstala a řekla sbohem svým bratrům.
Nakonec, než hosté vyjeli, přišli Éomer a Éowyn k Smíškovi a řekli mu: "Měj se dobře, Smělmíre z Kraje a Holdwine z Marky! Jeď ke zdaru a brzy přijeď zpět, ať tě zas uvítáme!" Éomer pak řekl: "Staří králové by tě za tvoje činy v poli u Mundburgu (Minas Tirith, pozn.aut.) obtížili dary, které by neuvezl velký vůz; a přece říkáš, že nevezmeš nic než zbroj, která ti byla dána. Strpím to, protože skutečně nemám žádný dar, který by tě byl hoden; ale má sestra tě prosí, abys přijal tuto maličkost jako připomínku Dernhelma a rohanských rohů za příchodu jitra."
Éowyn pak podala Smíškovi starodávný roh, malý, ale umně vyrobený z jasného stříbra, se zeleným závěsem.
"Dědil se v našem domě," řekla Éowyn. "Vyrobili jej trpaslíci a pochází z pokladu draka Scathy. Ze Severu jej přinesl Eorl Mladý. Ten, kdo na něj v nouzi zatroubí, vnese do srdce nepřátel strach a do srdce přátel radost, a ti ho uslyší a přijdou k němu."
Smíšek tedy přijal roh, protože nebylo možno odmítnout, a políbil Éowyn ruku; oba ho pak objali a tak se na čas rozloučili.

Nedlouho poté se Smíškovi naskytla příležitost rohanský roh použít. Když totiž hobiti přijeli k hranicím Kraje, zjistili, že se od jejich odjezdu mnohé změnilo. Bohužel k horšímu. Do Kraje totiž přišel Saruman a s ním mnoho zlých lidí z Jihu; a ti drancovali co se dalo a utiskovali místní lid, protože nikdo z hobitů se jim neodvážil postavit. Vše se změnilo až s příjezdem Froda a jeho přátel, kteří se po prožitých dobrodružstvích nezalekli nějakých darebáků. Okamžitě vzburcovali celý Kraj a vyhnali utiskovatele ze země. V oněch chvílích zpíval Smíškův roh jasným hlasem a všichni hobiti z okolí se k němu s radostnými výkřiky sbíhali.

Když byl Kraj "vymeten", jak tomu pak hobité říkali od všech nepřátel, začalo se s jeho obnovou. Smělmír Brandorád se stal Rádovským pánem a jeho roh, dar rohanské paní Éowyn, zůstal dědičným předmětem jeho domu.


Věc: Thrórova mapa Ereboru
Další názvy: -
Tvůrce: trpaslík Thrór, otec Thráina II a děd Thorina II. Pavézy
Vlastníci: Thrór, který ji předal svému synovi, když odcházel do Morie; Thráin, který ji nosil až do té doby, co byl na hranicích Temného hvozdu zajat a odvlečen do kobek v Dol Gulduru; v Dol Gulduru nalezl Thráina, který byl v té době už na pokraji smrti, Gandalf - Thráin mu ještě před tím, než zemřel, stačil mapu předat se tím, ať jí předá jeho synovi; Gandalf mapu nosil dlouhá léta až do roku 2941 T.v., kdy jí na Neočekávaném dýchánku předal překvapenému Thorinovi Pavézovi
Doba vzniku: někdy v letech 2590 - 2770 Třetího slunečního věku
Popis: Byl to list pergamenu, na kterém byl nakreslen plán Hory a okolí. Mapa byla orientována stejně jako všechny ostatní trpasličí mapy, tedy nahoře východ, dole západ, napravo jih a nalevo sever. Osamělá hora byla zakreslena v severovýchodním rohu a nad ní byl červeně znázorněn drak Šmak. Při západním okraji byl znázorněn Temný hvozd, v jihozápadním okraji pak Lesní řeka vytékající ze síní Krále lesních elfů do Dlouhého jezera. Uprostřed mapy byla prázdná pustina - Šmakova dračí spoušť - Elrond v Roklince však zjistil, že se na tom místě nacházejí tajné měsíční litery, které jsou vidět jen jednou za čas při prosvícení měsíčním světlem. Litery popisovaly návod, jak otevřít tajné dveře, které se nalézaly na západním úbočí Hory, jak ukazovala ruka a prozrazovaly runy na levém okraji mapy. Z jižního úbočí Hory vytékala Bystrá řeka, protékající troskami kdysi krásného a bohatého města Dol, jež ústila do Dlouhého jezera, vyznačeného na pravém okraji mapy. Šipka v levém okraji, ukazující daleko na sever nás ještě informovala o Šedých horách a Zvadlých vřesovištích, odkud pocházeli všichni velcí draci včetně Šmaka.

