Jednotlivé artefakty jsou po sobě řazeny abecedně, a u kaľdého je uveden tvůrce, vlastníci, doba vzniku, popis a jeho osudy.

Věc:	Angainor
Daląí názvy:	-
Tvůrce:	Aulë
Vlastníci:	Melkor
Doba vzniku:	Věk Stromů
Popis:	Mohutný řetěz, spletený kouzly ze vąech sedmi kovů (měď, stříbro, cín, olovo, ľelezo, zlato a tilkal) do té nejpevnějąí, nejhladąí a nejjasnějąí substance. Dvě pouta a čtyři ľelízka byly pouze z tilkalu.
Osudy:	Pozn. aut.: Následující odstavec pochází z rané verze Quenty Silmarillion, která se nachází v Knize ztracených pověstí I. (česky Winston Smith, 1995) Aulë shromáľdil vąech ąest kovů: měď, stříbro, cín, olovo, ľelezo a zlato, a z nich stvořil svou kouzelnou mocí kov sedmý, slitinu, kterou později nazval tilkal *). Slitina měla vąechny vlastnosti ąestera kovů, k nimľ ale přidala vlastnosti nové. V různých světlech se její barva měnila z temně zelené na rudou, nedala se rozlomit a jen Aulë ji mohl kovat. Z ní ukul mohutný řetěz, spletený kouzly ze vąech sedmi kovů do té nejpevnějąí, nejhladąí a nejjasnějąí substance. Tilkalu měl vąak málo, ľe mohl do kaľdého krouľku dát jen malý díl. Přesto vąak vykoval dvě pouta a čtyři ľelízka jen z tilkalu. Řetěz byl pojmenován Angainor, pouta Vorotemnar, nebo» budou drľet navľdy, a ľelízka Ilterendi, nebo» je nelze rozlomit. Kdyľ procitli Prvorození u Hvězdného jezera Cuiviénen, Valar se dlouho dohadovali, jak si poradit, aby je ochránili před Melkorovým stínem. Manwë pak dlouho zamyąleně seděl na Taniquetilu a hledal Ilúvatarovu radu. Pak sestoupil do Valmaru a svolal Valar do Soudného kruhu. Přiąel tam i Ulmo z Vnějąího moře. Pak řekl Manwë Valar: "Toto je Ilúvatarova rada v mém srdci: ľe bychom se měli opt za kaľdou cenu ujmout vlády nad Ardou a osvobodit Quendi z Melkorova stínu. Valar se připravili a vyąli z Amanu s válečnou silou, odhodláni napadnout Melkorovy pevnosti a skoncovat s nimi. Melkor nikdy nezapomněl, ľe tato válka byla svedena pro elfy a ti ľe byli příčinou jeho pádu. Ovąem na těch činech neměli ľádný podíl a málo vědí o jízdě moci Západu proti Severu na počátku svých dnů. Při té válce ze země chvěla a sténala a tvar Středozemě se změnil. Melkor sice vyąel vojsku Valar vstříc, avąak první vítězství Valar bylo rychlé a Melkor i jeho sluľebníci prchli do Utumna. Tam jej pak vojsko Valar obléhalo a svedlo mnoho bitev, neľ se mu podařilo prorazit brány té pevnosti. Nakonec se ale tak stalo a ze síní byla servána střecha a jámy odkryty - Melkor utekl do nejhlubąí jámy. Pak vystoupil Tulkas jako bojovník za Valar, zápasil s ním a porazil ho na hlavu. A Melkor byl spoután řetězem Angainorem, který vyrobil Aulë, byl odveden do zajetí, a svět měl na dlouhou dobu mír. Valar odvlekli Melkora zpět do Valinoru se spoutanýma rukama i nohama a se zavázanýma očima. Byl předveden do Soudného kruhu. Tam leľel na tváři u Manwëho nohou a prosil za odpuątění, ale jeho prosba nebyla vyslyąena, a byl uvrľen do vězení v Mandosově pevnosti, odkud nemůľe uniknout nikdo, ani Vala, ani elf, ani smrtelný člověk. Tam bylo Melkorovi souzeno zůstat po tři věky, neľ bude jeho případ znovu souzen nebo neľ bude opět prosit za odpuątění. Kdyľ uběhly ony tři věky, byl Melkor opět předveden do Soudného kruhu, a protoľe litoval svých skutků se zdálo, ľe se skutečně napravil, byl mu sňat řetěz Angainor a byl propuątěn na svobodu. I kdyľ zpočátku skutečně litoval snaľil se vąemoľně odčinit své skutky, nakonec opět propadl zlu a z jeho záąti vzeąly mnohé straąné skutky a hoře. Jak vypráví Quenta Silmarillion, Melkor zahubil Dva valinorské Stromy, ukradl velké klenoty silmarily a prchl zpátky do Středozemě. Mnoho noldorských elfů ho tam následovalo a po celý jeden věk s ním válčilo ve Válce o Klenoty. Na konci Prvního slunečního věku přiąlo do Středozemě opět valinorské vojsko a ve Válce hněvu navľdy zkoncovalo s Melkorem a jeho říąí. Tehdy mu pod»ali nohy a srazili jej na tvář. Potom byl spoután řetězem Angainorem, který jiľ kdysi nosil, ze ľelezné koruny mu ukovali obojek na krk a hlavu mu sehnuli ke kolenům. Morgotha pak vystrčili Valar Dveřmi noci za Hradby světa do Bezčasého prázdna a na těch hradbách stále stojí stráľ a Eärendil hlídá na cimbuří oblohy. Ale lľi, které Melkor, mocný a prokletý, Morgoth Bauglir, Mocnost hrůzy a nenávisti, zasel do srdcí elfů a lidí, jsou semenem, které nehyne a nedá se zničit, a pokaľdé znovu raąí a ponese temné ovoce aľ do nejposlednějąích dnů. *) Jméno tohoto kovu je sloľeninou názvů kovů, z kterých byl vyroben. T(ambë), I(lsa), L(atúkem), K(anu), A(nga), L(aurë).

Věc:	Annúminaské ľezlo
Daląí názvy:	hůlka Pánů z Andúnië
Tvůrce:	Númenorského původu - konkrétní tvůrce není znám
Vlastníci:	Páni z Andúnië, králové Arnoru aľ po Arveduiho, Elrond Půlelf (přechovával jej spolu s daląími dědičnými předměty Arnoru aľ po návrat Krále), Aragorn jako král Elessar Elfkam a po něm jeho dědicové
Doba vzniku:	Druhý sluneční věk
Popis:	stříbrná hůlka
Osudy:	Annúminaské ľezlo bylo stříbrnou hůlkou Pánů z Andúnië (Měli po královském rodě na Númenoru největąí čest; byli totiľ z Elrosovy linie, potomci Silmarien, dcery čtvrtého krále Númenoru Tar-Elendila. Tito páni byli králům věrní a ctili je, a Pán z Andúnië byl vľdy jedním z hlavních rádců ®ezla. Od počátku také chovali zvláątní lásku k Eldar a hluboce ctili Valar; kdyľ rostl Stín, pomáhali Věrným jak mohli. Dlouho se vąak otevřeně nevyslovili a snaľili se spíą napravovat srdce pánů s ®ezlem moudřejąími radami. Z tohoto rodu vzeąel na konci D.v. Elendil a jeho synové, kteří se po Pádu Númenoru stali pány v Království ve Vyhnanství.) Po zaloľení říąí Arnoru a Gondoru ve Středozemi patřilo ľezlo Elendilovi, jako králi Sjednoceného království. Po jeho smrti jej nosili Isildurovi dědici a Annúminaské ľezlo se stalo symbolem Severního království - Arnoru. Arnorątí vládci jej předávali svým potomkům aľ po Arveduiho, jeľ zahynul na útěku z vypleněného Fornostu v ledové zátoce Forochel. ®ezlo vąak jeątě před svou smrtí stačil předat svému synovi Aranarthovi, jímľ začala linie náčelníků Dúnadanů - králů bez království. Vąechny dědičné předměty Severního království, včetně Annúminaského ľezla, se po jeho zániku přechovávaly v bezpečí Elrondova domu v Imladris. Kdyľ jej Elrond vydal roku 3019 T.v. Aragornovi - králi Znovusjednoceného království Arnoru a Gondoru - bylo jiľ více neľ pět tisíc let staré, a bylo tak pravděpodobně nejstarąím dílem lidských rukou zachovaným ve Středozemi.

Věc:	Arcikam
Daląí názvy:	Srdce Hory, Velký klenot v Osamělé hoře
Tvůrce:	Thrain, který jej naąel po příchodu do Ereboru a vybrousil jej do výsledné podoby
Vlastníci:	drak ©mak; krátce Bilbo Pytlík, Bard Lučiątník a Gandalf (který jej opatroval); Thorin po své smrti, na jehoľ prsou pak leľel tak dlouho, dokud se hora nezhroutila
Doba vzniku:	Třetí sluneční věk
Popis:	Thorinův (trpasličí) popis: Byl jako koule s tisíci fasetami; jiskřil jako stříbro ve světle plamenů, jako voda v záři slunce, jako sníh ve třpytu hvězd a jako déą» v jasu luny Bilbův (neodborný) popis: Jiskřil a hrál na povrchu mnoha barvami, odrazem i rozptylem plápolajícího plamene hobitovy louče. Kdyľ se na něj podíval zblízka, ohromný drahokam plál u jeho nohou svým vlastním vnitřním jasem, ale zároveň, jelikoľ byl vybrouąen trpaslíky, vstřebával vąechno světlo, jeľ na něj dopadlo, a měnil je v deset tisíc záblesků čiré záře, protkávané duhovými jiskrami. Byl veliký a těľký, kdyľ jej hobit bral a strkal do své kapsy.
Osudy:	Kdyľ Thráin roku 1999 T.v. přiąel do Ereboru a zaloľil tam trpasličí království, naąel v hlubinách hory velký klenot - samotné srdce hory - Arcikam. Zkuąené oko a zručné ruce trpaslíků jej pomalu a opatrně opracovaly, a Arcikam se stal nejkrásnějąím klenotem a největąím bohatstvím trpaslíků pod Horou. Roku 2770 se na Erebor snesl ohnivý drak ©mak, zničil blízké město Dol a vyhnal trpaslíky na dlouhá desetiletí z Osamělé hory. Sám si nyní říkal Král pod Horou a bedlivě střeľil veliký poklad, který shromáľdil v největąím sále trpasličího sídla. V roce 2941 přichází k Osamělé hoře druľina trpaslíků v čele s Thorinem Pavézou s cílem vypudit ©maka z Ereboru a dobýt zpět ztracené království. V druľině je i hobit Bilbo Pytlík coby profesionální hledač pokladů. Poté, co se jim podaří najít a otevřít tajné dveře na úbočí Hory, vydává se Bilbo na průzkum dračí sluje. Neopatrným rozhovorem vąak draka naplní pochybnostmi, a ten vylétá z Ereboru, ničí úbočí Hory a poté i blízké Jezerní město Esgaroth. Společně s osudem města se vąak naplnil i osud draka ©maka, nebo» byl zabit černým ąípem Barda Lučiątníka a v plamenech se zřítil do vod Dlouhého jezera. Trpaslíci, kteří jsou zavření v tajné chodbě a nemají ľádné zprávy o drakově počínání, se nakonec rozhodnou vstoupit do nitra hory, do drakem spustoąených síní svých otců. Darčí doupě naleznou opuątěné a pohádkový trpasličí poklad nestřeľený. V onu chvíli Bilbo nalézá Arcikam a aniľ by sám tuąil proč, schovává jej v nitru své kazajky. Trpaslíkům o svém nálezu nepoví ani slovo. Později se trpaslíci dozvídají o ©makově smrti a také o vojsku elfů a lidí, které se blíľí k Ereboru. Bard Lučiątník a Thranduil, král lesních elfů v Temném hvozdu, totiľ poľadují, aby byl trpasličí poklad rozdělen a jeho část poslouľila k obnově zničeného Jezerního města. Thorin je vąak zásadně proti, posílá do ®elezných hor vzkaz pro svého příbuzného Dáina a trpaslíci se opevňují v Osamělé hoře. Vojsko lefů a lidí táboří na úpatí a Bard s Thranduilem přemýąlejí co dál. Kdyľ Bilbo vidí, ľe se schyluje k tragédii (nebo» Thorin je odhodlán o svůj poklad bojovat), pokusí se jí předejít tím, ľe pomocí svého kouzelného prstenu "proklouzne" do tábora "nepřátel" a Bardovi daruje Arcikam jako prostředek, který má Thorina donutit k jednání. Jenľe efekt tohoto činu je přesně opačný neľ Bilbo očekával - Thorin zuří a připravuje útok na Barda a elfy, nebo» Dáin s velkou silou trpaslíků je jiľ jen pár mil od úpatí Ereboru. Bitvě v poslední chvíli zabrání Gandalf, který přináąí zprávy o velikém vojsku skřetů, které má namířeno rovněľ k Ereboru. Z bývalých nepřátel se tak stávají spojenci a vąichni posléze čelí náporu skřetího vojska, které se jako smrą» v nebývalé síle přihnalo z Mlľných hor. Tato bitva je později známá jako Bitva pěti armád, v níľ byli nakonec skřeti poraľeni a rozpráąeni, avąak vojsko lidí, elfů a trpaslíků utrpělo rovněľ velké ztráty. Jistě největąí ztrátou byla smrt samotného Thorina Pavézy, který se tak ze svého pokladu ani z titulu Krále pod Horou dlouho netěąil. Byl pohřben v honosné hrobce u základů hory a hruď mu poloľili meč Orkrist a Srdce hory - Arcikam, po kterém za svého ľivota tak touľil, ale který mu za jeho ľivota nebylo souzeno vlastnit. Tam, v hlubinách hory, pak Arcikam leľel na Thorinových prsou tak dlouho, dokud se hora nezhroutila.

Věc:	Barahirův prsten
Daląí názvy:
Tvůrce:	Noldor ve Valinoru
Vlastníci:	Finrod Felagund, Barahir z rodu Bëorova, Beren Jednoruký, dále jsou jeho vlastníci nejasní (pravděpodobně Dior - Elwing - králové Númenoru - Věrní - králové Arnoru) aľ po Arveduiho, posledního krále Arnoru, který jej dal před svou smrtí náčelníku Lossothů za jeho pohostinnost; později byl prsten vykoupen a uchováván Elrondem v Imladris, který jej nakonec předal Aragornovi (coby králi Obnoveného království) spolu s ostatními děičnými předměty jeho rodu.
Doba vzniku:	Věky Stromů
Popis:	Vyroben ze zelených drahokamů. Byl jako dvojice hadů, jejichľ oči byly smaragdy, a jejich hlavy se stýkaly pod korunkou ze zlatých květů, kterou jeden drľel a druhý poľíral (to byl znak Finarfina a jeho rodu).
Osudy:	Byl vyroben ve Valinoru za dnů slávy Noldor a patřil Finrodovi, synu Finarfina, nejmladąího ze synů Finwëho, Velekrále Noldor. Kdyľ pak ąli Noldor do vyhnanství do Středozemě, byl mezi nimi i Finrod. Ve Středozemi postavil mocné sídlo Nargothrond (čímľ získal svoji přezdívku Felagund, "hloubitel jeskyní") a stal se přítelem jak beleriandských Sindar, tak i smrtelných Lidí, kteří procitli po prvním východu Slunce. Byl to on, kdo jako první z Noldor lidi objevil a stal se jejich přítelem a učitelem. Zejména pak s jedním domem Edain (ze tří, které přiąli do Beleriandu a stali se spojenci Eldar ve válkách proti Morgothovi) - domem Bëorovým. Ve čtvrté bitvě Beleriandských válek, Dagor Bragollachu, se jeho vojsko dostalo do obklíčení a Finrod by byl jistě zahynul, kdyby mu na pomoc nepřiąel Bëorův potomek Barahir se svým oddílem a nekryl jeho ústup. Finrod pak sloľil Barahirovi a jeho rodu přísahu a na důkaz svých díků předal Barahirovi svůj prsten. Barahir ten prsten nosil aľ do té doby, neľ byl on a jeho druľina psanců vyzrazena Nepříteli a do jednoho pobita. Skřeti usekli Barahirovi ruku s prstenem a hodlali jí jako důkaz jeho smrti ukázat Sauronovi, který v tom čase sídlil na Tol-in-Gaurhothu a velel, coby Morgothův pobočník, skřetím oddílům v Beleriandu. Skřeti se vąak ze své kořisti neradovali dlouho, nebo» jejich útoku zůstal uąetřen Barahirův syn Beren, který svého otce krutě pomstil a prsten získal zpět. Nosil jej pak sám a byl mu v pozdjąích dnech nápomocen. I díky němu byl uąetřen Thingolem Doriathským, kdyľ jako první smrtelník překročil Melianin pás a vstoupil do Menegrothu. Díky prstenu nebyl zabit ąípy nargothrondských elfů a dostal se aľ ke králi Felagundovi s nímľ pak podnikl výpravu, při které Finrod naplnil přísahu danou jeho otci, kdyľ Berenovi zachránil ľivot za cenu svého, v podzemních kobkách Tol-in-Gaurhothu. Jak vypráví Quenta silmarillion, Beren pak do konce svého ľivota vykonal velké skutky, které měly zásadní vliv na pozdějąí osudy Edain i Eldar. Barahirův prsten nehrál v těchto skutcích ľádnou roli, protoľe neměl ľádnou moc ani čarodějnou vlastnost - byl to pouze klenot nevyčíslitelné hodnoty pro ty, kdo jej nosili, památka na dávno zaąlé časy a na nejsvětlejąího a nejmilovanějąího z Eldar - Finroda Felagunda. Dá se pouze spekulovat o tom, čí ruce ho nosili po Berenovi aľ do časů Elendila a arnorských králů. Zdá se pravděpodobné, ľe po Berenově definitivné smrti jej vlastnil jeho dědic Dior Eluchíl a po něm jeho dcera Elwing. Ta jej, společně se silmarilem, ochránila před útokem Fëanorových synů na Doriath, a přinesla jej aľ k ústí Sirionu v Balarské zátoce, kde přeľívaly poslední zbytky Eldar a Edain. Po skončení Prvního věku byl Beleriand zatopen vlnami Belegaeru a lidem byla věnována za jejich statečnost a oddanost země Númenor, jeľ byla vyzdviľena uprostřed Velkého moře, téměř na dohled břehů Blaľené říąe. Tam pak odeąla větąina Edain pod vedením Eärendilova syna Elrose (bratr Elronda Půlelfa), který si vybral osud Druhorozených a stal se prvním králem Númenoru. Od své matky Elwing dostal Elros Barahirův prsten, který se pak stal jedním ze symbolů moci númenorských králů a součástí dědičných předmětů Númenoru. (Spolu s ním je tvořily: králův meč Aranrúth, který kdysi patřil Elu Thingolovi Doriathskému; velká sekyra Eärendilova otce Tuora a luk Bregora z Bëorova rodu.) Jedině prsten Barahira, otce Berena Jednorukého, přetrval Pád, nebo» Tar-Elendil jej dal své dceři Silmarien, takľe se uchoval v domě Pánů z Andúnië, z nichľ poslední byl Elendil Věrný, který uprchl ze záhuby Númenoru do Středozemě. Ve Středozemi jej po Elendilovi přechovávali králové severní říąe Arnoru aľ po Arveduiho, který jej roku 1975, těsně před svou smrtí v ledové zátoce Forochel, daroval náčelníku Lossothů (lid ľijící v severních končinách Eriadoru) s poděkováním za starostlivost, kterou mu v čase nouze prokázali: "Toto je věc, jejíľ cenu nemůľeľ vyčíslit, jen pro samu její starobylost. Nemá ľádnou moc, jen úctu, ve které ji chovají ti, kdo milují můj rod. Nepomůľe ti, ale budeą-li kdy v nouzi, mí příbuzní ji vykoupí velkým mnoľstvím vąeho, po čem zatouľíą." To byla poslední slova posledního arnorského krále Arveduiho před tím, neľ vstoupil na palubu lodi, která jej připlula zachránit, avąak nebylo jí souzeno vrátit se zpět do ©edých přístavů. Tak se opět zachránil prsten Isildurova rodu, který nebyl ľádným jiným, neľ tím, který dal Finrod Felagund z Nargothrondu Barahirovi a který Beren ve velikém nebezpečí dobyl zpět. Byl totiľ později Dúnadany vykoupen a uchován v bezpečí Elrondova domu v Imladris spolu s daląími dědičnými předměty. Po svrľení Saurona a nástupu krále Elessara na trůn Obnoveného království Arnoru a Gondoru byl prsten vydán a od té doby opět předáván z otce na syna v dlouhé linii králů, kteří vzeąli z Elessara a kteří vládli znovu nabytým a sjednoceným říąím. Říká se, ľe Barahirův prsten byl v té době nejstarąím a nejcennějąím pokladem v celé Středozemi. Vľdy» od jeho vzniku jiľ uplynuly tři sluneční věky (!) a nejméně jeden Věk Stromů...

Věc:	Belthil a Glingal
Daląí názvy:	obrazy dávných Stromů
Tvůrce:	Turgon Gondolinský
Vlastníci:	lid Gondolinu
Doba vzniku:	mezi roky 60 aľ 104 Prvního slunečního věku, kdy byl zbudován Gondolin, Skryté město Turgonovo
Popis:	Belthil: Jeho jméno znamenalo "Boľská záře" a byl to obraz Telperionu; strom, jehoľ květy udělal Turgon ze stříbra Glingal: Jeho jméno znamenalo "Zavěąený plamen" a byl to obraz Laurelinu; strom, který Turgon vyrobil ze zlata
Osudy:	Pohnut snem, který na něj vloľil Ulmo, postavil Turgon v hlubokém údolí Tumladen, skrytém vąem zrakům a chráněném hradbou Okruľních hor, mocné a skvostné město, obraz sličného Tirionu, jeľ pojmenoval v řeči valinorských elfů Ondolindë, Skály hudby vod, a které pak bylo známé jako Gondolin. *) Vysoké a bílé byly jeho zdi, hladká jeho schodiątě, a vysoká a silná byla Králova věľ. Hrály si tam zářící vodotrysky a v Turgonových nádvořích stály obrazy dávných Stromů, jeľ udělal sám Turgon elfskou zručností. Ty stromy nesly jména Belthil a Glingal, a stály tam v nádheře, dokud nebyly při plenění Gondolinu zničeny se vąím, co se ve městě nacházelo. *) Gondolin byla sindarská podoba quenijského Ondolindë

Věc:	Bílá koruna
Daląí názvy:	Stříbrná koruna, Gondorská koruna, Okřídlená koruna, Elendilova koruna
Tvůrce:	není znám (nejpravděpodobněji gondorątí klenotníci)
Vlastníci:	králové Gondoru od Atanatara II. Alcarina aľ po posledního gondorského krále Eärnura; pak byla po mnoho staletí uloľena v jeho hrobce v Rath Dínen v Minas Tirith aľ do příchodu krále Sjednotitele, Elessara Telcontara
Doba vzniku:	okolo roku 1226 T.v. (za dnů XV. krále Gondoru, Atanatara II. Alcarina)
Popis:	Byla tvarována jako přilby Stráľe citadely (vysoké, s dlouhými lícnicemi přiléhajícími těsně k tváři, nad lícnicemi byla nasazena bílá křídla mořských ptáků; přilby se leskly stříbrným ohněm, protoľe byly vyrobeny z mithrilu a byly dědictvím slávy dávných časů), byla vąak vyąąí a celá bílá a křídla po stranách byla z perel a stříbra, v podobě křídel mořského ptáka, nebo» bola znakem králů, kteří přiąli přes Moře; v obroučce bylo zasazeno sedm démantů (coľ mělo představovat Elendila) a na vrcholku byl vsazen jediný drahokam (představující Anáriona), jehoľ světlo ąlehalo jako plamen.
Osudy:	Gondorská koruna se tvarem odvozuje od númenorské válečné přilby. Na počátku to skutečně byla prostá přilba a říká se, ľe to byla ta, kterou měl Isildur v bitvě na Dagorladu (protoľe Anárionovi přilbu rozdrtil kámen vrľený z Barad-dûr, jímľ byl zabit). Za dnů patnáctého gondorského krále Atanatara Alcarina (13. st. T.v) byla nahrazena přilbou s drahokamy, jíľ bylo o mnoho staletí později pouľito ke korunovaci Aragorna. Kdyľ v r. 2050 přijal gondorský král Eärnur výzvu Černokněľného krále (nyní Morgulského krále), zanechal korunu i ostatní dědičné předměty v Minas Tirith. Sám se pak vydal k Minas Morgul, jenľe byl zrazen a zavlečen do Minas Morgul a ľádný smrtelník jej uľ vícekrát mezi ľivými nespatřil. Minas Tirith od té doby vládli Správci a Bílá královská koruna odpočívala v Rath Dínen (jak se říkalo) do té doby, neľ se vrátí král. Vláda gondorských Správců trvala přesně 969 let, nebo» r. 3019 T.v. byl Sauron ve Válce o Prsten definitivně poraľen a jeho temná říąe nadobro zničena. V tomto roce se také s velkou slávou a mnoha poctami vrátil Král, kterým nebyl nikdo jiný neľ Aragorn, přímý potomek Isildura, syna Elendilova, jeľ přijal jméno Elessar Elfkam a stal se králem Obnoveného království Arnoru a Gondoru. Korunovace proběhla 1. května roku 3019 před branami Minas Tirith a Stříbrnou korunu, kterou přinesl Faramir z Rath Dínenu, mu na hlavu nasadil Mithrandir poté, co mu jí předal Ten, kdo nesl Prsten. Aragorn poklekl a Gandalf mu vsadil Bílou korunu na hlavu a řekl: "Teď přicházejí dny kráále, a kéľ jsou poľehnané, dokud stojí trůny Valar!" Kdyľ vąak Aragorn vstal, vąichni, kdo ho viděli, hleděli mlčky, protoľe se jim zdálo, jako by se jim nyní odhalil poprvé. Stál nade vąemi, kdo byli u něho, vysoký jako starodávní Mořątí králové...

Věc:	Bílý drahokam
Daląí názvy:	-
Tvůrce:	není znám
Vlastníci:	Arwen Undómiel a po ní Frodo Pytlík, který ho od ní dostal darem v Minas Tirith
Doba vzniku:	není známa
Popis:	bílý drahokam podobný hvězdě zavěąen na bílém řetízku
Osudy:	Není známo kdy ani kým byl tento drahokam vyroben ani to, jaké byly jeho osudy předtím, neľ se dostal k Frodovi. Tomu jej darovala královna Arwen při jejich setkání u fontány na nádvoří s Bílým stromem v Minas Tirith. Kdyľ dny radovánek skončily, pomýąleli členové Druľiny na návrat do vlastních domovů. Frodo ąel ke králi, který seděl u fontány s královnou Arwen, a ta zpívala o Valinoru, zatímco Strom rostl a kvetl. Uvítali Froda a vstali na pozdrav. Aragorn řekl: "Vím, co jsi mi přiąel říci, Frodo; přejeą si vrátit se domů. Ano, nejdraľąí příteli, strom roste nejlépe v zemi svých předků; ale ty budeą vľdycky vítán ve vąech zemích Západu. A přestoľe tvůj národ byl málo proslulý v pověstech velkých, nyní bude proslulejąí neľ mnohá mnohá veliká říąe, která uľ není." "Vydáme se za sedm dní," řekl Aragorn. "Pojedeme totiľ kus cesty s tebou, aľ do Rohanu. Za tři dny se sem teď vrátí Éomer, aby odvezl Théodena zpátky k odpočinku do Marky, a my pojedeme s ním, abychom uctili padlého. Ale teď, neľ odjedeą, potvrdím slova, která ti řekl Faramir; navľdy smíą svobodně procházet Gondorskou říąí a právě tak tví společníci. A kdybych měl dary, které by se vyrovnaly tvým činům, dal bych ti je; smíą si vąak s sebou vzít, cokoli si budeą přát, a pojedeą ve cti, oblečen jako kníľata této země." Ale královna Arwen řekla: "Já ti dám dar. Jsem přece Elrondova dcera. Nepojedu s ním, aľ se teď odebere do Přístavů; má je totiľ volba Lúthien, a jako ona, volila jsem i já, sladké i hořké. Ale místo mne pojedeą Ty, který jsi nesl Prsten, aľ přijde čas a budeą-li si to tehdy přát. Budou-li tě stále bolet rány a vzpomínka na břímě ti bude těľká, smíą odejít na Západ, dokud se nevyhojí vąechna tvá zranění i únava. Toto vąak nyní nos na památku Elfkama a Večernice s nimiľ se spředl tvůj ľivot!" Vzala bílý drahokam podobný hvězdě, který jí spočíval na prsou zavěąen na bílém řetízku, a poloľila Frodovi řetízek kolem krku. "Aľ tě bude trápit vzpomínka na strach a na temnotu," řekla, "pomůľe ti." Frodo přijal ten kámen a nosil jej pak tak, jako kdysi nosíval Prsten. A kdyľ na něj, přesně rok po zničení Prstenu, přiąel záchvat a on leľel na lůľku v jakémsi polosnu, svíral bílý drahokam, který mu visel na řetízku kolem krku.

Věc:	Boromirův roh
Daląí názvy:	Veliký roh
Tvůrce:	gondorątí řemeslníci pro Vorondila Lovce, jeľ jej získal coby trofej
Vlastníci:	vľdy nejstarąí syn Domu Správců v Minas Tirith aľ po Boromira, syna Denethora II.
Doba vzniku:	první polovina 21. st. T.v.
Popis:	Veliký roh se stříbrným náustkem
Osudy:	Tento mohutný roh pocházel coby trofej z divokého Arawova býka, které ve své době náruľivě lovil po rhûnských pláních *) Vorondil, otec prvního Vládnoucího správce Mardila. Vyslouľil si tím přízvisko Lovec a největąí trofej jakou kdy získal, nechal opracovat a opatřit stříbným náustkem. Ten roh pak po mnoho pokolení nosil vľdy nejstarąí syn Správce, který jej zdědil po svém otci. Zvuk totoho rohu byl mohutný a byl slyąet na míle daleko. Říká se, ľe kdyľ na něj jeho majitel zatroubil, nepřátelé Gondoru se dávali na útěk. Posledním, kdo jej nosil, byl Boromir, nejstarąí syn Denethora, posledního Vládnoucího správce Minas Tirith. Troubil na něj, kdyľ Společenstvo opouątělo bezpečí Posledního domáckého domu a vydávalo se vstříc nebezpečí na pou» s Prstenem. Tak to dělával pokaľdé, kdyľ vyjíľděl z domu svého otce. Tehdy se ozvěna tohoto rohu rozletěla od skály ke skále, a vąichni, kdo v Roklince zaslechli ten hlas, vyskočili. Kdyľ bylo Společenstvo na Parth Galenu napadeno tlupou skřetů, zatroubil Boromir na veliký roh naposledy. V beznadějné situaci se snaľil troubením přivolat pomoc svých druhů, avąak ta přiąla přílią pozdě. Boromir padl probodán mnoha černými ąípy a jeho roh byl rozetnut na dva kusy. Jiľ nikdy více ze sebe nevydal onen mohutný zvuk. Vrátil se vąak do rukou jeho otce a bratra, protoľe Řeka jej vzala a posléze vyplavila na břeh. Střepy se dostaly na břeh kaľdý zvláą»: jeden se naąel v rákosí na severu pod ústím Entvy, kde leľeli gondorątí pozorovatelé; druhý naąel krouľit v proudu kdosi, kdo měl poslání ve vodě. Tak se dostal na klín Denethorovi, jako jediná památka na syna, kterého tolik miloval. Přiąel rozbitý a uľ nezazněl... *) Divoký bílý skot, který se dosud nalézal v okolí jezera Rhûn, podle pověsti pocházel ze skotu Arawa, lovčího Valar, který jako jediný z Valar za Starých časů často přicházel do Středozemě. Vzneąená elfská podoba jeho jména je Oromë.

Věc:	broľ z Mohyly
Daląí názvy:	-
Tvůrce:	není znám
Vlastníci:	zřejmě manľelka posledního kníľete Cardolanu, v jehoľ hrobce *) (jak se říká) byl uvězněn, Ten, kdo nesl Prsten; kdyľ byla mohyla odkryta a její poklady vyneseny na slunce, vzal si broľ Tom Bombadil a daroval jí své Zlatěnce
Doba vzniku:	pravděpodobně někdy ve 14.-15. století Třetího slunečního věku
Popis:	Broľ vykládaná kameny mnoha odstínů: jako květy lnu nebo křídla modrásků.
Osudy:	Osud tohoto artefaktu je velmi těľké ba nemoľné rekonstruovat pro nedostatek informací. Jediným konkrétním poznatkem je to, ľe Tom Bombadil, poté co odkryl starou mohylu, kde byl uvězněn Frodo a jeho přátelé, vynesl na sluneční světlo vąechny poklady, které uvnitř naąel a naskládal je na hromádku, která se blyątěla a jiskřila v trávě. Nechal je tam leľet "volně pro kaľdého nálezce, ptáka, zvíře, elfa, člověka a kaľdého dobrého tvora", protoľe se tak rozptýlí kouzlo mohyly a ľádný duch se do ní nevrátí. Kaľdému z hobitů vybral dlouhou dýku, ve tvaru listu, břitkou, podivuhodně vykládanou zlatými a rudými hady. Sám si vybral z hromádky broľ vykládanou modrými kameny mnoha odstínů. Dlouze na ni hleděl, jako by mu něco připomínala, potřásl hlavou a nakonec řekl: "Tohle je pěkná tretka pro Tom a jeho paní! Ta, která ji nosívala na rameni, byla krásná. Teď ji bude nosit Zlatěnka a na tamtu nezapomeneme! Koho měl Tom Bombadil na mysli, ani nic jiného o broľi se mi bohuľel nepodařilo v dostupných pramenech vypátrat... *) Roku 861 T.v. se Arnor rozdělil na tři menąí říąe: Arthedain, Rhudaur a Cardolan. Na počátku vlády arthedainského krále Malvegila povstala na Severu za Obroviąti zlá říąe Angmar. Pán té země byl Černokněľný král - ve skutečnosti vůdce Prstenových přízraků - který příąel na Sever se záměrem zničit Dúnadany v Arnoru, v jejichľ nesvornosti viděl naději. Jako první byl ztracen Rhudaur, nebo» se tam k moci dostal zlý kníľe Horalů, jeľ byl tajně spřízněn s Angmarem, a Dúnadanů v té zemi bylo jen málo. Arthedain s Cardolanem pak za pomoci Lindonu na jistý čas zatlačili Černokněľného krále za řeku Mąenou. V roce 1409 T.v. vyąlo z Angmaru veliké vojsko, překročilo řeku, vstoupilo do Cardolanu a obklopilo Větrov. Dúnadani byli poraľeni a jejich král Arveleg zabit. Rhudaur byl obsazen zlými lidmi podřízenými Angmaru a Cardolan vypleněn. Arvelegův syn Araphor nebyl jeątě zcela dorostlý, ale byl chrabrý a s Círdanovou pomocí odrazil nepřítele od Fornostu a ze Severních vrchů. Ostatek věrných mezi cardolanskými Dúnadany se také udrľel v Tyrn Gorthadu (Mihylových vrąích) nebo naąel útočiątě v Hvozdu za nimi. Za dnů Argeleba II. přiąel do Eriadoru z jihovýchodu mor a větąinu lidu v Cardolanu zahynula, zvláątě v Minhiriathu. Tehdy přiąel konec cardolanských Dúnadanů a do opuątěných mohyl vstoupili zlí duchové z Angmaru a Rhudauru a usídlili se tam. Říká se, ľe mohyly na Tyrn Gorthadu, jak se zastara nazývaly Mohylové vrchy, jsou prastaré a ľe mnohé z nich postavili za dnů starého světa v Prvním slunečním věku předkové Edain, neľ překročili Modré hory do Beleriandu, z něhoľ dnes zbyl jen Lindon. Tyto kopce byly proto po návratu Dúnadany uctívány byli tam ppohřbeni mnozí z jejich pánů a králů. Někteří říkají, ľe právě ta mohyla, v níľ byl uvězněn Ten, kdo nesl Prsten, byla hrobkou posledního kníľete Cardolanu, který padl ve válce roku 1409 T.v.