Thrórova mapa k Ereboru

K mapě ještě patřil klíč resp. malý a zvláštní klíček. Byl vyroben ze stříbra a měl dlouhý dřík a složité ozubí. Patřil k zámku v tajných dveřích na úbočí hory, avšak bylo jej možno použít jen jednou za čas - v Durinův den.
Osudy: Mapu vyrobil Thorinův děd Thrór. Mapa znázorňovala Osamělou horu a tajný vchod, kterým odtud uprchli Thrór a Thráin, Thorinův otec v roce 2770 T.v, kdy se na Erebor snesl ohnivý drak Šmak. Součástí mapy byl také zvláštní klíč, který měl sloužit k otevření onoho tajného vchodu.

Thrór a jeho příbuzní pak odešli na jih a dlouho bloudili bez domova. Po létech dal Thrór, starý, zchudlý a zoufalý, svému synu Thráinovi II. jediný veliký poklad, který dosud vlastnil, poslední ze Sedmi prstenů a s ním také mapu od Ereboru. Při loučení ještě svému synovi odkázal pomstu na Šmakovi a pak odešel do neznáma s jediným průvodcem. Nakonec ale vyšlo najevo, že Thrór měl namířeno do Morie, starého trpasličího sídla, kterému se však tou dobou trpaslíci vyhýbali, neboť tam na ně číhala Durinova zhouba. Thrór však přesto stoupil do oněch síní a byl zabit skřetem Azogem. To bylo v roce 2790 T.v. a o tři roky později v r. 2793 T.v. začíná Válka trpaslíků a skřetů. Když skončila, vrátil se Thráin se svým synem Thorinem a těmi, kteří přežili, zpátky do Vrchoviny a brzo nato se odstěhovali a putovali Eriadorem, až nakonec našli domov ve vyhnanství na východě Ered Luin za Lunou. Většinou v oněch dnech kovali železo, ale svým způsobem se jim dařilo a jejich počet zvolna rostl.

Bylo to možná zčásti zlou mocí Prstenu, že Thráin začal být po několika letech neklidný a nespokojený. V hlavě mu neustále ležela žádost po zlatě. Nakonec, když to nemohl dál vydržet, obrátil mysl k Ereboru a rozhodl se, že se tam vrátí. Neřekl Thorinovi, co má v srdci; zvedl se však s několika jinými trpaslíky, rozloučil se a odešel. O tom, co se s ním dělo pak, se mnoho neví. Nyní se jeví, že sotva s malým doprovodem vyrazil, začali ho honit Sauronovi poslové. Pronásledovali ho vlci, číhali na něho skřeti, zlí ptáci mu stínili cestu, a čím více se snažili jít na sever, tím více nehod se mu stavělo do cesty. Přišla jedna temná noc, kdy se svými společníky bloudil v zemi za Anduinou a černý déšť je zahnal do úkrytu na kraji Temného hvozdu. Ráno byl z tábora pryč a jeho společníci ho marně volali. Hledali ho mnoho dní, až se nakonec vzdali naděje, odešli a posléze se vrátili k Thorinovi. Až dlouho potom se dozvěděli, že Thráina zajali živého a odvlekli do podzemí Dol Gulduru. Tam ho mučili, vzali mu Prsten a tam nakonec zemřel.