Věc:	Černý kámen
Daląí názvy:	kámen Erech

Věc:	Dor-lóminská dračí přilba
Daląí názvy:	Hadorova přilba, Dračí hlava Severu, Dor-lóminský drak
Tvůrce:	Telchar, nogrodský kovář (mj. tvůrce Angristu či Narsilu)
Vlastníci:	Azaghâl, Pán Belegostu; Maedhros; Fingon; Hador Dor-lóminský a jeho syn Galdor; Húrin Thalion; dočasně jí opatroval také Elu Thingol Doriathský neľ ji předal Húrinovu synovi Túrinovi (podrobněji o jednotlivých vlastnících viz. Osudy)
Doba vzniku:	První sluneční věk (zhruba někdy po roce 260 P.v.)
Popis:	Přilba byla vyrobena z ąedé oceli zdobené zlatem a byly na ní vyryty runy přivolávající vítězství, měla moc chránit toho, kdo ji nosil, před zraněním a před smrtí, protoľe meč, který do ní »al, se zlomil, a střela, jeľ ji zasáhla, odskočila. Měla hledí (po způsobu těch, která pouľívali trpaslíci ve svých kovárnách, aby si chránili oči) a tvář toho, kdo ji nosil, budila děs v srdci těch, kdo ji spatřili, sama vąak byla chráněna před střelami a ohněm. Na vrcholku měla vyzývavě nasazen pozlacený obraz hlavy draka Glaurunga; byla totiľ vyrobena krátce po tom, co poprvé vylezl z Morgothových bran. Tento popis Hadorovy přilby lze srovnat s "velikými odpudivými maskami", které měli na sobě belegostątí trpaslíci v Nirnaeth Arnoediadu a jeľ jim "dobře poslouľily proti drakům" (Silmarillion, s. 167).
Osudy:	Dor-lóminská dračí přilba byla dědictvím Hadorova domu. Vyrobil jí Telchar, nogrodský kovář, jehoľ díla byla proslulá. Hador a po něm Galdor ji často nosili do války a srdce hithlumského vojska se pozvedla, kdyľ ji viděli vysoko čnít urpostřed bitvy, a volali: "Dor-lóminský drak je cennějąí neľ zlatý drak z Angbandu." Po pravdě vąak tato přilba nebyla vyrobena pro lidi, ale pro Pána Belegostu Azaghâla, toho, který byl zabit Glaurungem v Roce nářků. Azaghâl ji dal Maedhrosovi jako odplatu za záchranu svého ľivota a pokladu, kdyľ Azaghâla přepadli na trpasličí silnici ve Východním Beleriandu skřeti. Maedhros ji pak daren poslal Fingonovi, s nímľ si často vyměňovali symboly přátelství, na připomínku toho, jak Fingon zahnal Glaurunga zpátky do Angbandu. V Hithlumu se vąak nenaąla ľádná hlava a ramena dost silné, by mohly pohodlně nosit trpasličí přilbu, jen Hadorovy, a pak jeho syna Galdora. Proto ji dal Fingon Hadorovi, kdyľ se stal Pánem Dor-lóminu. Galdor ji naneątěstí neměl na hlavě, kdyľ bránil Eithel Sirion, protoľe útok byl náhlý, on vyběhl prostovlasý na hradby a skřetí ąíp ho zasáhl do oka. Húrinovi vąak Dračí přilba neseděla a nechtěl ji také pouľívat. Říkal: "Raději hledím na nepřítele svou skutečnou tváří." Přesto povaľoval přilbu za jedno z největąích dědictví svého domu. Po straąném Roce nářků, kdy se Húrin nevrátil z Bitvy nespočetných slz, poslala jeho ľena Morwen Húrinova syna Túrina do bezpečí elfské říąe Doriathu na výchovu ke králi Thingolovi. Ten jej rád přijal a staral se o něj jako o syna. Thingol po čase poslal i pro jeho matku Morwen, aby přijala pozvání a přiąla rovněľ do jeho síní. Morwen vąak odmítla a místo toho mu poslala do úschovy Hadorovu přilbu a několik málo daląích cenností Húrinova domu. Thingol měl v Menegrothu hlubinné zbrojnice plné přehojných zbraní; kov zpracovaný jako rybí ąupiny a zářící jako voda při měsíci, meče a sekyry, ątíty a přilby vyrobené samotným Telcharem nebo jeho mistrem, starým Gamilem Zirakem, anebo jeątě dovednějąími elfskými řemeslníky. Dostal totiľ darem některé věci, jeľ pocházely z Valinoru a byly vyrobeny Fëanorem v jeho mistrovství; po vąechny dny světa nebylo větąího řemeslníka neľ byl on. Přesto Thingol zacházel s Hdorovou přilbou tak, jako by jeho poklad byl skrovný, a pronesl dvorná slova: "Hrdá by byla hlava, jeľ by nosila tuto přilbu, kterou nosívali Húrinovi otcové." Potom ho cosi napadlo, povolal Túrina a řekl mu, ľe Morwen posílá svému synu mocný předmět, dědictví po otcích. "Přijmi nyní Dračí hlavu Severu," řekl, "a aľ přijde čas, nos ji dobře." Túrin byl vąak tou dobou přílią mladý, aby přilbu uzvedl, a v bolesti svého srdce o ni nedbal. Devět let bydlel v Thingolových síních a během té doby se jeho zármutek zmenąil; poslové totiľ občas chodili do Hithlumu a po zpáteční cestě nosili o Morwen a Nienor lepąí zprávy. Přiąel vąak den, kdy se poslové ze severu nevrátili, a Thingol nechtěl poslat daląí. Tu dostal Túrin strach o matku a sestru a v zarputilosti srdce předstoupil před krále a ľádal brnění a meč; nasadil si Dor-lóminskou dračí přilbu, vydal se do boje na pomezí Doriathu a stal se druhem ve zbrani Belega Cúthaliona. Po třech letech se Túrin opět vrátil do Menegrothu, avąak nepobyl tam dlouho. Při potyčce se Saerosem, jedním z králových rádců, jej totiľ uątval k smrti a odmítl stanout před Thingolovým soudem. Odeąel z Doriathu do divočiny a ľil jako psanec ve vyhnanství. Tak jej naąel Beleg, který se jej vydal hledat, nebo» Thingolovi byl odhalem pravdivý příběh o Saerosově potyčce s Túrinem, a král jej omilostnil a poslal Belega, aby jej naąell a přivedl zpět do Menegrothu. Túrin vąak byl tvrdohlavý a zarputilý a svobodný ľivot mezi psanci mu vyhovoval; proto u něj Beleg nepochodil a nakonec se vrátil ke králi sám. Mezitím se pověst o Túrinovi, který se s tlupou psanců usadil na vrchu Amon Rûdh roząířila a dostala se aľ do Doriathu. Beleg, z lásky k příteli se tedy jeątě jednou uvolil, ľe půjde za Túrinem ve snaze přesvědčit jej o návratu do Doriathu, kde by jej tou dobou bylo více zapotřebí. Vzal tedy Hadorovu přilbu, doufaje, ľe to přispěje k přesvědčení Túrina, a vyrazil k Amon Rûdhu. V mdlém ąeru jednoho zimního dne se mezi Túrinovými psanci objevil muľ ma pohled veliké mohutnosti a objemu, v bílém pláąti a kápi, a beze slova přistoupil k ohni. Kdyľ muľi ve strachu vyskočili, zasmál se a shodil kápi; pod ąirokým pláątěm nesl velký balík. Tak se Beleg jeątě jednou vrátil k Túrinovi a bylo to radostné setkání; přinesl s sebou z Dimbaru Dor-lóminskou dračí přilbu.v domnění, ľe to snad pozvedne Túrinovy myąlenky nad ľivot vůdce bezvýznamné druľiny v divočině. Túrin se vąak stále nechtěl vrátit do Doriathu, a Beleg podlehl své lásce a navzdory své moudrosti s ním zůstal a neodeąel, a v tom čase vykonal mnoho pro dobro Túrinovy druľiny. Túrin si tou dobou opět nasadil Hadorovu přilbu a krajem se brzy začala ąířit pověst o Přilbě a Luku a Dvou kapitánech. Celý kraj mezi Teiglinem a západní hranicí Doriathu se v té době jmenoval Dor-Cúarthol, Země Luku Přilby; a Túrin si dal nové jméno Gorthol, Straąlivá přilba, a jeho srdce se opět povzneslo. Amon Rûdh byl vąak nakonec zrazen a Túrin zajat skřety a veden do Angbandu. Beleg ale při tomto útoku nezahynul, vydal se po skřetích stopách a nakonec Túrina, s pomocí nargothrondského elfa Gwindora, osvobodil. Při tomto činu vąak sám padl rukou Túrinovou vedenou zlou sudbou toho dne. Dor-lóminská dračí přilba mizí z příběhů s koncem Dor-Cúartholu při zničení pevnosti psanců na Amon Rûdhu. Znovu se objevuje aľ v Túrinově lastnictví po jeho příchodu do Nargothrondu. Mohla se tam dostat, jedině pokud byla vzata skřety, kteří odváděli Túrina do Angbandu, ale to, jak ji Beleg a Gwindor od nich při záchraně Túrina získali, příběh nezmiňuje. V Nargothrondu Túrin nechtěl přilbu nosit, "aby ho neodhalila", ale se vąí pravděpodobností ji měl, kdyľ ąel do Bitvy na Tumhaladu (srv. Silmarillion, s 184, kde se říká, ľe měl na sobě trpasličí masku, kterou naąel v nargothrondské zbrojnici). Ze strachu před tou přilbou se mu vąichni nepřátelé vyhýbali, a tak se stalo, ľe z pole smrti vyąel nezraněn. Tak se vrátil do Nargothrondu s Dračí přilbou na hlavě a Glaurung, v touze zbavit Túrina její pomoci a ochrany (protoľe se jí sám bál), ho popíchl slovy, ľe se Túrin jistě cítí jeho vazalem a leníkem, kdyľ na temeni přilby nosí podobu svého pána. Túrin vąak odpověděl: "Lľeą a víą to. Vľdy» tento obraz byl vyroben tobě na posměch, a dokud jej má kdo nosit, budeą vľdy v nejistotě, zda nad tebou jeho nositel nevykoná soud." "Potom si musí počkat na pána jiného jména," řekl Glaurung, "protoľe Túrina, syna Húrinova, se nebojím. Vľdy» nemá odvahu otevřeně mi pohlédnout do obličeje." A vskutku, hrůznost draka byla tak veliká, ľe se Túrin neodvaľoval pohlédnout přímo do jeho oka, ale ponechl si hledí přilby spuątěné, chránil si tvář a v rozmluvě nepohlédl výą, neľ na Glaurungovy tlapy. Avąak takto popíchnut v pýąe a zbrklosti hledí zvedl a pohlédl Glaurungovi do očí... Daląí osudy Hadorovy přilby jsou bohuľel nejasné - některé prameny uvádějí, ľe ji Túrin měl mít na sobě, kdyľ zabíjel draka Glaurunga, avąak nezdá se to být pravděpodobné. Kdyby tomu ovąem tak bylo, mohla být přilba pohřbena spolu s Túrinem a úlomky Gurthanku v mohyle nad řekou Teiglin, kde padl. Jelikoľ se pozdějąí příběhy o Dor-lóminské dračí přilbě ani o Hadorově přilbě jiľ nezmiňují, s největąí pravděpodobností, a» uľ byla do mohyly uloľena či nikoli, nepřečkala konec Prvního slunečního věku a zmizela pod hlubokými vodami Velkého moře, které po skončení věku zaplavilo Beleriand.

Věc:	Durinův kámen
Daląí názvy:	nejsou známy
Tvůrce:	rovněľ není znám
Vlastníci:	-
Doba vzniku:	První sluneční věk
Popis:	(V době příchodu Společenstva prstenu) Zdálky osamělý sloup s roztříątěným vrcholkem. Zblízka byl popraskaný a o oąlehaný větrem. Nezřetelné runy na jeho boku se jiľ nedaly přečíst.
Osudy:	"Poutní místo" vąech trpaslíků z Durinova rodu. Stál na březích Zrcadlového jezera (Kheled-zâram) v Rmutném dole čili Azanulbizaru nedaleko východní brány Khazad-dûm. Označoval místo, kde Durin prvně pohlédl do Zrcadlového jezera a rozhodl se vybudovat v nitru blízkého Celebdilu, jemuľ trpaslíci říkají Zirakzigil, největąí, nejkrásnějąí a nejslavnějąí trpasličí sídlo vąech dob. V době příchodu Společenstva tam jiľ stál, navzdory rozmarům počasí i bitvě, která se Azanulbizarem přehnala r. 2799 T.v., téměř dva Sluneční věky (!).

Věc:	Elendilmir (původní)
Daląí názvy:	Elendilova hvězda, Hvězda Dúnadanů, Hvězda Severu (Severního království)
Tvůrce:	pravděpodobně númenorątí řemeslníci
Vlastníci:	předával se od Silmarien aľ k Elendilovi; Isildur, který se ztratil v Anduině poblíľ Kosatcových polí a s ním i Elendilmir; Saruman, který jej naąel a přechovával v tajné pokladnici ve věľi Orthank; král Elessar poté, co jej ą»astnou náhodou za pomoci trpaslíka Gimliho opět naąel
Doba vzniku:	Druhý sluneční věk
Popis:	bílá hvězda z elfského křią»álu na mithrilové pásce
Osudy:	V příběhu "O Aldarionovi a Erendis" se vypráví, ľe Erendis dala diamant, který jí Aldarion přivezl ze Středozemě, "vsadit jako hvězdu do stříbrné čelenky, a na poľádání jí jej upevnil na čelo". Proto byla známá jako Tar-Elestirnë, Paní s hvězdným čelem, a "tak prý si králové a královny navykli nosit na čele bílý drahokam jako hvězdu a neměli korunu". Tato tradice nemůľe nemít souvislost s tradicí Elendilmiru, drahokamu podobného hvězdě, který se nosil na čele jako symbol království v Arnoru; avąak protoľe původní Elendilmir patřil Silmarien, existoval na Númenoru (a» uľ byl jeho původ jakýkoli) dříve, neľ Aldarion přivezl Erendis klenot ze Středozemě, a nemůľe být týľ. Klenot byl tedy podobně jako Barahirův prsten předáván od Silmarien aľ k Elendilovi, čímľ unikl Pádu a dostal se do Středozemě. Tam si jej Elendil nasadil na čelo místo koruny jako symbol Severního království a tento zvyk pokračoval i po té, co byl původní Elendilmir ztracen spolu s Isildurem. Jak pověst vypráví, Isildur byl r. 2 T.v. napaden v oblasti Kosatcových polí vojskem skřetů, které se přihnalo z Hvozdu a v nebývalé síle napadlo Isildura a jeho druľinu. Bitva nakonec skončila pohromou, nebo» i přes sílu a statečnost Dúnadanů byla skřetů přesila a navíc je poháněla vpřed neznámá síla a nenávist. V té bitvě padli vąichni do jednoho aľ na Isildurova panoąe Ohtara, který pak po čase dorazil do Imladris s úlomky Narsilu a s hrůznou novinou. Sám Isildur, kdyľ viděl, ľe jeho lidé skřetí přesilu dlouho neudrľí, se pokusil uniknout s pomocí Prstenu a ątěstí do bezpečí. Vytáhl Prsten, kteerý mu visel ve váčku na jemném řetíku okolo krku, a s výkřikem bolesti si jej nasadil na prst. Víckrát ho nespatřilo ľádné oko ve Středozemi. Avąak Elendilmir Západu se uhasit nedal a náhle vyąlehl rudě a zlobně jako hořící hvězda. Muľi i skřeti ve strachu couvali. Isildur si hodil přes hlavu kápi a zmizel v noci. Jak je dále známo, ątěstí ani osud Isildurovi nepřáli, Prsten mu ve vodách řeky Anduiny sklouzl z prstu a zradil jej. Isildur byl pak zabit skřetími ąípy a jeho tělo leľelo dlouhé roky pod nánosem bahna při břehu řeky poblíľ Kosatcových polí. V té oblasti pak stovky let poté pátrali jak Sauronovi sluľebníci, tak i Saruman v domění, ľe se jim podaří nalézt ztracený Vládnoucí prsten. Ten byl vąak jiľ v době jejich pátrání pryč. Sarumanovi se přesto podařilo Isildurovy ostatky nalézt a odnést je do ®elezného pasu. Tam, v nedobytné věľi Orthank, pak uschoval Elendilmir do tajné komnaty připravené původně pro Prsten. Avąak kdyľ byl Elessar v Gondoru korunován, začal dávat do pořádku svou říąi a jedním z jeho prvních úkolů byla obnova Orthanku. Byly propátrány vąechny tajnosti věľe a nakonec se naąla tajná ocelová komora. Ve skřínce na horní polici leľely dvě věci. Jedna byla malá zlatá schránka na jemném řetízku; byla prázdná a nebylo na ní ľádné písmo ani znak, ale nade vąechnu pochybnost kdysi obsahovala Prsten zavěąený kolem Isildurovy ąíje. Vedle ní leľel neocenitelný poklad, dlouho oplakávaný jako navľdy ztracený: samotný Elendilmir. Elessar jej s hlubokou úctou vzal, a kdyľ se vrátil na Sever a opět se plně ujal kralování v Arnoru, Arwen mu jej připjala na čelo a muľi mlčky ľasli nad jeho nádherou. Elessar jej vąak víckrát nevystavil nebezpečí a nosil jej pouze o svátcích v Severním království...

Věc:	elfí sklenička
Další názvy:	lahvička Galadriel

Věc:	Elendilmir (pozdějąí)
Daląí názvy:	Elendilova hvězda, Hvězda Dúnadanů, Hvězda Severu (Severního království)
Tvůrce:	elfątí kováři v Imladris
Vlastníci:	Isildurův syn Valandil a po něm vąichni králové Arnoru a náčelníci severských Dúnadanů aľ po Aragorna, který se stal králem Obnoveného království Elessarem (celkem 38 hlav); (nepravděpodobně Samvěd Křepelka)
Doba vzniku:	počátek Třetího slunečního věku
Popis:	Bílý drahokam upevněný na čele stříbrným páskem. Byl to klenot velmi krásný, vypadal stejně jako jeho "ztracený" vzor, avąak neměl starobylost ani moc toho, který se ztratil, kdyľ Isildur uprchl do tmy a jiľ se nevrátil.
Osudy:	V Arnoru nenosili králové korunu jako odznak své moci, nýbrľ jediný bílý drahokam upevněný na čele stříbrnou páskou. Pozdějąí Elendilmir byl vyroben pro Isildurova syna Valandila elfskými kováři v Imladris jako náhrada za ztracený originál. Po Valandilovi jej nosilo vąech 38 pozdějąích králů a náčelníků Arnoru aľ po Elessara, který posléze naąel i původní, po dlouhá staletí ztracený, Elendilmir Západu. "Originální" klenot vąak nosil pouze o svátcích v Severním království a nevystavoval jej víckrát nebezpečí. Jinak, kdyľ chodil v královském rouąe, míval Elendilmir, který zdědil. A jak sám řekl: "I ten je věcí zasluhující hlubokou úctu". V Letopisu v Dodatku B k Pánu prstenů zápis k roku 16 Čtvrtého věku uvádí, ľe kdyľ král Elessar přiąel k Mostu přes Brandyvínu pozdravit své přátele, dal Pánu Samvědovi Hvězdu Dúnadanů a jeho dcera Elanor se stala dvorní dámou královny Arwen. Na podkladě tohoto záznamu píąe Robert Foster v The Complete Guide to Middle-earth, ľe "Hvězdu [Elendilovu] nosili na čele králové Severního království, dokud jí v roce 16 Č.v. Elessar nedal Samu Křepelkovi". Pasáľ uvedená v Nedokončených příbězích jasně napovídá, ľe král Elessar si podrľel Elendilmir, který byl vyroben pro Valandila, natrvalo, a zdá se v kaľdém případě vyolučeno, ľe by jej daroval starostovi Kraje, i kdyby si ho váľil sebevíc. Zdá se tedy téměř jisté, ľe Pán Samvěd obdrľel nějakou jinou (a vhodnějąí) poctu.