V roce 2850 T.v. vstoupil do Dol Gulduru Gandalf a odhalil, že jeho pánem je skutečně Sauron, který sbírá všachny Prsteny a vytváří si opět svoji podobu. Našel tam také nešťastného trpaslíka, který umíral v podzemí. Tehdy neměl potuchy, co je zač. Měl mapu, která kdysi patřila Durinovu lidu, a klíč, který k ní zřejmě patřil, ale už nebyl schopen říct k ní nic bližšího. Říkal také, že kdysi vlastnil velký Prsten. Blábolil pořád jen o něm. Když dal Gandalfovi mapu a klíč, řekl jen: "Pro mého syna". Pak zemřel...
Až později se Gandalf dozvěděl, že se vlastně jednalo o Thráina Druhého, přestože trpaslík o sobě ani svém synovi nemluvil jménem. Tak tedy měl Gandalf plán a klíč k tajnému vchodu do Ereboru, jímž podle pozdějšího Thorinova vyprávění uprchli Thrór a Thráin. Když pak r. 2941 v předjaří potkal v hůreckém hostinci U skákavého poníka Thorina, planoucího po pomstě na Šmakovi, bylo to jako požehnání, protože stejný problém nyní trápil i Gandalfa. Šmaka totiž mohl ve svých záměrech použít se strašlivým účinkem Sauron, což by mohlo výrazně negativně ovlivnit průběh Války o Prsten. Vyšel proto Thorinovi vstříc a začal plánovat výpravu k Osamělé hoře.
Nakonec Gandalf vybral a trpaslíkům doporučil do té doby neznámého hobita, Bilba Pytlíka, aby je doprovázel na jejich výpravě. Bilbo z toho však zprvu nebyl vůbec nadšený, a ani trpaslíci z něj neměli právě nejlepší dojem. Celá výprava by skončila fiaskem hned ve svém počátku, kdyby si v poslední chvíli Gandalf nevzpomenul na Thráinovu mapu a klíč. Trpaslíci se tak nechali přesvědčit a vzali Bilba s sebou. Nakonec výprava skončila nad všechna očekávání úspěšně a Šmakova hrozba byla odvrácena. To vše také díky mapě a klíči, s jejichž pomocí trpaslíci našli a otevřeli tajný vchod do Osamělé hory.


Věc: Thrórův zlatý pohár
Další názvy: -
Tvůrce: trpaslíci z Ereboru
Vlastníci: Thrór, otec Thráina II. a děd Thorina II. Pavézy - druhý Pán trpaslíků z Osamělé hory; ohnivý drak Šmak poté, co se usadil v Ereboru, vyhnal trpaaslíky a shromáždil jejich poklady; nakrátko Thorin Pavéza, dokud nezahynul v Bitvě pěti armád; nakonec Dáin II. Železná noha a jeho dědicové
Doba vzniku: někdy v letech 2590 - 2770 Třetího slunečního věku, kdy trpaslíci sídlili v Ereboru a jejich zručnost byla veliká
Popis: velký zlatý pohár, obouruční, s vytepanými a vyrytými ptáky a květy, jejichž oči a okvětní plátky byly z drahokamů
Osudy: Vyroben trpaslíky pro svého pána Thróra, který je r. 2590 T.v. opět přivedl do Ereboru a usadil se tam. Trpaslíci z Osamělé hory pak v následujících letech bohatli a přátelili se se všemi lidmi, kteří sídlili v okolí. Nevyráběli totiž jen podivuhodné a krásné věci (jako tento pohár), ale také drahocené zbraně a brnění; a mezi nimi a jejich příbuznými v Železných horách vládl čilý obchodní ruch. Tak Seveřané, kteří žili mezi Celduinou a Carnenem zesílili a vyhnali všechny nepřátele z Východu; trpaslíci žili v hojnosti a v síních Ereboru se hodovalo a zpívalo, dokladem čehož byl i tento hodovní pohár.

Všechno krásné ale musí jednou skončit, a tak se stalo, že se jednoho dne na jejich sídlo snesl strašlivý ohnivý drak, který přiletěl z dalekého severu. Byl to Šmak Zlatý, a protože mu nikdo nedokázal vzdorovat, na dlouhou dobu se stal Králem pod Horou.
Když v roce 2941 drak padl, našli trpaslíci, vedení pravoplatným dědicem Království pod Horou, Thorinem Pavézou, svůj poklad neporušený. Mezi zlatem a drahokamy ležel i Thrórův velký zlatý pohár, památka na zlaté časy před příchodem Draka.


Věc: Ulumúri
Další názvy: Velké Ulmovy rohy
Tvůrce: Maia Salmar
Vlastníci: Ulmo, Pán vod a Král moře
Doba vzniku: není známa (někdy v dávných dobách, které pamatují jen sami Valar, poté, co Ulmo se svým lidem vstoupil do Kruhů světa)
Popis: veliké rohy, jež jsou vyrobeny z bílých lastur
Osudy: Ulumúri, na něž nemůže zapomenout nikdo, kdo je jednou slyšel, vyrobil Maia Salmar, který přišel do Ardy spolu s Ulmem. Ulmo na ně hraje v mořských zálivech, kterými proniká hluboko do nitra souše, a ti, k nimž ta hudba dolehne, ji v srdci slyší už navždy a nikdy již je neopustí touha po moři. Ulmo totiž miluje elfy i lidi a nikdy je neopustil, ani když na nich spočíval hněv Valar.

První komu hrál, byli Eldar, které během jejich pouti do Valinoru k Velkému moři přivedl Oromë. Když je pak na nějakou dobu opustil, elfové tam čekali a hleděli na temné vody, ale díky Ulmovi, který na radu Valar přišel k pobřeží Středozemě, a promluvil s Eldar, a dík jeho hudbě, kterou jim hrál na své rohy z lastur, se jejich strach z moře proměnil spíš v touhu. Nejvíce touhy pak probudil v těch, kteří pocházeli z čeledi Teleri a nejdéle se zdrželi na březích Moře. Ti, kteří pak zůstali ve Středozemi se nazývali Falmari a sídlili v přístavech Brithombaru a Eglarestu. Jejich pánem byl Círdan Stavitel lodí, který nakonec po skončení Prvního slunečního věku přesídlil se svým lidem do Mithlondu neboli Šedých přítavů v zálivu Luny.

Hudba Ulmových rohů učarovala i všem rybářům a námořníkům, kteří v průběhu věků sídlili na pobřežích Středozemě či v zemi Númenor. A každý elf, který kdy spatřil velké Moře a zaslechl zpěv Ulumúri, se již nikdy nedokázal zbavit touhy po něm a po zemi, která leží za ním, a dříve či později jeho kroky vedly do Přístavů, kde nasedl na bílou elfskou loď, která jediná dokázala překonat všechny nástrahy Velkého moře a najít Přímou cestu do Blažené říše, která byla odňata a nyní leží mimo Kruhy světa.


Věc: Valaróma
Další názvy: -
Tvůrce: pravděpodobně sám Oromë
Vlastníci: Oromë, Lovec Valar
Doba vzniku: není známa (snad během Hvězdných věků nebo ještě dříve)
Popis: Veliký roh, jehož zvuk je jako východ slunce v šarlatu nebo šíp blesku roztínající oblaka.
Osudy: Podobně jako u Manwëho žezla, jedná se i zde o velmi starobylý a úctyhodný předmět. Tento mocný roh je odznakem Valy Oromëho, velkého Lovce, který byl vždy postrachem Melkora a jeho zlých stvůr. Zvučel nade všemi rohy jeho průvodu v lesích, jež Yavanna vypěstovala ve Valinoru, a kde Oromë cvičil svůj lid a svá zvířata k pronásledování zlých stvůr.
Když se za hvězdných věků proháněl na svém koni Naharovi širými kraji Středozemě a v příšeří světa troubil na pláních Ardy na svůj veliký roh, hory zvučel ozvěnou, stíny zla prchaly a sám Melkor v Utumnu se třásl v tušení hněvu, který přijde. Jeho roh zakolísal a umlkl jen jednou - když se Valar jali pronásledovat Melkora a Ungoliant, prchající se silmarily z Valinoru. Jakmile však dostihli Ungoliantin mrak temnoty, byli jezdci Valar oslepeni a zmateni, rozptýlili se a jeli, nevěděli kam.