Věc:	Elessar
Daląí názvy:	Eärendilův kámen, Elfkam
Tvůrce:	Enerdhil Gondolinský / Celebrimbor, syn Curufinův (záleľí na verzi příběhu)
Vlastníci:	Enerdhil; Idril Gondolinská; Eärendil Poľehnaný; snad Olórin, který jej opět přinesl do Středozemě a daroval jej Galadriel; v jiné verzi příběhu zůstal klenot v Blaľené zemi a proto vyrobil Celebrimbor v Eregionu jiný, a ten pak sám daroval Galadriel; po určitou dobu jej snad vlastnila i Celebrían, dcera Celeborna a Galadriel, avąak v roce 3019 T.v. klenot z rukou Galadriel získává Aragorn, který tímto příjmá i nové jméno Elessar Elfkam (jeho pozdějąí královské jméno).
Doba vzniku:	První sluneční věk (pokud se jedná o Enerdhilův Elessar), Druhý sluneční věk (pokud byl skutečně vyroben Celebrimborem druhý Elessar)
Popis:	Velký jasně zelený kámen zasazený ve stříbrné sponě v podobě orla s rozepjatými křídly. Drľen ve výąi, drahokam se blýskal jako slunce, které svítí jarním listím.
Osudy:	Jako větąina starobylých a "tajemných" artefaktů, má i Elessar svojí pohnutou a místy "zahalenou" historii. Jelikoľ o jeho osudech vědělo jen pár Moudrých a ze smrtelníků snad jen sám Aragorn, (a ti o jeho osudech přílią nevyprávěli), je příběh tohoto bezesporu mocného klenotu zahalen rouąkou tajemství a lze v něm najít několik nesrovnalostí. Jeho tvůrce, a» uľ to byl Enerdhil z Gondolinu, Celebrimbor či oba, jiľ dávno opustil břehy Středozemě a nám nezbývá, neľ abychom sami posoudili, která verze příběhu o Elessaru je pravdivá, popř. se spokojili s tím, ľe jeho skutečná historie uľ bude navľdy tajemstvím, skrytým naąemu bádání. (Pro pořádek zde uvádím obě verze o osudech Elessaru.) V Gondolinu byl ąperkař jménem Enerdhil, největąí tohoto řemesla mezi Noldor po Fëanorově smrti. Enerdhil miloval vąechno zelené, co rostlo, a jeho největąí radostí bylo vidět sluneční světlo skrze listí stromů. A do srdce mu vstoupilo, aby vyrobil klenot, v němľ by bylo uvězněno čiré sluneční světlo, ale klenot by byl zelený jako listí. Vyrobil jej, a dokonce i Noldor nad ním ľasli. Říká se totiľ, ľe ti, kdo pohlédli přes tento kámen, viděli uschlé nebo spálené věci tak, jak byly v půvabu svého mládí, a ľe ruce toho, kdo jej drľel, přináąely uzdravení z ran vąem, jichľ se dotkly. Enerdhil dal tento kámen králově dceři Idril a ona jej nosila na prsou; tak se zachránil při poľáru Gondolinu. Neľ Idril odplula, řekla svému synu Eärendilovi: "Elessar ponechávám tobě, protoľe Středozem utrpěla bolestné rány, které ty moľná vyhojíą. Nedáą jej vąak nikomu jinému." A vskutku, v Sirionských přístavech bylo mnoho ran k léčení jak na elfech, tak na lidech i na zvířatech, která tam prchla z hrůzy před Severem, a dokud tam byl Eärendil, uzdravovali se a dařilo se jim dobře a vąechno bylo načas zelené a krásné. (Srovnej tato slova se slovy, která uvádí Silmarillion, kde se ta samá moc přikládá silmarilu v rukách Elwing, pozn. aut.) Ale kdyľ se Eärendil vydal na své velké mořeplavby, nosil elessar na prsou, protoľe ve svém hledání měl před sebou vľdy jen jednu myąlenku: ľe snad opět najde Idril, a jeho první vzpomínkou na Středozem byl zelený kámen na jejích prsou, kdyľ mu zpívala nad kolébkou a Gondolin byl jeątě v plném květu. Tak se stalo, ľe elessar odeąel, kdyľ se Eärendil nakonec do Středozemě nevrátil. V pozdějąích věcích byl opět jeden elessar a říká se o něm dvojí, ačkoli pouze Moudří, kteří nyní odeąli, mohli povědět, co z toho je pravda. Někteří totiľ říkají, ľe druhý byl vlastně první, který se z milosti Valar vrátil, a ľe jej s sebou ze Západu přivezl Olórin (jenľ byl ve Středozemi znám jako Mithrandir či Gandalf). Jednou tak přiąel Olórin ke Galadriel, která nyní sídlila pod stromy Velkého zeleného hvozdu, a dlouho spolu rozmlouvali. Léta vyhnynství totiľ počala na noldorskou Paní těľce doléhat, touľila po zprávách o svých rodných a po blaľené zemi, kde se narodila, a přece nechtěla (či nemohla) opustit Středozem . Kdyľ jí Olórin vypověděl mnohé zvěsti, vzdychla a řekla: "Truchlím ve Středozemi, protoľe listí padá a květy uvadají, a mé srdce teskní při vzpomínkách na stromy a trávu, které nehynou. Chtěla bych je mít doma." Nato Olórin řekl: "Chtěla bys tedy mít elessar?" Galadriel mu řekla: "Kde je dnes Eärendilův kámen? A Enerdhil, který jej vyrobil, je pryč." "Kdo ví," řekl Olórin. "Jistě překročili Moře," pravila Galadriel, "jako téměř vąechny krásné věci. Musí tedy celá Středozem uvadnout a zaniknout navľdy?" "Takový je její údl," řekl Olórin. "Na chviličku se tomu vąak dá předejít, kdyby se elessar vrátil. Na chviličku, neľ nastanou Dny lidí." "Kdyby - ale jak by se to mohlo stát?" řekla Galadriel. "Valar jsou teď pryč a Středozem je vzdálena jejich myąlenkám, a vąichni, kteří k ní lnou, jsou pod stínem." "Není tomu tak," řekl Olórin. "Jejich oči se nezakalily ani srdce se nezatvrdilo. Na důkaz pohleď na toto!" A nastavil jí elessar. Pohédla na něj a uľasla. Olórin řekl: "To ti přináąím od Yavanny. Pouľívej jej, jak budeą moci, a na chvíli učiníą ze zem, kde sídlíą, nejkrásněějąí místo ve Středozemi. Vlastnit jej vąak nebudeą. Aľ přijde čas, dáą jej dál. Nebo» dříve, neľ zemdlíą a nakonec opustíą Středozem, přijde ten, kdo jej má obdrľet, a jeho jméno bude jménem toho kamene a bude nazván Elessar." Druhý příběh vypráví: kdysi dávno, jeątě neľ Sauron obloudil eregionské kováře, přiąla tam Galadriel a řekla Celebrimborovi, náčelníku elfských kovářů: "Truchlím ve Středozemi, protoľe listí padá a květy, které jsem milovala, uvadají, takľe země, kde bydlím, je naplněna lítostí, kterou nemůľe vynahradit ľádné jaro." "Jak jinak to můľe být pro Eldar, jestliľe lnou ke Středozemi?" opáčil Celebrimbor. "Chceą tedy přeplout Moře?" "Ne," řekla. "Angrod je pryč a Aegnor je pryč a Felagund uľ není. Jsem poslední z Finarfinových dětí. Ale mé srdce je pořád pyąné. Jaké zlo napáchal zlatý dům Finarfinův, abych prosila Valar za odpuąttění nebo se spokojila s ostrovem na moři, kdyľ jsem rodačka z Blaľeného Amanu? Zde jsem mocnějąí." "Co bys tedy chtěla?" zeptal se jí Celeberimbor. "Chtěla bych mít okolo sebe stromy a trávu, které nehynou - tady, v zemi, která je moje," odpověděla. "Co se stalo se zručností Eldar?" Celebrimbor jí řekl: "Kde je dnes Eärendilův kámen? A Enerdhil, který jej vyrobil, je pryč." "Překročili Moře," řekla Galadriel, "jako téměř vąechno ostatní, co je krásné. Musí tedy Středozem uvadnout a navľdy zaniknout?" "Myslím, ľe je to její úděl," pravil Celebrimbor. "Ty ale víą, ľe tě miluji (přestoľe ses přiklonila k Celebornovi, příteli stromů), a pro tu lásku udělám, co budu moci. Co kdyby moje umění ulevilo tvému hoři?" Neřekl vąak Galadriel, ľe sám kdysi býval v Gondolinu a byl přítelem Enerdhilovým, ačkoli přítel ho ve větąině věcí převyąoval. Nebýt Enerdhila, býval by Celebrimbor slavnějąí. Proto se zamyslel a zahájil dlouhou a jemnou práci, a tak pro Galadriel vytvořil své největąí dílo (kromě Tří prstenů). A říká se, ľe zelený drahokam byl jemnějąí a jasnějąí neľ Enerdhilův, a přece mělo jeho světlo menąí moc. Nebo» Enerdhilův byl prosvícen Sluncem v jeho mládí, kdeľto neľ začal pracovat Celebrimbor, uplynulo mnoho let a ve Středozemi jiľ nikde nebylo světlo tak jasné, jako bývalo; nebo» Morgoth byl sice vyvrľen do Prázdna a nemohl opět vstoupit, ale z dálky sem padal jeho stín. Přesto Celebrimborův elessar zářil a Celebrimbor jej vsadil do velké stříbrné broľe v podobě orla vzlétajícího na rozepjatých křídlech. Kdyľ Galadriel vládla elessarem, vąe okolo ní zkrásnělo, dokud nepřiąel do Hvozdu Stín. Ale pak, kdyľ jí Celebrimbor poslal Nenyu, Prsten vody (který měl mimochodem podobné resp. jeątě silnějąí účinky neľ elessar), domnívala se, ľe jej jiľ nepotřebuje, a dala jej své dceři Celebrían. Tak se dostal k Arwen a Aragornovi, jenľ byl nazýván Elessar. Toto jsou dvě verze o původu elessaru. A» uľ byl klenot pouze jeden nebo dva, jisté je, ľe Aragornovi jej Galadriel předala osobně v únoru roku 3019 T.v. Stalo se tak při odchodu Společenstva z Lothlórienu na jih po řece Anduině a s tím kamenem v onu hodinu přijmul Aragorn jméno, které bylo pro něj dávno předpovězeno: Elessar, Elfkam z Elendilova rodu. Tehdy vzal Aragorn kámen a připjal si sponu na prsa a ti, kdo ho viděli, uľasli; nikdy dřív si totiľ neuvědomili, jak urostlou a královskou má postavu, a zdálo se jim, ľe mnoho let těľké lopoty mu spadlo z ramenou. Aragorn pak kámen střeľil a neodhalil jej, dokud nebylo zapotřebí jeho moci v Domech uzdravování po Bitvě na polích Pelennoru. Tehdy Aragorn v utajení vstoupil do Města a v doprovodu Gandalfa přiąel do Domů uzdravování. Byl zahalen do ąedého lórienského pláątě bez vąech odznaků královské moci, pouze na hrudi mu spočíval velký zelený kámen Galadriel. S jeho pomocí a díky svým schopnostem uzdravil smrtelně raněné: Faramira syna Denethorova a nyní Správce Minas Tirith, Éowyn Rohanskou, sestru krále Éomera a Smíąka Brandoráda, panoąe rohanského krále a člena Společenstva prstenu. Toho večera pak uzdravil jeątě mnoho daląích raněných, kterých bylo v Minas Tirith po bitvě na Pelennoru nespočet, a po městě se rychle rozkřiklo o návratu Krále. Stará moudrost totiľ pravila, ľe ruce krále jsou ruce uzdravitele... Po Válce o Prsten pak Aragorn elessar jeątě dlouho a hojně pouľíval, nebo» ran, které zemi zasadil Sauron bylo nemálo. V přítomnosti elfího klenotu se vąak rychle hojily a celá země se rychle zotavovala a zdálo se, jakoby vąude tam, kde byl klenot přítomen, svítilo slunce jasněji - tak, jak tomu bývalo, dokud byl svět mlád...

Věc:	Fëanorovy drahokamy
Daląí názvy:	-
Tvůrce:	Fëanor
Vlastníci:	Fëanor; valinorątí Noldor
Doba vzniku:	Věky Stromů
Popis:	Byly a bezbarvé, ale v hvězdném svitu planuly modrým a stříbrným ohněm jasněji neľ Helluin.
Osudy:	První z Fëanorových velkých děl, které vyrobil poté, co jako první z Noldor přiąel na to, ľe se dají uměle vyrobit drahokamy větąí a zářivějąí neľ kameny ze země. Tyto drahokamy pak byly součástí velkého Fëanorova pokladu, který po jeho odchodu z Tirionu leľel v pokladnici pevnosti Formenos. Zanikly spolu s daląími Fëanorovými díly poté, co je Melkor, který je ukradl, spolu se silmarily, z Formenosu, byl nucen jeden po druhém vydat hladovějící Ungoliant, aby tak splnil svůj slib, kterým jí získal pro své záměry. Tak zmizela jejich krása ze světa jako mnohé daląí, co bylo Eldar za dnů jejich největąí moci a blaha vyrobeno. Zdá se více neľ pravděpodobné, ľe tyto klenoty byly později pouľívány v tzv. Lampách Noldor, jimiľ byli Noldor proslulí.

Věc:	Girionův náhrdelník
Daląí názvy:	Girionovy smaragdy
Tvůrce:	klenotníci z Dolu
Vlastníci:	Girion, pán Dolu; trpaslíci z Ereboru; Bard Lučiątník, kterému jej daroval Dáin II., nový Král pod Horou; nakonec Thranduil, pán Lesních elfů z Temného hvozdu
Doba vzniku:	někdy v letech 2590 - 2770 Třetího slunečního věku, v době největąí slávy Ereboru a Dolu
Popis:	byl zhotovený z pěti set smaragdů zelených jako tráva
Osudy:	Tento náhrdelník byl zhotoven pro Giriona, pána Dolu, kterým Girion zaplatil zbroj pro svého nejstarąího syna, krouľkové brnění z krouľků ukutých trpaslíky. Obchod se jiľ ale celý neuskutečnil, nebo» nad Erebor se v plamenech snesl ohnivý drak ©mak a město Dol bylo zničeno. Na denní světlo se pak náhrdelník dostal aľ o téměř dvě stě let později, kdy byl drak zabit a do Ereboru se opět vrátil skutečný Král pod Horou. Tím se nakonec stal Dáin II., příbuzný Thorina Pavézy, jenľ zahynul v Bitvě pěti armád. Ten pak dodrľel úmluvu uzavřenou mrtvým (Thorinem) a dal Bardovi jednu čtrnáctinu obrovského trpasličího pokladu. Bard z toho podílu poslal hodně zlata starostovi Jezerního města a ątědře odměnil své přívrľence a přátele. Králi elfů Thranduilovi daroval Girionovy smaragdy, které mu vrátil Dáin, nebo» tyhle drahokamy měl král elfů nejraději.

Věc:	Helmův roh
Daląí názvy:	-
Tvůrce:	není znám
Vlastníci:	Král Helm Kladivo, devátý král Rohanu; po jeho smrti byl uloľen v pevnosti Hláska v místě později zvaném Helmův ľleb
Doba vzniku:	Třetí sluneční věk
Popis:	veliký roh, na který kdyľ zatroubil a» uľ Helm či někdo jiný v ®lebu, padal na nepřátele veliký strach a ti pak prchali horempádem do Kotliny
Osudy:	Helm Kladivo byl devátým králem Marky. Byl to drsný muľ a veliký silák. Za jeho vlády, v roce 2758 T.v., vąak na Rohan přiąly veliké strázně a Gondor nemohl poslat ľádnou pomoc, protoľe byl sám napaden třemi flotilami korzárů. Tehdy byl Rohan napaden od Východu, a kdyľ Vrchovci viděli svou příleľitost, překročili ®elíz a sestupovali od ®elezného pasu dolů. Rohirové byli poraľeni a jejich zem obsazena; kdo nebyl zabit nebo zotročen, utíkal do údolí hor. Helm byl s velkými ztrátami zahnán od brodů ®elíze a utekl do Hlásky a do strľe za ní. Tam byl obleľen. Brzy nato začala dlouhá zima a Rohirové i jejich nepřátelé bolestně trpěli téměř po pět měsíců mrazem a nedostatkem, který trval jeątě déle. V Helmově ľlebu byl po zimním slunovratu velký hlad. Helm zdivočel a vychrtl hladověním a zármutkem a hrůza z něho sama měla hodnotu mnoha muľů při obraně Hlásky. Chodil ven sám, bíle oblečen, jako sněľný obr rázoval do táborů svých nepřátel a pobíjel spousty muľů holýma rukama. Helm měl veliký roh a brzy si vąichni vąimli, ľe pokaľdé, neľ se vydá, zatroubí na něj, aľ se ®leb rozléhá; tu padal na jeho nepřátele tak veliký strach, ľe místo aby se shromáľdili a zajali ho nebo zabili, prchali horempádem do Kotliny. Jedné noci slyąeli muľi troubit roh, ale Helm se nevracel. Ráno vysvitlo slunce, poprvé po dlouhých dnech, a oni viděli bílou postavu nehybně stojící na Valu, samotnou, protoľe nikdo z Vrchovců se neodvaľoval přiblíľit. Byl to Helm, mrtvý jako kámen, jeho kolena se vąak neohnula. A přece lidé říkali, ľe čas od času se ve ®lebu dál rozléhal roh a Helmův přízrak procházel mezi nepřáteli a zabíjel muľe strachem. V Bitvě u Hlásky hučel roh s novým svítáním a přináąel nečekanou naději obráncům a panický strach nepřátelům. Náhle a straąlivě zahučel z věľe nahoře veliký Helmův roh. Vąichni, kdo zasechli ten zvuk, se otřásli. Skřeti se vrhali na zem a zakrývali si uąi svými pařáty. Z hlubokého ®lebu se vracela ozvěna, fanfára za fanfárou, jako by na kaľdé skále stál mocný herold. Muľi na zdech vąak vzhlédli a naslouchali v úľasu: ozvěna totiľ neumírala. Znovu a znovu zaznívalo mezi vrchy troubení rohů, blíľe a hlasitěji. Odpovídaly si teď navzájem a duly zuřivě a svobodně. "Helm! Helm!" křičeli Jezdci. "Helm povstal a vrací se do války, Helm za krále Théodena!" A s tímto výkřikem se zjevil král. Koně měl bílého jako sníh, ątít zlatý a kopí dlouhé. Po jeho pravici Aragorn, Elendilův dědic, za ním páni z Eorlova rodu. Nebem se rozlilo světlo. Noc odeąla.

Věc:	hůlka Správců
Daląí názvy:	-
Tvůrce:	gondorątí řemeslníci pro Mardila, prvního Vládnoucího správce Gondoru (konkrétní tvůrce není znám)
Vlastníci:	Vládnoucí správci Gondoru od Mardila Voronwë po Denethora II.
Doba vzniku:	pravděpodobně za vlády Mardila Neochvějného v letech 2050 - 2080 Třetího slunečního věku
Popis:	bílá hůlka se zlatou hlavicí
Osudy:	Správci vládli Gondoru od roku 2050 T.v., kdy poslední gondorský král Eärnur přijal výzvu Černokněľného krále a odjel se s ním utkat do Minas Morgul, odkud se jiľ nikdy nevrátil. Protoľe vąak nebylo svědků jeho smrti, Mardil Dobrý správce vládl Gondoru mnoho let jeho jménem. Dům správců se nazýval Húrinův dům, protoľe byli potomky Správce krále Minardila (1621-34 T.v.), Húrina z Emyn Arnenu, muľe vzneąeného númenorského původu. Od jeho dnů králové vľdycky volili své správce z jeho potomků; a po Pelendurovi se správcovství stalo dědičným jako království z otce na syna nebo na nejbliľąího příbuzného. Kaľdý nový správce se vpravdě ujímal svého úřadu s přísahou, ľe bude "drľet svou hůl a vládu ve jménu krále, dokud se nevrátí". Brzy se z toho vąak stala málo významná obřadní slova, protoľe správci vládli veąkerou mocí králů. Přesto v Gondoru stále mnozí věřili, ľe král se jednou opravdu vrátí, a někteří vzpomínali na starobylou linii na Severu, o níľ se proslýchalo, ľe ve stínu ľije dál. Proti takovým myąlenkám vąak Vládnoucí správci obrnili svá srdce. Přesto správci nikdy nesedali na starobylém trůně a nenosili korunu a netřímali ľezlo. Drľeli pouze bílou hůlku jako odznak svého úřadu a jejich zástava byla bílá, bez označení. Posledním Vládnoucím správcem byl v letech 2984 - 3019 T.v. Denethor II., syn Ecthelionův. Byl to muľ vzdělaný a moudrý, ale pánovitý. Drľel vládu vąech věcí ve vlastních rukou, mluvil málo, a kdyľ vyslechl cizí rady, stejně se pak řídil vlastním rozumem. Po smrti své manľelky Finduilas byl Denethor jeątě zachmuřenějąí a mlčenlivějąí a dlouho sedal sám ve své věľi hluboce zamyąlen, předvídaje, ľe útok Mordoru přijde za jeho dnů. Později se věřilo, ľe potřeboval poznání, a proto v pýąe a důvěře vev vlastní silnou vůli se opováľil nahlédnout do palantíru Bílé věľe. Tak nabyl Denethor svého velkého poznání o věcech, jeľ se dály v jeho říąi i daleko za jejími hranicemi, aľ nad tím lidé ľasli; draze vąak za poznání zaplatil, nebo» ve svém zápase se Sauronovou vůlí předčasně zestárl. Tak v Denethorovi rostla pýcha zároveň se zoufalstvím, aľ ve vąech činech doby viděl toliko souboj mezi Pánem Bílé věľe a Pánem Barad-dûr a nedůvěřoval vąem ostatním, kdo vzdorovali Sauronovi, pokud neslouľili jemu samotnému. I přes zoufalou situaci, ve které se teď Gondor nacházel (v schylující se Válce o Prsten měl čelit mnohonásobně větąí převaze - jak Denethor zjistil pomocí palantíru), si Denethor díky své silné vůli zachoval duąevní nenaruąenost aľ do posledních dnů, kdy ho citelně zasáhla nejprve zpráva o smrti starąího syna Boromira, kterého miloval, a nedlouho poté na první pohled smrtelné zranění mladąího syna Faramira. V důsledku těchto faktorů (vidiny z palantíru, smrt synů [1 skutečná + 1 zdánlivá], Mordorská tma, zuřící bitva na Pelennoru a do toho vąeho jeątě přelétající nazgûlové vnáąející strach a beznaděj do srdcí obránců Města) propadl Denethor naprosté beznaději ve chvíli, kdy by bylo jeho silné vůle nejvíce zapotřebí. Nehledě na bitvu, která zuřila před branami Města, rozhodl se Denethor vzdát svého ľivota (by» to byla výsada pouze vládců z královské linie, v jejichľ ľilách panovala čistá númenorská krev). Ve své hrobce v Domech mrtvých nechal připravit hranici a od jeho činu ho uľ nedokázal odradit ani Gandalf, který na poslední chvíli přispěchal a snaľil se mu v jeho počínání zabránit. Denethor vąak vytrhl jednomu ze stráľných pochodeň a zarazil jí mezi klestí a to okamľitě zapraskalo a zahučelo plamenem. Pak vyskočil na stůl, a jak tam stál ověnčen ohněm a kouřem, vzal hůl svého správcovství, jeľ mu leľela u nohou, a zlomil ji přes koleno. Oba kusy hodil do ohně, sklonil se a ulehl na stůl, svíraje palantír oběma rukama na hrudi. Pak Denethor silně vykřikl a víckrát nepromluvil a víckrát ho jiľ ľádný smrtelník nespatřil. Spolu s ním zanikla i bílá hůl, odznak Vládnoucích správců Gondoru. Naątěstí jeho syna Faramira se podařilo před plameny uchránit a přenést do Domů uzdravování, kde se později ze svého zranění vyléčil. Sám se vąak uľ nestal Vládnoucím správcem, nebo» jejich dny po Válce o Prsten skončily. Vrátil se totiľ dědic Isildura a Anáriona, království bylo obnoveno a zástava s Bílým stromem opět zavlála z Ecthelionovy věľe.