Když pak Oromë vedl zástup elfů od jezera Cuiviénen na západ k Velkému moři, byl to právě zvuk Valarómy, který elfy popoháněl a držel na zprávné cestě. A i později, když ti elfové, kteří se rozhodli zůstat ve Středozemi, chodili volně a svobodně po Beleriandu, projížděl tudy čas od času velký Oromë, míhal se jako vítr po horách, zvuk jeho rohu doléhal přes míle hvězdného svitu a elfové se ho báli pro skvělost jeho zjevu a veliký hluk Naharova chvatu, ale když se po kopcích rozlehl Valaróma, dobře věděli, že všechno zlé se rozprchlo do dáli.


Věc: Veliký roh
Další názvy: Boromirův roh


Věc: Vinyamarská zbroj (kterou nosil Tuor, otec Eärendila Požehnaného)
Další názvy: -
Tvůrce: Noldor, kteří ji zhotovili na Turgonův příkaz
Vlastníci: Tuor, syn Huorův z domu Hadorova
Doba vzniku: kolem roku 104 Prvního slunečního věku
Popis: Zbroj se skládala ze štítu a velké drátěné košile, přilby a dlouhého meče v pochvě. Košile svítila, jako by byla vyrobena z nezčernalého stříbra, a sluneční paprsek jí zlatil jiskřičkami zlata. Štít však měl tvar cizí Tuorovu zraku, byl totiž dlouhý a zužoval se; měl modré pole a uprostřed něho emblém bílého labutího křídla. Když Tuor sundal štít ze stěny, zjistil, že je lehký a nečekaně snadno se s ním vládne; zdálo se totiž, že je vyroben ze dřeva, ale zručností elfských kovářů potažen kovovými pláty, silnými, a přece tenkými jako plíšek, jež jej chránily před červotočem a povětřím. Pochva meče i opasek se stříbrnými sponami byly černé. Do přilby si vetknul sedm labutích per jako chochol, které mu podaly labutě, jež Tuora přivedly do opuštěných síní. K zbroji patřil i velký šedý plášť, který Tuorovi daroval Ulmo, Pán vod, a který jej chránil před zraky všech služebníků nepřítele.

Vinyamarská zbroj

Osudy: Když roku 104 P.v. dokončil Turgon stavbu Gondolinu a chystal se k odchodu z Nevrastu, kde doposud se svým lidem sídlil, a loučil se se svými síněmi ve Vinyamaru u moře; tam k němu přišel Ulmo a mluvil s ním. A řekl: "Ze všech říší Eldalië obstojí Gondolin proti Melkorovi nejdéle. Nemiluj však přespříliš dílo svých rukou a výtvory svého srdce a pamatuj, že pravá naděje Noldor leží na Západě a přichází z Moře."
A Ulmo varoval Turgona, že i on je pod Mandosovou sudbou, kterou Ulmo nemá moc sejmout. "Může se tedy stát," řekl, "že i tebe si před koncem najde prokletí Noldor a ve tvých zdech se probudí zrada. Potom jim bude hrozit oheň. Jestliže se však to nebezpečí skutečně přiblíží, právě z Nevrastu tě přijde někdo varovat a z něho se za zkázou a ohněm zrodí naděje pro elfy i lidi. Ponech proto v tomto domě zbroj a meč, aby je v budoucích dnech našel, a tak ho poznáš a nebudeš oklamán." A Ulmo oznámil Turgonovi, na jakou postavu a jakého druhu má být přilba, brnění a meč, které tu zanechá.
Potom se Ulmo vrátil do moře a Turgon odeslal všechen svůj lid, celou třetinu Noldor z Fingolfinových následovníků, a ještě větší zástup Sindar; odcházeli tajně, družina po družině, ve stínu Ered Wethrin, neviděni došli do Gondolinu a nikdo nevěděl, kam odešli. Poslední ze všech se zvedl Turgon, tiše přešel se svým domem přes vrchy, prošel branami v horách a ty se za ním zavřely.

V roce 496 P.v. přišel do Nevrastu Tuor, syn Huorův, hnán jakousi sudbou, kterou zatím nechápal. Veden sedmi bílými labutěmi, které pojal jako znamení, došel až do opuštěných síní Vinyamaru pod horou Taras, kde kdysi bydlíval Turgon a jeho lid. Nyní přišel Tuor na zbytky zaniklé cesty a procházel mezi zelenými pahrbky s nakloněnými kameny, až na sklonku dne došel ke starému sídlu a jeho vysokému větrnému nádvoří. Nečíhal tam ani stín strachu či zla, padla však na něho uctivá bázeň, když pomyslel na ty, kteří tam žili a odešli neznámo kam: na hrdý lid, nesmrtelný, leč odsouzený, z dálného Zámoří. Obrátil se a pohlédl, jako často hledívaly jejich oči, přes třpyt neklidných vod do nedohledna. Potom se otočil zpět a viděl, že labutě přistály na nejvyšší terase a stojí před západním vchodem sálu; tloukly křídly a zdálo se mu, že ho zvou, aby vešel. Tuor tedy vystoupil po širokém schodišti, nyní napůl zakrytém trávničkou a hvozdíky, prošel pod mohutným překladem a vstoupil do stínů Turgonova domu; nakonec došel do vysoké sloupové síně. Jestliže se dům zvenčí jevil veliký, zevnitř se nyní Tuorovi zdál obrovitý a podivuhodný, a v uctivé bázni si nepřál budit ozvěnu v jeho prázdnotě. Neviděl tam nic, jen na východním konci podstavec a na něm vysoký stolec. Co nejtiššeji k němu kráčel, avšak zvuk jeho nohou zněl na dlážděné podlaze jako kroky osudu a sloupořadím před ním chvátala ozvěna.
Jak stál před velkým stolcem, v šeru viděl, že je vytesán z jediného kamene a popsán zvláštními znaky, klesající slunce dospělo na úroveň vysokého okna pod západním štítem, paprsek světla narazil na stěnu před ním a zatřpytil se jako na vyleštěném kovu. Vtom Tuor s úžasem spatřil, že na stěně za trůnem visí štít a veliká drátěná košile, přilba a dlouhý meč v pochvě. Tak Tuor našel Vinyamarskou zbroj, která byla pro něj dávno připravena a promluvil. Jeho hlas zazvučel o strop jako výzva: "Při tomto znaku přijmu tuto zbroj a s ní sudbu, jež na ní spočívá." Potom sundal štít a navlékl si košili, nasadil přilbu a přepásal se mečem. Tak ozbrojen vyšel z Turgonovy síně a stanul na vysokých plošinách Tarasu v rudém slunečním světle. Nebyl tam nikdo, kdo by jej mohl vidět, jak upínal zrak k západu, leskl se stříbrem a zlatem a nevěděl, že se v té hodině podobá jednomu z Mocných ze Západu a zdá se hoden stát se otcem Králů lidí za Mořem, jak mu též bylo souzeno; když však na sebe vzal tu zbroj, Tuor, syn Huorův, se proměnil a srdce v něm vyrostlo. Jak sestupoval od vchodu, labutě se mu poklonily, vytrhly si každá křídla po peru, položily své šíje na kámen jemu k nohám a pera mu podaly; vzal sedm per, vetkl si je nahoru jako chochol, načež se labutě rázem vznesly, v zapadajícím slunci odlétly na sever a Tuor je víckrát neviděl.
Poté přišel k Vinyamarským plážím Ulmo, Pán vod, a povstal před Tuorem v hrozivé nádheře. Vyjevil mu jeho sudbu a důvod, proč jím byl vybrán. Pak mu daroval kus svého šedého pláště a z bouře, která se řítila k břehům Středozemě, vynesl na veliké vlně jediného námořníka z vracející se elfské lodi. Jeho jméno bylo Voronwë a měl být Tuorovým průvodcem, neboť pocházel ze Skrytého města a znal tajnou stezku, kterou bylo nutno projít. Společně se tedy vydali na cestu, skryti Ulmovým pláštěm před zraky skřetů, a po mnoha dnech skutečně došli do Gondolinu. Tam Tuor promluvil k Turgonovi Ulmovým hlasem a varoval jej před dny, které mají přijít, neboť Mandosova sudba již chvátala ke svému naplnění a díla Noldor měla zaniknout.