Věc:	Isildurův svitek
Daląí názvy:	-
Tvůrce:	Isildur, syn Elendilův
Vlastníci:	Isildur, který jej uloľil v archivech Minas Anor (pozdějąí Minas Tirith), kde jej objevili a četli jedině Saruman Bílý a Gandalf ©edý, který jej citoval na Elrondově radě
Doba vzniku:	na počátku Třetího slunečního věku (rok 1 či 2 T.v.), kdy Isildur pobýval po válce v Mordoru v Minas Anor a učil svého synovce Meneldila, neľ mu svěřil vládu nad Jiľním královstvím
Popis:	Svitek svým vzhledem nebyl důleľitý ani pozoruhodný. Mnohem důleľitějąí byl jeho obsah - svitek se totiľ týkal Prtenu a Isildur v něm napsal: Velký prsten bude od nynějąka dědictvím Severního království; záznamy o něm vąak budou uchovány v Gondoru, kde sídlí Elendilovi dědici, aby se časem památka těchto velkých věcí neztratila. A po těchto slovech popsal Isildur Prsten, jak vypadal, kdyľ jej naąel. Byl ľhavý, kdyľ jsem jej poprvé uchopil, ľhavý jako uhel a spálil mi ruku, takľe mám obavu, ľe se té bolesti víckrát nezbavím. Zatímco vąak píąi, chladne a jako by se scvrkával, ač neztrácí ani krásu, ani tvar. Písmo na něm, které bylo zprvu zřetelné jako rudý plamen, jiľ bledne a stěľí se dá přečíst. Je psáno elfským písmem Eregionu, protoľe v Mordoru nemají písmo na tak jemnou práci; jazyk je mi vąak neznámý. Hádám, ľe je to jazyk Černé země, nebo» je nečistý a hrubý. Co zlého říká, nevím; zaznamenávám vąak tady přepis, aby se neztratil nadobro. Prstenu moľná schází ľár Sauronovy ruky, jeľ byla černá, a přece pálila jako oheň, a tak byl zahuben Gil-galad; a moľná, kdyby se zlato znovu rozľhavilo, písmo by vystoupilo opět. Já sám se vąak neodváľím tomuto předmětu ublíľit: jedinému krásnému ze Sauronových děl. Je mi drahý jako miláček, ač jej vykupuji velikou bolestí.
Osudy:	V poslední bitvě v Mordoru, kde bojoval Sauron tváří v tvář proti Gil-galadovi a Elendilovi, u»al Elendilův syn Isildur úlomky otcova meče Narsilu Vládnoucí prsten ze Sauronovy ruky a vzal si jej. Vzal si jej i přes rady Elronda a Círdana, kteří stáli po boku Gil-galada a nyní Isildurovi radili, aby prsten hodil do ohňů blízké Orodruiny, kde byl kdysi ukován. Isildur vąak tuto radu odmítl a řekl: "Vezmu si jej jako mzdu za smrt svého otce a bratra. Nezasadil jsem snad smrtelnou ránu Nepříteli já?" Prsten, který drľel se mu totiľ zdál na pohled nesmírně krásný, a nesnesl, aby byl zničen. Vzal si jej tedy a nejprve se vrátil do Minas Anor. Tam jako král Arnoru přijal Elendilmir a prohlásil se svrchovaným pánem nad vąemi Dúnadany na Severu i na Jihu. V Gondoru se zdrľel rok, obnovil tam pořádek a určil jeho hranice. Tou dobou také sepsal svitek, který byl pak později velmi důleľitý pro identifikaci ztraceného a znovu nalezeného Prstenu. Před svým odchodem, v roce 2 T.v., jej Isildur uloľil do archivů v Minas Anor, kde pak svitek, mezitím dávno zapomenut, leľel celá staletí aľ do té doby, neľ jej naąel Saruman Bílý, který ve své době dlouho bádal v archivech Minas Tirith, a v r. 3017 T.v. také Gandalf ©edý, jeľ i přes Denethorův pesimismus nakonec naąel to, co hledal. Svitek byl totiľ psán starobylým písmem ve starobylém jazyce, který ani moudří z Minas Tirith v době před Válkou o Prsten jiľ nedokázali přečíst. Tak poklesla učenost Dúnadanů od dnů Isildurových. Proto jej nikdo kromě Sarumana a Gandalfa nečetl od té doby, co vymřela královská linie a Isildurova zhouba se stala uľ jen pověstí, které nikdo z Gondorských nerozuměl. Jak řekl sám Gandalf na Elrondově radě: "Kdyľ jsem přečetl tato slova (popis Prstenu na svitku, pozn.aut.), nehledal jsem dále. Zaznamenaný nápis totiľ skutečně byl, jak Isildur hádal, v řeči Mordoru a sluľebníků Věľe. A co v něm stálo, bylo jiľ známo. Vľdy» v den, kdy si Sauron poprvé nasadil Jeden prsten, Celebrimbor, tvůrce Tří, si toho byl vědom a zdálky jej slyąel, jak říká tato slova, a tak byly jeho zlé záměry odhaleny. Díky svitku byl tak Prsten včas (a tím pravým!) odhalen a vyslán na cestu. Tím byl jen o vlásek zachráněn před Prstenovými přízraky, které Sauron vyslal hledat ztracené vlastnictví, nebo» se dozvěděl, ľe Vládnoucí prsten byl znovu nalezen a nachází se v zemi zvané Kraj. O Tom, kdo nesl Prsten na jeho pouti z Kraje, i poté, co bylo na Elrondově radě v Imladris rozhodnuto o jeho zničení, vypráví více Červená knoha Západní marky.

Věc:	kámen Erech
Daląí názvy:	Černý kámen
Tvůrce:	není znám (pravděpodobně númenorského původu)
Vlastníci:	připočítával se k dědictví Elendilových potomků
Doba vzniku:	nejspíąe Druhý sluneční věk (v tomto věku byl také zasazen na své místo - pahorek Erech)
Popis:	Černý kámen, oblý jako veliká koule a vysoký jako člověk, přestoľe byl zpola zabořen v zemi. Vypadal nezemsky, jako by spadl z nebe, jak někteří věřili; ale ti, kdo jeątě pamatovali moudrost Západní říąe, říkali, ľe byl vynesen ze zkázy Númenoru a sem jej postavil po přistání Isildur.
Osudy:	Jak jiľ bylo řečeno, kámen, který umístil Isildur na pahorku Erech v Lamendonu po svém přistání z tonoucího Númenoru, byl opravdu númenorského původu. Nikdo z lidí v údolí se k němu neodváľil přiblíľit ani se neusídlil poblíľ; říkali totiľ, ľe je to místo, kde se scházejí Stíny lidí a shromaľďují se tam v dobách strachu, tísní se kolem sebe a ąepotají. Původ těchto "jevů" je třeba hledat v dávné minulosti, kdy Isildur poprvé vstoupil na břeh Středozemě a zaloľil Gondorskou říąi. Tehdy ľili v horách Lamendonu menąí lidé, kteří byli potomky dávných kmenů, které po skončení Prvního věku neodpluly společně s Edain na Númenor a» uľ proto, ľe nechtěly opustit břehy Středozemě nebo proto, ľe ve Válce o Klenoty stály proti Edain na straně Morgotha. Horský král tehdy na Kameni přísahal Isildurovi věrnost, avąak kdyľ se Sauron vrátil a opět zesílil a Isildur vyzval muľe z hor, aby splnili svou přísahu, oni nechtěli: v Temných rocích totiľ Saurona uctívali. Pak řekl Isildur jejich králi: "Budeą posledním králem. A prokáľe-li se Západ silnějąí neľ tvůj Černý pán, vkládám na tebe a na tvůj lid toto prokletí: nikdy neodpočinete, dokud přísahu nesplníte. Tato válka totiľ potrvá nespočetné roky a budete jeątě jednou povoláni, neľ skončí." A oni uprchli před Isildurovým hněvem a neodváľili se vyjít do války po Sauronově boku; skrývali se v tajných horských končinách a nestýkali se s jinými lidmi, ale pomalu hynuli v neúrodných kopcích. A okolo vrchu Erech a na vąech místech, kde onen národ ľivořil, leľela hrůza z Mrtvých, kteří nespali. Stalo se tak, jak Isildur předpověděl a Mrtví z ©eré brázdy ąířili strach po celém údolí Morthondy a nikdo z ľivých, kteří v Lamendonu sídlili, se do těch míst raději nevydával. Tak tomu bylo aľ do příchodu Aragorna a jeho druľiny, kteří roku 3019 T.v. vstoupili na Stezky mrtvých, ľiví z nich vyąli a stanuli u kamene Erech, pronásledováni stínovým vojskem. V tu hodinu je Aragorn coby Isildurův dědic znovu vyzval, aby splnili svou přísahu danou před staletími jeho předku a dosáhli tak propuątění a odpočinku. Stínové vojsko tentokrát skutečně nezradilo Isildurova dědice, vyrazilo do boje a strachem, který ąiroko daleko kolem sebe "duchové" ąířili, smetli nepřátelské vojsko, které se mezitím vylodilo v Pelargiru. Tak byla jejich přísaha naplněna a jejich duąe konečně nalezly odpočinku. Co bylo s Černým kamenem dál, po Válce o Prsten, se neví. Pravděpodobně tam stál dál, jako připomínka místa, kde Isildur poprvé stanul na půdě Středozemě a kde vyhlásil Jiľní království Dúnadanů ve vyhnanství - Gondor.

Věc:	klíče od Orthanku
Daląí názvy:	-
Tvůrce:	Dúnadani, kteří postavili Orthank a ®elezný pas
Vlastníci:	králové Gondoru a později Vládnoucí správci; roku 2759 T.v. získává klíče Saruman a usidluje se v ®elezném pasu aľ do r. 3019 T.v., kdy jej nakonec opouątí; klíče pak krátce přechovávají enti, kteří pod vedením Stromovouse převzali správu nad ®elezným pasem poté, co byl dobyt, Sarumanovo vojsko zničeno on sám "uvězněn" ve své nedobytné věľi; kdyľ na trůn nastoupil král Elessar, převzal klíče od věľe a obnovil správu nad Orthankem
Doba vzniku:	konec Druhého slunečního věku
Popis:	Dva velké černé klíče sloľitého tvaru, spojené ocelovým krouľkem.
Osudy:	Pevnost Angrenost, v jejímľ kruhu stála nedobytná věľ Orthank, byla vľdy, i po příchodu Éothéodu do Calenardhonu, pod správou Gondoru. Jeątě za dnů Cirionových (dvanáctý Vládnoucí správce Gondoru v letech 2489-2567 T.v.) byl Angrenost obsazen stráľí Gondorských, z nichľ se vąak stal malý usedlý nárůdek, jemuľ vládl dědičný kapitán. Věľ byla uzavřena a klíče od Orthanku převezeny do Minas Tirith, kde je přechovával správce Gondoru. Za vlády rohanského krále Déora (2699-2718 T.v.) se ®elezného pasu zmocnili Vrchovci, kteří tam byli vpuątěni jako přátelé, kdyľ pobili poslední zbytky dávných stráľců, kteří nebyli ochotni splynout (jako větąina) s Vrchovci, proto kdyľ byli opět vyhnáni, a Saruman se r. 2759 T.v. nabídl, ľe přecezme správu ®elezného pasu, opraví jej a znovu z něho udělá součást obranné linie na západě, král Fréaláf i správce Beren ho uvítali. Beren mu dal klíče od Orthanku a spočátku byl Saruman opravdu mocným spojencem Gondoru i Rohanu. Nakonec se vąak obrátil k zlému a stal se nepřítelem. Sarumanovo nepřátelství se vystupňovalo na přelomu let 3018 a 3019 T.v., kdy jeho skřetí vojska napadla Rohan. Kdyľ byl pak poraľen a ®elezný pas srovnán se zemí Pastýři stromů, seděl Saruman ve své nedobytné věľi, střeľen neúnavným zrakem entů dokud se mu v srpnu 3019 T.v. nepodařilo "přemluvit" Stromovouse a věľ opustit. Před svým odchodem jeątě, ač nerad, vydal klíče od věľe a ty pak Stromovous střeľil aľ do příjezdu Aragorna, toho času jiľ krále Elessara, který přijel ze svého titulu převzít správu Orthanku do svých rukou.

Věc:	Kniha Mazarbul
Daląí názvy:	Kniha Záznamů
Tvůrce:	Balin a jeho druhové, kteří se s ním vydali do Morie
Vlastníci:	Balin a jeho druhové; později Gimli, syn Glóinův, který jí vzal k sobě a po skončení Války o Prsten donesl svým příbuzným do Ereboru
Doba vzniku:	Třetí sluneční věk (od roku 2989 do r. 2994)
Popis:	Naąly se jen její zbytky. Kniha byla rozsekána a rozbodána a zčásti spálena a bylo na ní tolik černých a jiných temných skvrn připomínajících uschlou krev, ľe se skoro nedala číst. Při manipulaci s ní její listy praskaly a lámaly se. Stránky byly popsány různými písmy, runami, jak morijskými, tak dolskými, a tu a tam elfským písmem. Stejně tak rukopis nebyl tentýľ, ale střídaly se v ní různé styly svědčící o tom, ľe "písařů" bylo víc, a některé odstavce byly psány ve velkém spěchu.
Osudy:	Tuto knihu zde zmiňuji proto, nebo» pro trpaslíky z Ereboru, i pro Společenstvo prstenu, byla opravdu cenným artefaktem, vypovídajícím o osudech Balina a jeho druhů, kteří se rozhodli vstoupit do dávného sídla trpaslíků Durinova rodu a pokusili se o jeho znovudobytí, ač to byl pokus poąetilý a předem odsouzený k nezdaru. Kdyľ Balin a jeho druhové přiąli do Morie, vyhnali odtud a pobili mnoho skřetů. Balin se poté prohlásil Pánem Morie, obsadil 21. sál ze severu a komnatu Mazarbul. Tam začali trpaslíci psát svojí vlastní kroniku, která se pak stala svědkem jejich statečného, ale marného boje o udrľení Morie. V psaní se střídali a snaľili se zachytit vąe, co se jim od jejich příchodu podařilo vykonat, včetně zpráv o ąarvátkách, které museli se skřety neustále podnikat. Tak se dozvídáme, ľe trpaslíci naąli horní zbrojnice a doly na pravostříbro (čili mithril) a proąli aľ k západní bráně Cesmínie, kde vąak narazili na Pozorovatele ve vodě. Dozvídáme se i smutnou novinu, ľe 10. listopadu 2994 padl Balin poblíľ Zrcadlového jezera v Rmutném dole, a ľe zbytek jeho lidu byl přesilou skřetů zahnán do nitra Morie a obklíčen bez naděje na únik. Kniha pokračuje aľ do hořkého konce, kdy přiąel konečný útok... Kniha v této poslední bitvě utrpěla značné poąkození zbraněmi a ohněm, takľe mnoho stránek zůstalo nečitelných nebo zcela chybělo. I tak ale poskytla mnoho cenných informací o Balinově pokusu dobýt Morii. Knihu pak nalezl Gandalf s Gimlim při pochodu Společenstva napříč Morií v zimě r. 3018 T.v. Nalezli jí v komnatě Mazarbul, kde před lety poslední obránci čelili konečnému útoku, a kde nyní Společenstvo na své cestě odpočívalo. Tam jí Gandalf spěąně pročetl a tak se členové druľiny stali prvními, kdo se o Balinovi a jeho osudu dozvěděli. Trpaslík Gimli, člen Společenstva prstenu jí pak vzal a střeľil ji aľ do konce Války o Prsten a nakonec jí přinesl svým příbuzným do Ereboru. Tak skončily osudy této, pro trpaslíky velmi cenné, knihy - Knihy Mazarbul.

Věc:	koruna Gondoru
Daląí názvy:	Bílá koruna , Stříbrná koruna, Okřídlená koruna

Věc:	lahvička Galadriel
Daląí názvy:	hvězdná sklenička, Galadrielina sklenička, elfí světlo, dar Galadriel, dar Paní
Tvůrce:	Galadriel
Vlastníci:	Frodo Pytlík, který ji dostal od Galadriel darem; krátce Samvěd Křepelka, kdyľ bojoval s Odulou a zachraňoval Froda z věľe nad průsmykem Cirith Ungol
Doba vzniku:	Únor 3019 Třetího slunečního věku
Popis:	Křią»álová lahvička naplněná světlem Eärendilovy hvězdy ve vodách Galadrieliny fontány. Kdyľ jí ten, kdo ji vlastnil, pozdvihl, vytryskly z ní prameny bílého světla. Svítila jeątě jasněji, pokud byla kolem jejího majitele noc.
Osudy:	Kdyľ Společenstvo opouątělo Lothlórien, obdarovala je Galadriel velkými dary. Frodo od ní dostal třpytivou skleničku, v níľ bylo zachyceno světlo Eärendilovy hvězdy, které mu mělo poslouľit tehdy, aľ zhasnou vąechna ostatní světla. Tehdy si měl vzpomenout na Galadriel a její Zrcadlo. Frodo ten vzácný dar přijal a nosil jej v záňadří. Poprvé mu lahvička pomohla v Morgulském údolí, kdyľ sledoval straąlivého Pána prstenových přízraků jak se svým vojskem opouątí Minas Morgul a vyráľí do války s Minas Tirith. Velký jezdec se blíľil dolů k mostu a Frodovy zírající oči ho sledovaly, neschopny zamľikat a odvrátit se. Tady je ten vyzáblý král, jehoľ studená ruka srazila Toho, který nese Prsten, svým smrtícím noľem! Ve staré ráně zacukala bolest a veliký chlad se roząířil Frodovi k srdci. Temná hlava obrněná a korunovaná strachem se obracela sem a tam a probodávala stíny neviditelnýma očima. Frodo čekal jako ptáček, kdyľ se blíľí had, neschopen pohybu. A jak čekal, cítil naléhavěji neľ kdy dříve příkaz, aby si Prsten nasadil. Ač byl tlak převeliký, necítil vąak uľ ľádnou touhu se mu poddat. Věděl, ľe Prsten by ho zradil a ľe nemá moc čelit morgulskému králi, ani kdyby si jej nasadil - jeątě ne. Jeho vlastní vůle uľ na ten příkaz vůbec neodpovídala, ač byla zaraľena hrůzou, a cítil jen, jak do něho zvenčí buąí veliká moc. Vzala ho za ruku, a zatímco ji Frodo myslí sledoval, pohybovala jeho rukou píď po pídi k řetízku na krku. Tu procitla jeho vlastní vůle; zvolna přinutila ruku, aby se vrátila, a poslala ji hledat cosi jiného, věc, která leľela ukryta na jeho prsou. Byla studená a tvrdá na omak, kdyľ ji sevřel: Galadrielina lahvička, tak dlouho chovaná jako poklad a málem zapomenutá aľ do té hodiny. Kdyľ se jí dotkl, na chvíli zcela zaplaąila z jeho mysli vzpomínku na Prsten. Vzdychl a sklonil hlavu. V tom okamľiku se přízračný král obrátil, pobídl koně, přejel most a celý temný voj ho následoval. Moľná ľe elfí kápě odolaly jeho neviditelným očím, a kdyľ se mysl malého nepřítele posílila, odvrátila jeho myąlenky stranou. Spěchal vąak; udeřila jiľ hodina a na povel svého velkého pána musel pochodovat do boje na západ. Kdyľ pak se Samem stáli uprostřed temnoty Torech Ungolu a pavoučí oči je pozorovaly, vzpomněl si Sam na Frodovu Hvězdnou skleničku, Dar Paní, která jim měla posvítit aľ vąechna ostatní světla zhasnou. Pomalu putovala Frodova ruka do záňadří a pomalu pozvedl Galadrielinu lahvičku. Chviličku mihotala slabě jako stoupající hvězda, kdyľ bojuje s těľkými přízemními mlhami, pak sílila a Frodovi v mysli vykvétala naděje. Začala hořet a vzplála jasným plamenem, srdíčkem oslnivého světla, jako by Eärendil sám sestoupil z vysokých stezek zapadajícího slunce s posledním silmarilem na čele. Tma ustupovala, aľ se zdálo, ľe lahvička září uprostřed koule vzduąného křią»álu, a ruka, jeľ ji drľela, jiskřila bílým ohněm. Frodo s úľasem hleděl na tento podivuhodný dar, který tak dlouho nosil, aniľ tuąil jeho plnou cenu a moc. Zřídka si naň cestou vzpomněl, dokud nepřiąli do Morgulského údolí, a nikdy jej nepouľil ze strachu před jeho odhalujícím světlem. Nyní mu svit skleničky pomohl alespoň na chvíli oslepit Odulu a zahnat jí zpět do jejího pelechu. Zdálo se, ľe cesta ven je volná a nic uľ hobitům nebrání, aby se dostali pryč z toho straąného místa a opět spatřili denní světlo. Ani pavučina nataľená skrz tunel jim v tom nemohla zabránit. Frodo dal skleničku Samovi a ®ihadlem rozetnul pavoučí vlákna, pak se jako smyslů zbavený rozběhl vstříc východu. Odula vąak jeątě nebyla poraľena. Dohonila Froda a uątkla ho svým jedem dříve, neľ stačil Sam svého pána varovat. Jeho výkřik byl zduąen, protoľe Glum, který číhal opodál, na něj skočil. Nastal zuřivý boj Sama Křepelky - nejprve s Glumem a posléze s Odulou - který se stal proslulý, nebo» Sam se ve svém hněvu odhodlal k činu, který se mohl rovnat s činy velkých válečníků Starých časů. Elfí čepelí, která vypadla Frodovi z ruky, totiľ těľce zranil mnohonásobně větąí a silnějąí Odulu, a jasným svitem Galadrieliny skleničky jí nakonec zahnal do hlubin svého doupěte. Hvězdnou skleničku, ®ihadlo, a dokonce i Prsten pak u sebe krátkou dobu přechovával, protoľe Frodovo tělo naąla skřetí hlídka a odnesla je do věľe střeľící průsmyk Cirith Ungol. Sam jen těsně unikl jejich pozornosti, a poté, co se z jejich rozhovoru dozvěděl, ľe jeho pán není mrtvý, jal se skřety sledovat. Nakonec se mu podařilo Froda zachránit a opět mu přitom pomohla i sklenička od Paní Galadriel. U brány do pevnosti totiľ stáli neúnavní Bdící a bedlivě střeľili vchod. Moc skleničky a slova, která se Samovi vloudila do úst, vąak jejich kouzlo zlomila a oběma hobitům se nakonec podařilo uniknout a vstoupit do Mordoru. I kdyľ během cesty museli oba hobiti odhodit mnohé ze svého vybavení, Galadrielinu skleničku si Frodo ponechal. Zůstala mu i poté, co byl zničen Vládnoucí prsten v Puklinách osudu a hobiti na poslední chvíli zachráněni ze zkázy Mordoru. Nosil jí i po svém návratu do rodného Kraje a naposledy jí vytáhl na palubě bílé elfské lodi, kdyľ odráľela od mola v ©edých přístavech. Na její palubě byli Ti, kdo nesli Prsteny a nyní, kdyľ jejich moc pominula, opuątěli navľdy Středozem. Světlo Galadrieliny lahvičky, jiľ Frodo pozvedl, se zamihotalo a bylo pryč...

Věc:	Lampy Noldor
Daląí názvy:	Fëanorské lampy
Tvůrce:	Noldor ve Valinoru či dokonce sám Fëanor
Vlastníci:	Noldor (viděny byly u Gelmira s Arminasem a u Gwindora)
Doba vzniku:	Věky Stromů
Popis:	Byly to krystaly zavěąené v jemné drátěné sí»ce, věčně zářící vnitřním modrým světlem. Nemohl je uhasit vítr ani déą», a kdyľ byly odkryty, vysílaly jasné modré světlo z plamene uvězněného v bílém křią»álu.
Osudy:	Těmito lampami byli Noldor proslulí. Takřka s jistotou lze říci, ľe je vyráběli z krystalů. které kdysi objevil a jako první vyrobil Fëanor. Tyto krystaly byly totiľ bílé, ale v hvězdném svitu planuly jako Helluin (jméno jasné hvězdy Sírius, pozn.aut.). Zdá se, ľe první, kdo lampu vyrobil z krystalů vyrobil, byl sám Fëanor (proto také název Fëanorské lampy), a teprve po něm převzali tuto "technologii" daląí noldorątí řemeslníci. Ve Středozemi se s těmito lampami přílią nesetkáváme, by» je noldorątí Vyhnanci museli jistě hojně pouľívat. Jednu takovou viděl Tuor u nargothrondských elfů Gelmira a Arminase, se kterými se setkal v Dor-lóminu blízko Noldorské brány vedoucí do Duhové rozsedliny. Svítili mu s ní v temné chodbě vedoucí na jih, která byla právě tou Branou, jeľ Tuor tak dlouho hledal. Jinou takovou lampu měl mít Gwindor, jiný elf z Nargothrondu, který uprchl z Angbandu a kterého Beleg naąel v lese Taur-nu-Fuinu; právě převrľení Gwindorovy lampy, kdyľ se odkryla a zasvítila, ukázalo Túrinovi tvář Belega, jehoľ předtím nevědomky zabil. (V publikované verzi Silmarillionu osvětlily Belegovu tvář místo lampy blesky, pozn.aut.)

Věc:	Lórienská lana
Daląí názvy:	elfí lana, kouzelná lana
Tvůrce:	Galadhrim - lórienątí elfové
Vlastníci:	Galadhrim, kteří je běľně vyráběli a pouľívali; těmito lany byly vybaveny i čluny Společenstva Prstenu a jedno z nich si pak vzali na cestu do Mordoru Frodo se Samem
Doba vzniku:	Třetí sluneční věk
Popis:	Dlouhá, pevná a lehká lana vyrobená z hithlainu (coľ znamená "mlhové vlákno") speciální technikou pletení, kterou vąak znali jen samotní Galadhrim. Na první pohled byla hedvábně ąedá, ale ve tmě se zdálo, ľe slabounce stříbrně září. Jeden svitek měl délku asi třicet loket čili něco kolem osmnácti sáhů.
Osudy:	Tyto lana byla podivuhodným výtvorem lothlórienských elfů a měla, stejně jako i jiné předměty vyráběné v té zemi (např. pláątě), zvláątní "kouzelné" vlastnosti, i kdyľ elfové by o nich řekli, ľe to jsou obyčejná lana, jaká se v jejich zemi vyrábějí běľně, by» zvláątní specifickou technikou. Kdyľ se Společenstvo Prstenu, po odpočinku v Lothlórienu, vydávalo na daląí cestu, připravili jim tamní elfové tři ąedé člunky a naskládali do nich jejich vybavení. Do kaľdého člunu pak přidali, k velké spokojenosti Sama Křepelky, po třech kotoučích lana. Zdály se tenké, ale silné, hedvábné na dotek, ąedé jako elfí pláątě. Kdyľ Frodo se Samem opuątěli na Parth Galenu Společenstvo, přibalil si Sam jeden kotouč lana do batohu. Jak se později ukázalo, bylo to od něj velmi prozřetelné. Kdyľ se totiľ dostali na východní okraj Emyn Muilu, zjistili, ľe spadá do Mrtvých močálů strmými úbočími, a před hobity se najednou rozevřela strmá a hluboká rokle. Jelikoľ to byla jediná moľná cesta, která by je posunula dál, rozhodli se, ľe ji pokusí slézt. Frodo lezl jako první, ale kdyľ se spustil na římsu několik sáhů niľ, přihnala se od východu tma a zezhora zazněl vysoký ostrý výkřik. Přitom zvuku se Frodo pustil a sklouzl, zčistajasna oslepený, na římsu o kousek níľ. Sam na něj volal, ale na první pohled mu nemohl pomoci. Pak si náhle vzpomenul, na elfí lano, které vzal z jednoho člunu a nyní leľelo na dně jeho batohu. Sam hbitě shodil batoh a začal v něm hrabat. Skutečně, na dně leľel svitek hedvábně ąedého lana vyrobeného lidem z Lórienu. Hodil jeden konec Frodovi. Jako by se tma z Frodových očí zvedala, nebo jako by se mu vracel zrak. Viděl ąedé lano, kdyľ se nad ním zahoupalo, a zdálo se, ľe slabounce stříbrně září. Kdyľ se teď měl ve tmě k čemu upnout, závra» trochu polevila. Naklonil těľiątě dopředu, upevnil si konec kolem pasu a pak sevřel lano oběma rukama. Sam ustoupil a zapřel nohy o pahýl asi metr za hranou srázu. Frodo se dostal nahoru napůl tahem, napůl vlastním ąplháním, a padl na zem. Kdyľ bouřka ustala, zjistili, ľe lano je dost dlouhé na to, aby po něm mohli slézt aľ na úpatí útesu. Sam jej tedy upevnil o pařez; druhý konec si uvázal kolem pasu, s nechutí se obrátil a vydal se přes hranu do neznáma. Nakonec se mu, a po něm i Frodovi, podařilo bez úhody slézt aľ dolů. Tak tedy oba nakonec ą»astně unikli Emyn Muilu, avąak Sam se z toho přílią netěąil. Jeho nádherné lano totiľ viselo uvázané nahoře a oni byli dole. Nechali tak nejlepąí cestu pro ty, kdo by je chtěli pronásledovat. Naposledy vąak pohladil koneček lana a slabě s ním zatřepal. Co se nestalo, k naprostému úľasu obou hobitů se lano uvolnilo a sjelo k jejich nohám. Frodo pak sice něco poznamenal na adresu Sama a jeho uzlů, avąak ten byl právem přesvědčen, ľe lano jakýmsi "kouzelným" způsobem přiąlo samo. Nakonec jej svinul a láskyplně sloľil ve vaku. Lano z Lothlórienu pak na jejich pouti poslouľilo jeątě jednou, a to tehdy, kdyľ na pláni Gorgoroth v srdci Mordoru zahodili vąechny nepotřebné věci včetně skřetí zbroje a nechali si jen to nejlehčí a nejnutnějąí na poslední úsek cesty. Tehdy Sam uřízl kousek elfího lana a dal jej Frodovi, který jej pouľil jako opasku a uvázal si jej kolem pasu. To je vąe, co se dá říct o podivuhodných lórienských lanech a jejich osudech. Stejně jako tamní pláątě, byly i lana pro Galadhrim běľnou záleľitostí, nezbytnou pro ľivot v korunách stromů. Díky tomu postupem času získali v jejich výrobě velkou zručnost a jejich ruce je obdařily mocí, díky které se tato lana, v porovnání s jinými, jevila jako jedinečná a svým způsobem "kouzelná".

Věc:	Lórienské pláątě
Daląí názvy:	elfské pláątě, pláątě Galadhrim
Tvůrce:	Galadhrim - lórienątí elfové
Vlastníci:	Galadhrim, pro které byly jako běľný ąat a díky nim mohli nepozorovaně střeľit své hranice; členové Společenstva Prstenu, kteří je dostali jako dar od Paní Galadriel, kdyľ opouątěli Lothlórien a vydávali se na daląí cestu
Doba vzniku:	Třetí sluneční věk
Popis:	Pláątě s kápí uąité na míru z lehké, ale teplé hedvábné látky, jakou tkali Galadhrim. Bylo těľké pojmenovat jejich barvu: zdály se ąedé jako soumrak pod stromy, a přece, kdyľ se s nimi pohnulo nebo na ně padlo jiné světlo, byly zelené jako listí ve stínu nebo hnědé jako oraniątě v noci, ąerostříbrné jako voda pod hvězdami. Pláątě se zapínaly u krku sponou podobnou zelenému listu se stříbrnými ľilkami. "To jsou kouzelné pláątě?" zeptal se Pipin, s úľasem si je prohlíľeje. "Nevím, co tím myslíą," řekl předák elfů. "Jsou to krásné oděvy a tkanina je dobrá, protoľe byla vyrobena v této zemi. List a větev, voda a kámen: mají odstín a krásu vąech těch věcí za naąeho milovaného soumraku v Lórienu, vľdy» myąlenku na to, co milujeme, vkládáme do vąeho, co děláme. Jsou to vąak oděvy, a ne zbroj, a neodvrátí kopí ani meč. Ale snad vám poslouľí dobře: jsou lehké na noąení a hřejí nebo chladí podle potřeby. A zjistíte, ľe vám velmi pomohou vyhnout se nepřátelským zrakům, a» jdete mezi kamením, nebo mezi stromy.
Osudy:	Dlouho jsem váhal, zdali zařadit tyto podivuhodné pláątě mezi artefakty. Nakonec jsem se rozhodl pro jejich zařazení, nebo» se jednalo bezpochyby o unikátní věc, která se vyráběla pouze a jenom v Lothlórienu a v porovnání s běľnými pláąti, by» sebelépe uąitými, by se tyto pláątě vyjímaly jako klenoty... Lórienątí elfové tyto pláątě běľně nosívali, kdyľ drľeli stráľ na hranicích nebo kdyľ se pouątěli za hranice své země. Díky nim splývali s okolím a stávali se tak neviditelní očím nepřátel. Byli tak oděni i Haldir a jeho bratři, Rúmil a Orofin, kteří drľeli hlídku na severní hranici Lothlórienu poblíľ Nimrodel, a s nimiľ se setkalo Společenstvo Prstenu. Nikdo z Druľiny si jich ani nevąiml, by» je lórienątí elfové jiľ deląí dobu pozorovali. Kdyľ pak Frodo vystoupil spolu s Legolasem na talan, teprve tehdy si vąiml, ľe tam sedí tři elfové oblečení v stínové ąedi, a dokud se nepohnuli, nebylo je mezi větvemi vidět... Tyto podivuhodné pláątě pak dostali v Lothlórienu vąichni členové Společenstva, coľ bylo vůbec poprvé, kdy Galadhrim oblékli cizince ąatem vlastního lidu. Ba co víc, jejich pláątě byly dokonce zhotoveny z látky, kterou tkala samotná Paní Galadriel se svými dívkami. Lórienské pláątě se pak velmi osvědčily, a to hned v prvním střetu Druľiny s nepřáteli nad Sarn Gebirem, kdy je také díky nim nezasáhl ľádný ze skřetích ąípů. Bohuľel pláą» skutečně nedokázal odrazit útok zbraní, a tak v ąarvátce se skřety na Parth Galenu nemohl zabránit Boromirově smrti. Kdyľ nepomohly samotné pláątě, pomohly alespoň jejich spony, kterými se zapínaly. V tomto případě to byla spona z Pipinova pláątě, kterou se mu podařilo nepozorovaně odhodit během pochodu ve skřetím oddílu napříč Rohanem. Díky tomu si mohli být Aragorn, Legolas a Gimli jisti, ľe jsou na správné stopě a jejich pronásledování není marné. Díky pláą»ům pak Smíąek s Pipinem přeľili útok Rohirů na skřetí tlupu, nebo» ľádný z Jezdců je neviděl a jejich koně se jim vyhýbali, a mohli se nepozorovaně odplíľit do bezpečí pod větve blízkého lesa Fangornu. Froda se Samem naproti tomu pláątě chránily po celou cestu přes Mrtvé močály a Ithilien před zraky nepřátel, zejména okřídlených nazgûlů, kteří stále častěji přelétávali nad jejich hlavami. Frodův pláą», poté, co mu byl vzat a donesen do Barad-dû, vąak vyvolal zděąení a beznaděj v srdcích Kapitánů Západu, kdyľ jim jej před Černou branou Mordoru ukázal Sauronův vyjednavač, Ústa Sauronova. Gandalf jej vąak spolu s mithrilovou kazajkou a mečem z mohyly vzal a Sauronovy podmínky odmítl, by» se zdálo téměř jisté, ľe přijme. Kdyľ pak bylo po vąem, Temný pán byl svrľen, jeho říąe zničena a Frodo se Samem zachráněni a sneseni na Cormallenská pole, byl Frodovi jeho pláą» i s ostatními věcmi vrácen. Tak se staly tyto podivuhodné, ač pro Galadhrim obyčejné, pláątě jedním ze symbolů Společenstva Prstenu a byly zcela určitě jednotlivými členy uchovávány jako památka velkých dnů a velkých skutků, kterých byly svědky.

Věc:	Manwëho ľezlo
Daląí názvy:	-
Tvůrce:	Noldor ve Valinoru
Vlastníci:	Manwë Súlimo coby Ilúvatarův místodrľitel
Doba vzniku:	Věky Stromů
Popis:	safírové ľezlo - je modré jako Manwëho roucho a oheň jeho očí
Osudy:	O tomto artefaktu existuje jediná zmínka, a to v Quentě Silmarillion, kde se praví, ľe Manwëho ľezlo je safírové a udělali mu je Noldor. Nicméně mezi artefakty místo rozhodně má, nebo» se jedná bezesporu o jeden z nejstarobylejąích a nejuąlechtilejąích předmětů tohoto druhu.

Věc:	mithrilový kabátek (koąile)
Daląí názvy:	trpasličí brnění, stříbrná koąile
Tvůrce:	trpasličí kováři z Ereboru
Vlastníci:	Bilbo Pytlík, který dostal tuto zbroj darem od samotného Thorina Pavézy jako první splátku své odměny za zabití draka; Bilbo jí pak, po svém návratu do Kraje, nechal vystavit v Domě pamětin ve Velké Kopanině, avąak kdyľ po Dlouho očekávaném dýchánku opouątěl Kraj, vzal koąili s sebou; v Roklince jí pak spolu s elfí čepelí ®ihadlem daroval svému synovci Frodovi, jeľ byl určen jako Ten, kdo nese Prsten a čekala jej dlouhá a nebezpečná výprava za zničením Vládnoucího prstenu
Doba vzniku:	Třetí sluneční věk (nejspíąe někdy těsně před příchodem draka ©maka do Ereboru, tedy před rokem 2770 T.v.)
Popis:	Malá drátěná koąile. Byla hustě tkaná z mnoha krouľků, poddajná téměř jako prádlo, studená jako led a tvrdąí neľ ocel. Svítila jako stříbro při měsíci a byla poseta bílými drahokamy. Byla totiľ vyrobena z mithrilu, nejtvrdąího kovu v celé Ardě, a patřil k ní opasek z perel a křią»álu.
Osudy:	Toto brnění bylo vyrobeno v době největąí slávy a zručnosti trpasličích kovářů z Ereboru a bylo původně určeno pro nějakého elfího prince, avąak ke svému novému majiteli se uľ nikdy nedostalo, protoľe r. 2770 T.v. přiletěl nad Osamělou horu ohnivý drak ©mak, vypudil odtamtud trpaslíky, zničil blízké město Dol a vąechen kraj proměnil ve dračí spouą». V roce 2941 přiąla k Osamělé hoře druľina trpaslíků vedená Thorinem Pavézou, synem Thráina, posledního Krále pod Horou před příchodem ©maka. Spolu s trpaslíky přiąel i jeden, do té doby neznámý a bezvýznamný, hobit jménem Bilbo Pytlík. Trpaslíkům se nakonec podařilo tajným vchodem na úbočí Hory proniknout do jejího nitra a "vypudit" draka ze svého doupěte. Ten se pak snesl na blízké Jezerní město a zachvátil je plameny; byl vąak přitom zasaľen černým ąípem Barda Lučiątníka a jeho osud se naplnil. Při prohledávání síní dávného sídla trpaslíci nalezli skvostné zbroje a mocné zbraně, které byly dílem jejich otců a Bilbo zde dostal od Thorina první díl slíbené odměny za jeho vydatnou pomoc při získávání ztraceného pokladu - krásnou mithrilovou zbroj posázenou démanty, kterou neproniklo ľádné ostří ani nepřátelský ąíp. Kdyľ se pak Bilbo na jaře daląího roku vrátil ze své výpravy zpět do rodného Kraje, zapůjčil trpasličí brnění do expozice Domu pamětin ve Velké Kopanině. Tam na zapadalo prachem aľ do chvíle, kdy se Bilbo opět rozhodl vydat na cesty. Rozhodnut, ľe uľ se nikdy do Kraje nevrátí, vzal koąili z Domu pamětin, a vydal se na cestu. Pomalu, ale jistě nakonec dorazil aľ do Roklinky, kde pak dlouhá léta přebýval jako Elrondův host v Posledním domáckém domě na východ od Moře. Tam měl uloľeny své poklady, které si kdysi přivezl z výpravy k Ereboru: elfí čepel zvanou ®ihadlo, staré cestovní oblečení a stříbrný mithrilový kabátek. Poté, co bylo r. 3018 T.v. v Roklince rozhodnuto o zničení Vládnoucího prstenu, ustanoveno Společenstvo prstenu a Bilbův synovec Frodo jmenován Tím, kdo ponese Prsten, daroval mu Bilbo při loučení svůj meč i brnění, které on sám jiľ dávno nepotřeboval. Frodo pak nosil trpasličí kabátek pod svým cestovním ąatem aľ do chvíle, kdy jej naąli skřeti, leľícího v bezvědomí v průsmyku Cirith Ungol. Kdyľ bylo Společenstvo napadeno v Komnatě Mazarbul morijskými skřety, byl by Frodo zahynul, nebýt trpasličího brnění, které zastavilo kopí velkého skřetího náčelníka. V Cirith Ungolu pak zřejmě právě třpytivá stříbrná koąile způsobila roztrľku a posléze otevřený boj mezi dvěma skřetími oddíly, jejichľ kapitáni se nemohli dohodnout, co s Frodem provedou. Díky nastalému zmatku a pobíjení, mohl Sam nepozorovaně proniknout aľ do věľe a vysvobodit tak svého pána. Mithrilový kabátek uľ ale nezachránil, nebo» jej, spolu s lórienským pláątěm a mohylovým mečem, ukořistil ©agrat, jeden ze skřetích kapitánů a jediný, který přeľil ąílené vraľdění. Utekl i se svým "pokladem" a způsobil tak zděąení a zoufalství Kapitánů Západu, protoľe ty věci nakonec předal v Lugbúrzu (Temné věľi) svým nadřízeným a při vyjednávání před Morannonem je Sauronův posel, nazývaný Ústa Sauronova, pouľil jako prostředek pro zastraąení svých protivníků. Gandalf vąak postřehl v hlase vyjednavače nejistotu, a proto rázně odmítl Sauronovy poľadavky, přistoupil k poslovi a vyrval mu z rukou Frodovy předměty. Poté, co byla Temná moc zničena a Frodo se Samem zachráněni ze zkázy Mordoru a vyléčeni na Cormallenských polích, předal Gandalf trpasličí koąili opět Frodovi. Ten jí pak nosil nezakrytě na vąech přehlídkách a při slavnostních okamľicích, které v daląích dnech následovaly. Neodloľil ji ani při svém návratu do Kraje, kde mu opět zachránila ľivot, nebo» u Dna Pytle na něj znenadání zaútočil Saruman, plný záąti a touhy po pomstě. Jeho nůľ se vąak o krouľkové brnění zlomil a on sám zanedlouho zahynul rukou Grímy Červivce. O daląích osudech mithrilového kabátku jiľ nejsou ľádné záznamy, a tak není jasné, zda si jej Frodo ponechal a nakonec s ním odplul za Moře, kam v tom čase odeąlo mnoho krásných věcí, nebo jej opět nechal vystavit v Domě pamětin tak, jako to kdysi před ním učinil Bilbo...