Tuor před Pánem vod

Turgon však neuposlechl Ulmovy rady, neboť jeho mysl spyšněla a on se cítil v bezpečí za mohutnými zdmi, které město obepínaly. A Tuor zůstal v Gondolinu, protože ho uchvátila jeho blaženost a krása a moudrost jeho lidu, a stal se velkým ve vzrůstu i v mysli a hluboce se vzdělal v moudrosti elfských vyhnanců. Tuor pak stál tak vysoko v Turgonově přízni, že mu po sedmi letech neodepřel ani ruku své dcery Idril; přestože nechtěl splnit Ulmův příkaz, pochopil, že osud Noldor je spojen s tím, koho poslal, a nezapomněl na slova, která mu řekl Huor, než gondolinské vojsko odešlo z bitvy Nespočetných slz.

Jak vypráví Quenta silmarillion, Gondolin nakonec vinou zrady padl a Turgon v jeho zkáze zahynul. Z Tuora a Idril, kteří unikli zkáze, však vzešel Eärendil Požehnaný, jež se stal největším námořníkem ve Středozemi a z něhož skutečně vzešla naděje pro elfy i lidi.


Věc: Železná koruna
Další názvy: -
Tvůrce: Morgoth Bauglir
Vlastníci: Morgoth Bauglir
Doba vzniku: konec posledního Věku Stromů
Popis: Veliká železná koruna, kterou si Morgoth ukoval v Angbandu. Zasadil do ní silmarily a nikdy jí pak nesnímal z hlavy, třebaže její váha mu působila smrtelnou únavu.
Osudy: Poté, co Morgoth unikl z Valinoru svým pronásledovatelům a zbavil se dotěrné Ungoliant, přišel ke zříceninám Angbandu a opět shromáždil všechny své sluhy, kteří se dali najít. Znovu tam vyhloubil svá obří sklepení a žaláře a nad branami vztyčil trojité štíty Thangorodrim, kolem nichž se stále vinul veliký závoj černého páchnoucího kouře. Zástupy jeho šelem a démonů se staly bezpočetnými a dávno vypěstované skřetí plemeno se množilo v útrobách země.

V Angbandu si Morgoth ukoval velikou železnou korunu a nazval se Králem světa. Na znamení toho zasadil do své koruny silmarily. Dotekem těch posvěcených klenotů mu ruce ohořely do černa a zůstaly černé již navždy; nikdy se už také nezbavil bolesti z popálenin a hněvu nad tou bolestí. Korunu nikdy nesnímal z hlavy a jen jedinkrát se tajně na chvíli vzdálil ze své říše na Severu; málokdy vůbec opouštěl hlubiny své tvrze, ale řídil svá vojska ze svého severského trůnu. A jen jedinkrát za celou dobu, co trvala jeho říše, také sám bojoval zbraní.

Jak vypráví Zpěv Leithian, roku 467 Prvního slunečního věku však přišli do jeho říše Beren a Lúthien a vykonali čin, který v historii elfů a lidí nemá obdoby. V přestrojení pronikli do Angbandu, kde Lúthien Tinúviel svým zpěvem uspala Morgotha i celé jeho vojsko a Beren pak nožem Angristem vyřízl silmaril z jeho železné koruny. Chtěl vyříznout i ostatní, ale to mu nebylo souzeno a čepel Angristu se zlomila a její úlomek zasáhl Morgotha do tváře. V hrůze z prozrazení pak Lúthien s Berenem prchali ven z pevnosti s jediným přáním - opět vidět sluneční světlo. U brány je ale zastavil velký Morgothův vlk Carcharoth, který se již mezitím probral ze sna, a nechtěl je propustit. Když mu Beren ukázal právě nabytý silmaril, chňapl po něm a ukousl Berenovi ruku. Později byl však Carcharoth zabit a silmaril se dostal na sluneční světlo a sehrál pak důležitou roli v osudech Eldar i Edain.

Když byl pak Morgoth ve Válce hněvu vojskem Valar poražen a jámy Angbandu odkryty, sestoupila moc Valar do hlubin země. Tam se konečně ocitl Morgoth zády ke zdi, ale neprojevil statečnost. Uprchl do nejhlubšího ze svých dolů a prosil o mír a o milost; podťali mu však nohy a srazili jej na tvář. Potom byl spoután řetězem Angainorem, který již kdysi nosil, ze železné koruny mu ukovali obojek na krk a hlavu mu sehnuli ke kolenům. A dva silmarily, které ještě Morgothovi zůstaly, mu z koruny vzali, a ty zazářily neposkvrněné pos oblohou.