Věc:	Nauglamír
Daląí názvy:	Trpasličí náhrdelník
Tvůrce:	trpaslíci z Modrých hor (pravděpodobně z Nogrodu)
Vlastníci:	Finrod Felagund, pro kterého byl vyroben; Glaurung, velký angbandský had, který vyplenil Nargothrond; drobný trpaslík Mîm, který se do Nargothrondu nastěhoval po drakově smrti; Húrin Thalion, který přiąel do Nargothrondu po svém propuątění z Angbandu a ve dveřích zabil trpaslíka Mîma; Elu Thingol, který jej dostal od Húrina a nechal do něj vloľit silmaril; krátce nogrodątí trpaslíci, kteří zabili Thingola a jej; poté, co byli trpaslíci pobiti Nandor v čele s Berenem a Diorem, nosila klenot aľ do své smrti Lúthien Tinúviel; nakrátko jej pak zdědil Dior Eluchíl, dokud se zpráva o něm nedonesla Fëanorovým synům; při plenění Doriathu Fëanorovými syny se s Nauglamírem podařilo uniknout uniknout Diorově dceři Elwing, která jej donesla do ústí Sirionu a nakonec připevnila na hruď svému manľelovi Eärendilovi při jeho velké plavbě na Západ; Eärendil byl pak posledním vlastníkem klenotu - a ten mu zářil na čele pronikavým svitem, kdyľ brázdil vody Nebeského oceánu
Doba vzniku:	1. století Prvního slunečního věku
Popis:	Byl to zlatý nákrčník a byly v něm vsazeny nepočítané kameny z Valinoru, měl vąak tu moc, ľe na ąíji svého nositele spočíval lehce jako lněné vlákno, a a» objímal kterékoli hrdlo, vľdy seděl s půvabem a líbezně. Později, kdyľ byl do něj vsazen silmaril, čímľ se spojila největąí díla elfů a trpaslíků v jedno, byla jeho krása veliká, nebo» nespočetné drahokamy Nauglamíru nyní zrcadlily a v podivuhodných odstínech vysílaly světlo silmarilu uprostřed.
Osudy:	Kdyľ přiąel Finrod do naroľských jeskyní a počal tam budovat síně a zbrojnice po způsobu Menegrothu, pomáhali mu v té práci trpaslíci z Modrých hor. Byli dobře odměněni, protoľe Finrod si z Tirionu přinesl víc pokladů neľ kdokoli jiný z noldorských kníľat. Tehdy pro něho trpaslíci vyrobili Nauglamír, Trpasličí náhrdelník, nejslavnějąí z jejich děl ve Starých časech. A Finrod, nyní nazývaný Felagund, Hloubitel jeskyní, jej nosil spolu se stříbrnou korunou ve svém novém a mocném sídle Nargothrondu. Ale Sudba Noldor nespala, a vąem mocným noldorským sídlům byla předurčena zkáza. Stalo se, ľe roku 466 P.v. zahynul Finrod Felagund v kobkách Tol-in-Gaurhothu a třicet let nato, r. 496 P.v., padl Nargothrond a byl vypleněn. Ve Felagundových síních se pak na chvíli usadil Glaurung, který shrnul vąechny poklady na hromadu v největąí síni a leľel na nich jako na loľi. Kdyľ pak odtáhl a jeho osud se naplnil, vstoupil do opuątěných nargothrondských síní drobný trpaslík Mîm a prohlásil je spolu se vąím, co v nich naąel, za své. Tak tam ľil aľ do roku 502 P.v., kdy před jeho dveře přiąel ąedivý, leč sveřepý, stařec. Nebyl to nikdo jiný, neľ Húrin Thalion, otec Túrina, zhoubce Glaurunga, který byl po letech věznění propuątěn z Angbandu. Tam ve dveřích Nargothrondu zabil Mîma, ale ten, jeątě neľ skonal, proklel vąechen poklad a vąechny, kdo se jej zmocní. Pak Húrin veąel branou a chvíli se zdrľel v tom děsivém místě, kde se ve tmě a rozkladu válely po zemi poklady z Valinoru; ale vypráví se, ľe kdyľ vyąel z vypleněného Nargothrondu a opt stál pod nebem, vynesl z celého toho velkého pokladu jen jednu věc. Nyní putoval Húrin na východ a doąel k Soumračným jezerům nad Sirionským vodopádem. Tam ho zajali elfové střeľící západní hranice Doriathu a přivedli ho před krále Thingola. Thingol uľasl a zarmoutil se, kdyľ na něj pohlédl a poznal v tom sveřepém starci Húrina Thaliona, Morgothova zajatce, ale pěkně ho uvítal a prokázal mu poctu. Húrin králi neodpověděl, ale vytáhl zpod pláątě tu jednu věc, kterou vzal s sebou z Nargothrondu, a nebyl to ľádný menąí poklad neľ Nauglamír, Trpasličí náhrdelník, který před dávnými lety vyrobili Finrodovi Felagundovi řemeslníci z Nogrodu a Belegostu, nejproslulejąí z jejich děl ve Starých časech, které si Finrod za svého ľivota cenil víc neľ vąechny poklady Nargothrondu. Húrin jej hodil Thingolovi k nohám s trpkými slovy. Byl vąak stále jeątě očarován Morgothovými klamy a proto neviděl věci tak, jak se skutečně staly. Thingol se vąak ovládl a nedal na jevo svůj hněv. Pak promluvila Melian, zlomila Morgothovo kouzlo a Húrin prohlédl a vyčetl z jejích očí pravdu o vąem, co se stalo. Jiľ nemluvil o tom, co minulo, ale sklonil se pro Nauglamír, který leľel před Thingolovým stolcem, a podal mu jej se slovy: "Přijmi nyní, pane, Trpasličí náhrdelník darem od toho, kdo nemá nic, a jako upomínku na Húrina z Dor-Lóminu. Kdyľ Húrin odeąel z Menegrothu, Thingol dlouho mlčky seděl a díval se na veliký poklad, který mu leľel na kolenou, a napadlo ho, ľe by se měl předělat a ľe by do něj měl být vsazen silmaril. Povolal tedy nogrodské klenotníky, kteří toho času bydleli v Menegrothu a uloľil jim, a» dílo vykonají. Trpaslíci učinili tak, jak jim pravil, ale kdyľ bylo dílo hotovo a Thingol si chtěl Nauglamír připnout na ąíji, upřeli mu jej. Povstal mezi nimi vysoký a pyąný a uráľel zakrslé plemeno za jejich opováľlivost, a tak na něj trpaslíci vztáhli ruce, zabili jej a prchli i s Nauglamírem z Doriathu. Neutekli vąak daleko, nebo» zpráva o jejich činu se rychle mezi elfy roznesla. Tehdy vstal Beren a se svým synem Dioren vyąel naposled do boje. Vlastní rukou srazil pána nogrodských trpaslíků a sám smyl jeho krev z Nauglamíru ve vodách Gelionu. Tak byla pomstěna smrt Thingola Doriathského a Nauglamír se dostal na Tol Galen, kde jej kolem hrdla nosila sama Lúthien a říká a zpívá se, ľe s tím náhrdelníkem a nesmrtelným klenotem byla vidinou největąí krásy a slávy, jaká se kdy ukázala mimo říąi Valar, a Země mrtvých, kteří ľijí, se načas stala jakoby vidinou Valinoru; a ľádné místo nebylo od té doby tak krásné, tak úrodné ani tak plné světla. Jednoho podzimního večera, kdyľ se připozdívalo, kdosi přiąel, zabuąil na dveře Menegrothu a doľadoval se vstupu ke králi. Byl to jeden pán Zelených elfů spěchající z Ossiriandu a stráľe ho odvedly do komnaty, kde o samotě seděl Dior; mlčky podal králi skříňku a odeąel. Ve skříňce vąak leľel Trpasličí náhrdelník s vsazeným silmarilem. Dior na něj pohlédl a viděl znamení, ľe Beren Erchamion a Lúthien Tinúviel opravdu zemřeli a odeąli tam, kam jde lidský rod, k osudu za hranicemi světa. Ale moudří praví, ľe jejich konec uspíąil silmaril, protoľe plamen Lúthieniny krásy, kdyľ jej nosila, byl pro smrtelné země přílią jasný<.br> Pak Dior vstal, připnul si na ąíji Nauglamír a rázem se ukázal jako nejsličnějąí ze vąech dětí světa, trojího rodu: z Edain, Eldar a Maiar z Blaľené říąe. Netrvalo vąak dlouho, a Fëanorovi synové se dozvěděli, ľe Dior nyní vlastní Nauglamír se vsazeným silmarilem. Sebrali proto vojsko a vpadli do Doriathu, který jiľ nebyl chráněn Melianiným pásem, a vyplenili jej. To bylo druhé zabíjení rodných, při kterém zahynuli Dior a jeho manľelka Nimloth a jeho synové Eluréd a Elurín byli o hladu vyhnáni do lesa. Diorova dcera Elwing vąak před Fëanorovými syny unikla a s ostatkem svého lidu časem doąla i s Nauglamírem k ústí Sirionu do moře. Tam si vzala za muľe Eärendila, syna Tuora a Idril Gondolinské, který se pak stal největąím a nejslavnějąím mořeplavcem ve Středozemi. S ním se dostal Nauglamír do Blaľené říąe a Eärendil jej pak nosil na hrudi i po té, co byl se svou lodí vyzdviľen do Nebeského oceánu, který bude od té chvíle brázdit aľ do Konce světa.

Věc:	Nimphelos
Daląí názvy:	-
Tvůrce:	přírodní výtvor
Vlastníci:	Círdan, jeľ jí dal s mnoha daląími Thingolovi; Thingol jí zas daroval náčelníku belegostských trpaslíků
Doba vzniku:	nelze určit
Popis:	Perla velká jako holubí vejce. Leskla se jako hvězdný svit na mořské pěně.
Osudy:	Kdyľ se Thingol zamýąlel nad tím, jak by si postavil královské obydlí a místo, jeľ by bylo silné, kdyby se ve Středozemi opět probudilo zlo, hledal pomoc a radu u trpaslíků z Belegostu. Dali jí rádi, protoľe byli v těch dnech neunavení a dychtiví nové práce, a třebaľe trpaslíci vľdy ľádali cenu za vąe, co udělali buď s potěąením, nebo s námahou, tentokrát soudili, ľe dostali dobře zaplaceno. Melian je totiľ naučila mnohému, co se dychtili naučit, a Thingol je odměnil mnoha krásnými perlami. Ty mu dal Círdan, protoľe se hojně nalézaly v mělkých vodách kolem ostrova Balar; ale Naugrim jeątě podobné neviděli a cenili si jich. Jedna byla velká jako holubí vejce a leskla se jako hvězdný svit na mořské pěně; jmenovala se Nimphelos a náčelník belegostských trpaslíků si ji cenil nad horu bohatství.

Věc:	Púkelové
Daląí názvy:	stráľní kameny
Tvůrce:	Pravděpodobně potomci těch, kteří byli v Prvním slunečním věku známí jako Drúadané, a kterým ve Třetím slunečním věku Rohirové říkali Wosové.
Vlastníci:	-
Doba vzniku:	někdy na počátku Druhého slunečního věku
Popis:	Veliké kameny otesané do lidské podoby. Byly mohutné, s neohrabanými končetinami, seděly se zkříľenýma nohama a pahýlovité paľe mely sloľeny na odulém břiąe. Některé léty ztratily vąechnu podobu, jen černé díry očí dosud smutně pohlíľely na příchozí.
Osudy:	K pochopení těchto záhadných předmětů je zapotřebí vrátit se o několik tisíc let zpátky do Prvního slunečního věku, kdy v Beleriandu, smíąený s Halethiným lidem, sídlil pozoruhodný rod lidí, kteří si říkali Drûghu a ostatním Edain byli známí jako Drúadané. Tito lidé projevili velké nadání v dřevořezbě a kamenosochařství. Jiľ znali barviva, vesměs rostlinného původu, a kreslili obrázky a vzory na dřevo nebo na ploché kamenné povrchy; někdy oąkrabovali dřevěné suky do podoby obličejů, které se daly pomalovat. Avąak s ostřejąími a silnějąími nástroji se vyľívali ve vyřezávání postav lidí a zvířat, a» to byly hračky a ozdoby nebo velké sochy. Ti nejzručnějąí je uměli dělat jako ľivé. Sochy byly někdy zvláątní a fantastické, někdy budily i strach: mezi drsné ľerty, na něľ pouľívali své umění, patřila výroba postav skřetů, které stavěli na hranice země a kteří byli zobrazeni, jako kdyľ odtamtud se zděąeným řevem utíkají. Dělali také sochy sebe samých a stavěli je na východiątě cest nebo do zatáček lesních pěąin. Říkali jim "stráľní kameny"; nejpozoruhodnějąí stály u Brodů přes Teiglin. Kaľdý představoval Drúadana v nadľivotní velikosti, jak těľce dosedá na mrtvého skřeta. Tyto postavy neslouľili jen jako uráľka jejich nepřátel; skřeti se jich totiľ báli a věřili, ľe v sobě mají zlobu Oghor-hai (jak říkali Drúadanům) a ľe se s nimi mohou dorozumívat. Proto se jich málokdy odváľili dotknout nebo se je pokusit zničit, a pokud neąli ve velké tlupě, u "stráľního kamene" se obraceli zpět a dál neąli. Část resp. větąina těchto lidí vąak nevstoupila s Halethiným lidem do Beleriandu, ale zůstala ve své původní vlasti v Bílých horách a později se usadila v divokých lesích mysu Andrast (odtud jeho druhý název Drúwaith Iaur, "Stará divočina púkelů") a v Drúadanském lese. To bylo na počátku Druhého slunečního věku a vąe nasvědčuje tomu, ľe právě tehdy vznikly i "podivné" sochy, které viděl Smělmír Brandorád na cestě do ©eré Brázdy. Zdá se, ľe samotné sochy měly plnit stejnou úlohu jako sochy u Brodů přes Teiglin - tedy chránit přístupovou cestu do ©eré Brázdy před nepřáteli, jeľ tvořili v té době lidé (nejspíąe předkové Vrchovců - zlí vysocí muľi z Východu), kteří se poté, co na východě povstal Sauron, vrátili do sluľeb Temnoty. Avąak jejich historie byla v době Smělmírova příjezdu uľ dávno zapomenuta a Rohirové, kteří nyní v ©eré Brázdě sídlili, si jich nevąímali: sochy uľ ztratily vąechnu moc i děsivost.

Věc:	Ratolest návratu
Daląí názvy:	oiolairë
Tvůrce:	vľdy nějaká ľena, nejčastěji z kapitánova příbuzenstva
Vlastníci:	númenorątí námořníci vydávající se na daleké plavby
Doba vzniku:	tento zvyk se udrľoval na Númenoru během Druhého slunečního věku
Popis:	Zelená ratolest návratu se utínala ze stromu oiolairë, coľ znamená "Večné léto", který dali Eldar Númenorejcům. Listy stromu byly stále zelené, lesklé a vonné a na mořském vzduchu se jim dařilo.
Osudy:	Ratolest návratu jsem se rozhodl zařadit mezi artefakty i přesto, ľe se vlastně nejedná o artefakt v pravém slova smyslu, nýbrľ o obyčej, který se dlouhá léta udrľoval na Númenoru, dokud srdce Númenorejců nezpychla a nezanevřela na staré zvyky. Pokaľdé, kdyľ nějaká loď odplouvala z Númenoru přes Velké moře ke Středozemi, měla nějaká ľena, nejčastěji z kapitánova příbuzenstva, vsadit na příď lodi Zelenou ratolest návratu; utínala se ze stromu oiolairë, který dali Eldar Númenorejcům a řekli, ľe jej vozí na vlastních lodích na znamení přátelství s Ossëm a Uinen. Tento zvyk vydrľel aľ do dnů Aldariona, Krále námořníka a největąího númenorského Kapitána, jeľ zaloľil Cech podnikavých a podnikl mnoho plaveb k pobřeľí Středozemě, které se pak později, kdyľ Sauron napadl Eriador, ukázaly jako velmi prospěąné. Za svého mládí často vyplouval vzdor přání či příkazu svého otce, krále Tar-Meneldura, který proto nejednou odmítl a jednou dokonce zakázal poslat svému synovi oiolairë, Zelenou ratolest návratu. Aľ do roku 883 D.v., kdy se Aldarion stal králem Númenoru, se mu vąak (aľ na jednu výjimku) vľdy podařilo ratolest nějakým způsobem získat a vsadit na příď své lodi. Často mu jí přinesla a osobně vsadila Erendis, jeho později manľelka, nebo ji alespoň nechala poslat. Jednou se stalo, ľe král odepřel Aldarionovi Ratolest návratu a v přístavu rozestavil stráľe, aby Aldarion nemohl donést oiolairë na palubu své lodi. I tak se ale vydal za Moře a dlouhých čtrnáct let se nevracel, během těchto dlouhých let nejednou málem ztroskotal a na Númenoru si jiľ mysleli, ľe zahynul a litovali, ľe nedostal poľehnání. Při jiné plavbě, kdyľ se jeho lodě vracely zpět do domovského přístavu Rómenna po dlouhé době, během níľ byly několikrát zahnány jiľním větrem daleko na sever, padl Aldarionův zrak na zelenou ratolest a viděl, ľe je uschlá. Tu se zalekl, nebo» něco takového se jeątě s ratolestí oiolairë nestalo, dokud ji zkrápěla vodní tříą». Kdyľ se pak Aldarion v roce 883 D.v. stal králem Númenoru, rozhodl se ihned znovu navątívit Středozem a téhoľ nebo příątího roku odplul, jako první númenorský král v historii, ze země. Je zaznamenáno, ľe na příď své lodi Hirilondë nevsadil ratolest oiolairë, ale obraz orla se zlatým zobákem a očima z drahokamů, který byl darem od Círdana. Seděl tam dík dovednosti svého tvůrce jakoby připraven neomylně letět k jakémusi dalekému cíli, jejľ pozoroval. "Toto znamení nás povede k cíli," řekl Aldarion. "O náą návrat a» se postarají Valar - jestliľe jim naąe skutky nebudou nemilé." Zdá se, ľe od té doby se jiľ zvyk vsazovat na příď lodi Ratolest návratu nedodrľoval a postupně byl zapomenut. Také ochrana a přízeň Valar, na kterou se Númenorejci vľdy spoléhali, začala postupně během staletí slábnout aľ se nakonec vytratila dočista a velké númenorské lodě se začaly zničehonic potápět. Čím dál častěji se stávalo, ľe se lodě, které vypluly na moře, nevracely do svých přístavů nebo jim větry a moře znemoľňovaly návrat a hnaly je opačnými směry neľ kam měly namířeno plout.