Věc: Žezlo Númenoru
Další názvy: Žezlo, Žezlo Mořských králů
Tvůrce: není znám
Vlastníci: králové Númenoru od Elrose Tar-Minyatura až po Ar-Pharazôna
Doba vzniku: pravděpodobně někdy na začátku Druhého slunečního věku
Popis: popis númenorského žezla se bohužel nedochoval (alespoň podle mně dostupných pramenů)
Osudy: Bohužel ani Akallabêth ani Červená kniha Západní marky se detailněji nezmiňují o tak důležitém a uznávaném odznaku moci, jakým númenorské Žezlo bezesporu bylo. Jediné, co proto můžeme o tomto artefaktu říci je toto:
Žezlo bylo hlavním odznakem království na Númenoru a zaniklo spolu s Ar-Pharazônem při Pádu. Dědilo se z otce na syna v královské domácnosti, jež pocházela z Elrose Tar-Minyatura a král jej předával svému synovi *), jakmile dospěl plného vzrůstu těla i ducha. Dědicem byl králův syn prohlášen tehdy, když dosáhl věku sta let (to se změnilo v roce 892 D.v. za vlády šestého krále Tar-Aldariona, kdy jeho dcera Ancalimë byla prohlášena dědičkou již ve věku devatenácti (!) let). Ostatní platilo až do dnů třináctého krále Tar-Atanamira, který odmítl vzdát se Žezla i života, dokud neztratil rozum i mužnost, a odpíral svému synovi kralování na vrcholu jeho dnů.

*) Pravidla předávání moci na Númenoru upravoval Zákon o následnictví na Númenoru. Tento, později nazývaný "starý zákon", vlastně nebyl númenorský "zákon", ale zděděný zvyk, který zatím (tzn. do vlády šestého krále Tar-Aldariona) okolnosti neuvedly v pochybnost; podle tohoto zvyku dědil žezlo panovníkův nejstarší syn. Rozumělo se samo sebou, že nebude-li syna, dědicem bude nejbližší mužský příbuzný pocházející po meči z Elrose Tar-Minyatura. Avšak podle "nového zákona", který prosadil za své vlády v r. 892 D.v. Tar-Aldarion, dědila Žezlo (nejstarší) dcera vládce, pokud neměl syna. Rada doporučila dodatek, že smí odmítnout (pravoplatný mužský dědic naproti tomu odmítnout nesměl; protože král se však vždy mohl vzdát Žezla, mužský dědic mohl vlastně ihned rezignovat ve prospěch svého přirozeného dědice. O něm samotném se pak uvádělo, že také vládl alespoň rok, a tak tomu bylo (jen jedinkrát) v případě Elrosova syna Vardamira, který nenastoupil na trůn, ale předal Žezlo svému synovi Amandilovi.) V takovém případě podle "nového zákona" byl dědicem panovníka nejbližší mužský příbuzný po meči nebo po přeslici (to samé by následovalo, pokud by se ženská dědička vzdala Žezla nebo zemřela bezdětná). Na popud Rady bylo také usneseno, že ženská dědička se musí vzdát Žezla, zůstane-li neprovdána déle než po určitý čas; k těmto opatřením Tar-Aldarion dodal, že králův dědic by si neměl brát nikoho, kdo není z Elrosovy linie, a kdo to udělá, nemůže se stát dědicem.

Někdy později Tar-Aldarion zrušil zákon, že Vládnoucí královna se musí provdat nebo rezignovat, ale sňatek dědice s jiným členem Elrosovy linie zůstal od té doby navždy zvykem. (Jinde se říká, že toto pravidlo "královského manželství" nikdy nebylo věcí zákona, ale stalo se obyčejem z pýchy: "příznak růstu Stínu, neboť se utvrdilo, teprve když se rozdíl mezi Elrosovou linií a jinými rodinami, pokud jde o délku života, sílu či schopnosti, zmenšil nebo úplně zmizel".)


Za článek děkuji VigMortensen.