Věc:	Stříbrná nargothrondská koruna
Daląí názvy:	nargothrondská koruna
Tvůrce:	není znám (snad ji Finrodovi vyrobili trpaslíci po zbudování Nargothrondu stejně jako Nauglamír)
Vlastníci:	Finrod Felagund, jeľ vybudoval Nargothrond; po něm jeho bratr Orodreth, kterému ji Finrod předal před tím, neľ oděąel s Berenem na výpravu za silmarilem
Doba vzniku:	pravděpodobně během Prvního slunečního věku
Popis:	konkrétní popis nargothrondského odznaku moci se bohuľel nikde nedochoval - jen to, ľe byla stříbrná
Osudy:	Jednou byli Finrod a jeho sestra Galadriel hosty svého příbuzného Thingola v Doriathu. Tu Finrod uľasl nad silou a velkolepostí Menegrothu, nad jeho pokladnicemi a zbrojnicemi a nad kamennými síněmi s mnoha sloupy. A veąlo mu do srdce, ľe postaví rozlehlé síně za stále střeľenými branami v nějakém hlubokém a tajném místě pod kopci. Proto otevřel své srdce Thingolovi, pověděl mu o svých snech, a Thingol mu řekl o hluboké rokli řeky Narogu a o jeskyních pod Vysokým Farothem v jejím strmém západním břehu, a na odchodu mu dal průvodce, aby ho zavedli na to místo, o němľ zatím věděl málokdo. Tak přiąel Finrod do naroľských jeskyní a začal tam budovat hluboké síně a zbrojnice po způsobu sídla Menegrothu; ta pevnost dostala jméno Nargothrond. Finrodovi v té práci pomáhali trpaslíci z Modrých hor a byli dobře odměněni, protoľe Finrod si z Tirionu přinesl víc pokladů neľ kdokoli jiný z noldorských kníľat. Tam v Nargothrondu se usídlil Finrod z mnohými ze svého lidu. V jazyce trpaslíků dostal jména Felagund, Hloubitel jeskyní, to jméno pak nosil aľ do konce. Na hlavu si vsadil stříbrnou korunu, symbol Pána Nargothrondu. Kdyľ přiąel do té země Beren, byl stráľemi předveden před krále Finroda a ten v něm poznal syna Barahirova, jehoľ otci se kdysi zavázal přísahou za záchranu ľivota. Finrod poznal, ľe jeho sudba se jiľ blíľí, avąak neodstoupil od své přísahy pomoci Barahirovi či jeho potomkům v nouzi. Předstoupil před svůj lid a promluvil k nim o svém poslání pomoci Berenovi na jeho výpravě za silmarilem. Jeho lid to vąak nepřijal s nadąením; navíc proti němu vystoupili Fëanorovi synové Celegorm a Curufin, kteří zopakovali svůj nárok na silmarily a to, co čeká toho, kdo se jich zmocní neprávem. Mluvili i o jiných věcech a prorokovali zkázu Nargothrondu, kterou Finrod svými činy způsobí. Reptali, ľe Finarfinův syn není ľádný Vala, aby jim poroučel, a odvrátili se od něho. Kdyľ Felagund viděl, ľe je opuątěn, sňal z hlavy stříbrnou nargothrondskou korunu, hodil ji na zem a řekl: "Vy se své přísahy věrnosti ke mně zřekněte, ale já musím svůj závazek dodrľet. Jestliľe tu vąak je někdo, na koho jeątě nepadl stín naąeho prokletí, měl bych najít aspoň hrstku těch, kteří mě budou následovat, a neodcházet odtud jako ľebrák vystrčený z vrat." Naąlo se deset těch, kteří stáli při něm; jejich velitel, který se jmenoval Edrahil, se shýbl, zvedl korunu a poľádal, aby byla do Felagundova návratu svěřena správci. Felagund dal tedy nargothrondskou korunu svému bratru Orodrethovi, aby vládl místo něho, a Celegorm s Curufinem neřekli nic, ale usmáli se a odeąli ze síně. Finrd nakonec padl v kobkách Tol-in-Gaurhothu kdyľ chránil Berena před velkým vlkem, a splnil tak svou příshu. V Nargothrondu pak vládl Orodreth a Fëanorovi synové byli později tamním lidem vyhnáni ze země. Nargothrondątí se pak stali skrytým lidem a utajovali své království nebo» doufali, ľe jej tak uchrání před Nepřítelem i před Sudbou. Kdyľ přiąel do Nargothrondu Túrin, syn Húrina Thaliona, získal si u krále Orodretha velkou přízeň a Túrin se stal mocným mezi nargothrondským lidem. Za jeho dnů zanechali Nargothrondątí utajování, chodili otevřeně do boje a vyrobili si velkou zásobu zbraní, nebo» Túrin touľil po statečných úderech a bitvě na otevřeném poli a nelíbil se mu jejich dosavadní způsob válčení - z úkrytu, ze zálohy, tajnými ąípy. A na jeho radu postavili Noldor u Felagundových dveří mohutný most přes Narog, aby vojsko rychle procházelo. Ten most se jim pak stal zkázou, nebo» i přes varování Ulma, které donesli Orodrethovi Círdanovi vyslanci, jej nestrhli a neskryli vchod do svého sídla. Tak se stalo, ľe nargothrondské vojsko vyąlo do bitvy vstříc Morgothovu a střetlo se s ním a bylo zatlačeno na pole Tumhalad. Tam bylo poraľeno a rozehnáno, nebo» nikdo, kromě Túrina chráněného trpasličí maskou, nebyl nemohl odolat Glaurungovu nástupu. Tam padl Orodreth, král Narogu i jeho válečníci a Nargothrond byl nepřáteli vydrancován. Glaurung pak zbořil most a shodil jej do zpěněného Narogu, vąechno kolem spálil a nakonec shrnul vąechny Felagundovy poklady a celé bohatství na hromadu, lehl si na ně v nejzaząí síni a chvíli odpočíval. Tam, v té hromadě, skončila i stříbrná nargothrondská koruna a nikdo z ľivých, snad kromě drobného trpaslíka Mîma a Húrina Thaliona, ji uľ nikdy víckrát nespatřil.

Věc:	Stříbrný roh Rohirů
Daląí názvy:	Stříbrný roh
Tvůrce:	trpaslíci z ©edých hor
Vlastníci:	trpaslíci; velký ledový drak Scatha, který vyhnal trpaslíky z Ered Mithrim a zabral jejich veliký poklad; Fram, syn Frumgarův a Pán Éothéodu, který zabil Scathu a získal tak veliké bohatství; od něj se roh dostal k Eorlovi Mladému, který jej přinesl ze Severu do Rohanu, kde se pak dědil po generace v domě králů Marky; tak se dostal aľ k Éowyn Sličné, která jej r. 3019 T.v. darovala Smělmíru Brandorádovi, jeľ si jej vyslouľil svým hrdinstvím, které prokázal na bitevním poli po boku Krále; od té doby se roh dědil v domě Rádovského pána
Doba vzniku:	někdy v první polovině třetího tisíciletí Třetího slunečního věku (tzn. po roce 2210 T.v., kdy Thorin I. přiąel na sever do ©edých hor)
Popis:	starodávný roh, malý, ale umně vyrobený z jasného stříbra, se zeleným, se zeleným závěsem; tvůrce na něm vyryl rychlé jezdce na koních v řadě, která jej ovíjela od ąpice k náustku; kolem byly vepsány mocné runy
Osudy:	Roku 2210 T.v. opustil Thorin I. Erebor a usídlil se v ©edých horách, kde pak začal shromaľďovat pozůstatky Durinova lidu. ©edé hory byly bohaté na kovy a drahé kamení, a tak Thorin brzy shromáľdil veliké bohatství. Tou dobou tamní trpaslíci vyrobili, mimo jiné, i tento malý stříbrný roh. Netrvalo dlouho, a pověsti o nezměrném trpasličím bohatství dorazili aľ k ledovým drakům, kteří tehdy ľili v Dračí spouąti na sever od ©edých hor. Nejsilnějąí z nich, Scatha, přiąel, plenil trpasličí síně a vyháněl trpaslíky z jejich domovů. Potom shromáľdil vąechny jejich poklady ve svém doupěti, kde pak na nich spal a snil neklidné dračí sny. Jednou vąak přiąel k drakovu sídlu udatný válečník a Scathu zabil. Byl to Fram, Pán Éothéodu, který tak získal velkou slávu i bohatství a země pak měla od té doby klid od velkých jeątěrů. Tak se dostal trpasličí roh do rukou Pánů Éothéodu, lidu, který ľil na severu Rhovanionu, mezi Mlľnými horami a Temným hvozdem. Kdyľ se pak stal pánem toho lidu Eorl Mladý, přivedl je ze Severu do úrodného kraje Calenardhonu, který mu dal gondorský Správce Cirion jako dar za jeho pomoc v Bitvě na Poli Celebrantu. Eorlův lid se v té zemi usadil natrvalo a byl pak znám jako Rohirové, Páni koní. Ze Severu si přivezli i mnoho pokladů, které zdědili po svých předcích, a mezi těmito poklady nechyběl i stříbrný roh. O mnoho století později, ve Válce o Prsten byl pánem Rohirů král Théoden. Jeho panoąem se tehdy stal Smělmír Branorád, hobit z Kraje a člen Společenstva Prstenu. Smělmír pak doprovázel krále na cestě ze ®elezného pasu do hradiątě v ©eré brázdě a odtud dokonce (i kdyľ potají) i do Bitvy na Pelennoru. V oné bitvě si Smíąek vydobyl největąí slávu, kdyľ spolu se ątítonoąkou Éowyn, která vąak jela do bitvy vzdor Královu přání v přestrojení a pod muľským jménem Dernhelm, zabili samotného Pána nazgûlů. Kdyľ pak byl Jeden prsten zničen a Sauronova říąe zanikla, přiąel po mnoha oslavách a velkých událostech čas návratu. Z Minas Tirith vyrazil velký průvod Rohirů i Gondorských, doprovázený elfskými Pány z Imladris a Lórienu a členy Společenstva. V čele průvodu nesli pohřební máry krále Théodena, který padl v oné velké bitvě před branami Minas Tirith. Po mnoha dnech dorazili do Edorasu, kde padlého krále pohřbili, nakupili nad ním velikou mohylu a vystrojili velkou smuteční hostinu. Kdyľ bylo po hostině, ti, kdo měli odjet, se rozloučili s králem Éomerem. Aragorn a jeho rytíři, lid z Lórienu a z Roklinky se hotovili k jízdě; Faramir a Imrahil vąak zůstali v Edorasu a také Arwen Večernice zůstala a řekla sbohem svým bratrům. Nakonec, neľ hosté vyjeli, přiąli Éomer a Éowyn k Smíąkovi a řekli mu: "Měj se dobře, Smělmíre z Kraje a Holdwine z Marky! Jeď ke zdaru a brzy přijeď zpět, a» tě zas uvítáme!" Éomer pak řekl: "Staří králové by tě za tvoje činy v poli u Mundburgu (Minas Tirith, pozn.aut.) obtíľili dary, které by neuvezl velký vůz; a přece říkáą, ľe nevezmeą nic neľ zbroj, která ti byla dána. Strpím to, protoľe skutečně nemám ľádný dar, který by tě byl hoden; ale má sestra tě prosí, abys přijal tuto maličkost jako připomínku Dernhelma a rohanských rohů za příchodu jitra." Éowyn pak podala Smíąkovi starodávný roh, malý, ale umně vyrobený z jasného stříbra, se zeleným závěsem. "Dědil se v naąem domě," řekla Éowyn. "Vyrobili jej trpaslíci a pochází z pokladu draka Scathy. Ze Severu jej přinesl Eorl Mladý. Ten, kdo na něj v nouzi zatroubí, vnese do srdce nepřátel strach a do srdce přátel radost, a ti ho uslyąí a přijdou k němu." Smíąek tedy přijal roh, protoľe nebylo moľno odmítnout, a políbil Éowyn ruku; oba ho pak objali a tak se na čas rozloučili. Nedlouho poté se Smíąkovi naskytla příleľitost rohanský roh pouľít. Kdyľ totiľ hobiti přijeli k hranicím Kraje, zjistili, ľe se od jejich odjezdu mnohé změnilo. Bohuľel k horąímu. Do Kraje totiľ přiąel Saruman a s ním mnoho zlých lidí z Jihu; a ti drancovali co se dalo a utiskovali místní lid, protoľe nikdo z hobitů se jim neodváľil postavit. Vąe se změnilo aľ s příjezdem Froda a jeho přátel, kteří se po proľitých dobrodruľstvích nezalekli nějakých darebáků. Okamľitě vzburcovali celý Kraj a vyhnali utiskovatele ze země. V oněch chvílích zpíval Smíąkův roh jasným hlasem a vąichni hobiti z okolí se k němu s radostnými výkřiky sbíhali. Kdyľ byl Kraj "vymeten", jak tomu pak hobité říkali od vąech nepřátel, začalo se s jeho obnovou. Smělmír Brandorád se stal Rádovským pánem a jeho roh, dar rohanské paní Éowyn, zůstal dědičným předmětem jeho domu.

Věc:	Thrórova mapa Ereboru
Daląí názvy:	-
Tvůrce:	trpaslík Thrór, otec Thráina II a děd Thorina II. Pavézy
Vlastníci:	Thrór, který ji předal svému synovi, kdyľ odcházel do Morie; Thráin, který ji nosil aľ do té doby, co byl na hranicích Temného hvozdu zajat a odvlečen do kobek v Dol Gulduru; v Dol Gulduru nalezl Thráina, který byl v té době uľ na pokraji smrti, Gandalf - Thráin mu jeątě před tím, neľ zemřel, stačil mapu předat se tím, a» jí předá jeho synovi; Gandalf mapu nosil dlouhá léta aľ do roku 2941 T.v., kdy jí na Neočekávaném dýchánku předal překvapenému Thorinovi Pavézovi
Doba vzniku:	někdy v letech 2590 - 2770 Třetího slunečního věku
Popis:	Byl to list pergamenu, na kterém byl nakreslen plán Hory a okolí. Mapa byla orientována stejně jako vąechny ostatní trpasličí mapy, tedy nahoře východ, dole západ, napravo jih a nalevo sever. Osamělá hora byla zakreslena v severovýchodním rohu a nad ní byl červeně znázorněn drak ©mak. Při západním okraji byl znázorněn Temný hvozd, v jihozápadním okraji pak Lesní řeka vytékající ze síní Krále lesních elfů do Dlouhého jezera. Uprostřed mapy byla prázdná pustina - ©makova dračí spouą» - Elrond v Roklince vąak zjistil, ľe se na tom místě nacházejí tajné měsíční litery, které jsou vidět jen jednou za čas při prosvícení měsíčním světlem. Litery popisovaly návod, jak otevřít tajné dveře, které se nalézaly na západním úbočí Hory, jak ukazovala ruka a prozrazovaly runy na levém okraji mapy. Z jiľního úbočí Hory vytékala Bystrá řeka, protékající troskami kdysi krásného a bohatého města Dol, jeľ ústila do Dlouhého jezera, vyznačeného na pravém okraji mapy. ©ipka v levém okraji, ukazující daleko na sever nás jeątě informovala o ©edých horách a Zvadlých vřesoviątích, odkud pocházeli vąichni velcí draci včetně ©maka. K mapě jeątě patřil klíč resp. malý a zvláątní klíček. Byl vyroben ze stříbra a měl dlouhý dřík a sloľité ozubí. Patřil k zámku v tajných dveřích na úbočí hory, avąak bylo jej moľno pouľít jen jednou za čas - v Durinův den.
Osudy:	Mapu vyrobil Thorinův děd Thrór. Mapa znázorňovala Osamělou horu a tajný vchod, kterým odtud uprchli Thrór a Thráin, Thorinův otec v roce 2770 T.v, kdy se na Erebor snesl ohnivý drak ©mak. Součástí mapy byl také zvláątní klíč, který měl slouľit k otevření onoho tajného vchodu. Thrór a jeho příbuzní pak odeąli na jih a dlouho bloudili bez domova. Po létech dal Thrór, starý, zchudlý a zoufalý, svému synu Thráinovi II. jediný veliký poklad, který dosud vlastnil, poslední ze Sedmi prstenů a s ním také mapu od Ereboru. Při loučení jeątě svému synovi odkázal pomstu na ©makovi a pak odeąel do neznáma s jediným průvodcem. Nakonec ale vyąlo najevo, ľe Thrór měl namířeno do Morie, starého trpasličího sídla, kterému se vąak tou dobou trpaslíci vyhýbali, nebo» tam na ně číhala Durinova zhouba. Thrór vąak přesto stoupil do oněch síní a byl zabit skřetem Azogem. To bylo v roce 2790 T.v. a o tři roky později v r. 2793 T.v. začíná Válka trpaslíků a skřetů. Kdyľ skončila, vrátil se Thráin se svým synem Thorinem a těmi, kteří přeľili, zpátky do Vrchoviny a brzo nato se odstěhovali a putovali Eriadorem, aľ nakonec naąli domov ve vyhnanství na východě Ered Luin za Lunou. Větąinou v oněch dnech kovali ľelezo, ale svým způsobem se jim dařilo a jejich počet zvolna rostl. Bylo to moľná zčásti zlou mocí Prstenu, ľe Thráin začal být po několika letech neklidný a nespokojený. V hlavě mu neustále leľela ľádost po zlatě. Nakonec, kdyľ to nemohl dál vydrľet, obrátil mysl k Ereboru a rozhodl se, ľe se tam vrátí. Neřekl Thorinovi, co má v srdci; zvedl se vąak s několika jinými trpaslíky, rozloučil se a odeąel. O tom, co se s ním dělo pak, se mnoho neví. Nyní se jeví, ľe sotva s malým doprovodem vyrazil, začali ho honit Sauronovi poslové. Pronásledovali ho vlci, číhali na něho skřeti, zlí ptáci mu stínili cestu, a čím více se snaľili jít na sever, tím více nehod se mu stavělo do cesty. Přiąla jedna temná noc, kdy se svými společníky bloudil v zemi za Anduinou a černý déą» je zahnal do úkrytu na kraji Temného hvozdu. Ráno byl z tábora pryč a jeho společníci ho marně volali. Hledali ho mnoho dní, aľ se nakonec vzdali naděje, odeąli a posléze se vrátili k Thorinovi. Aľ dlouho potom se dozvěděli, ľe Thráina zajali ľivého a odvlekli do podzemí Dol Gulduru. Tam ho mučili, vzali mu Prsten a tam nakonec zemřel. V roce 2850 T.v. vstoupil do Dol Gulduru Gandalf a odhalil, ľe jeho pánem je skutečně Sauron, který sbírá vąachny Prsteny a vytváří si opět svoji podobu. Naąel tam také neą»astného trpaslíka, který umíral v podzemí. Tehdy neměl potuchy, co je zač. Měl mapu, která kdysi patřila Durinovu lidu, a klíč, který k ní zřejmě patřil, ale uľ nebyl schopen říct k ní nic bliľąího. Říkal také, ľe kdysi vlastnil velký Prsten. Blábolil pořád jen o něm. Kdyľ dal Gandalfovi mapu a klíč, řekl jen: "Pro mého syna". Pak zemřel... Aľ později se Gandalf dozvěděl, ľe se vlastně jednalo o Thráina Druhého, přestoľe trpaslík o sobě ani svém synovi nemluvil jménem. Tak tedy měl Gandalf plán a klíč k tajnému vchodu do Ereboru, jímľ podle pozdějąího Thorinova vyprávění uprchli Thrór a Thráin. Kdyľ pak r. 2941 v předjaří potkal v hůreckém hostinci U skákavého poníka Thorina, planoucího po pomstě na ©makovi, bylo to jako poľehnání, protoľe stejný problém nyní trápil i Gandalfa. ©maka totiľ mohl ve svých záměrech pouľít se straąlivým účinkem Sauron, coľ by mohlo výrazně negativně ovlivnit průběh Války o Prsten. Vyąel proto Thorinovi vstříc a začal plánovat výpravu k Osamělé hoře. Nakonec Gandalf vybral a trpaslíkům doporučil do té doby neznámého hobita, Bilba Pytlíka, aby je doprovázel na jejich výpravě. Bilbo z toho vąak zprvu nebyl vůbec nadąený, a ani trpaslíci z něj neměli právě nejlepąí dojem. Celá výprava by skončila fiaskem hned ve svém počátku, kdyby si v poslední chvíli Gandalf nevzpomenul na Thráinovu mapu a klíč. Trpaslíci se tak nechali přesvědčit a vzali Bilba s sebou. Nakonec výprava skončila nad vąechna očekávání úspěąně a ©makova hrozba byla odvrácena. To vąe také díky mapě a klíči, s jejichľ pomocí trpaslíci naąli a otevřeli tajný vchod do Osamělé hory.

Věc:	Thrórův zlatý pohár
Daląí názvy:	-
Tvůrce:	trpaslíci z Ereboru
Vlastníci:	Thrór, otec Thráina II. a děd Thorina II. Pavézy - druhý Pán trpaslíků z Osamělé hory; ohnivý drak ©mak poté, co se usadil v Ereboru, vyhnal trpaaslíky a shromáľdil jejich poklady; nakrátko Thorin Pavéza, dokud nezahynul v Bitvě pěti armád; nakonec Dáin II. ®elezná noha a jeho dědicové
Doba vzniku:	někdy v letech 2590 - 2770 Třetího slunečního věku, kdy trpaslíci sídlili v Ereboru a jejich zručnost byla veliká
Popis:	velký zlatý pohár, obouruční, s vytepanými a vyrytými ptáky a květy, jejichľ oči a okvětní plátky byly z drahokamů
Osudy:	Vyroben trpaslíky pro svého pána Thróra, který je r. 2590 T.v. opět přivedl do Ereboru a usadil se tam. Trpaslíci z Osamělé hory pak v následujících letech bohatli a přátelili se se vąemi lidmi, kteří sídlili v okolí. Nevyráběli totiľ jen podivuhodné a krásné věci (jako tento pohár), ale také drahocené zbraně a brnění; a mezi nimi a jejich příbuznými v ®elezných horách vládl čilý obchodní ruch. Tak Seveřané, kteří ľili mezi Celduinou a Carnenem zesílili a vyhnali vąechny nepřátele z Východu; trpaslíci ľili v hojnosti a v síních Ereboru se hodovalo a zpívalo, dokladem čehoľ byl i tento hodovní pohár. Vąechno krásné ale musí jednou skončit, a tak se stalo, ľe se jednoho dne na jejich sídlo snesl straąlivý ohnivý drak, který přiletěl z dalekého severu. Byl to ©mak Zlatý, a protoľe mu nikdo nedokázal vzdorovat, na dlouhou dobu se stal Králem pod Horou. Kdyľ v roce 2941 drak padl, naąli trpaslíci, vedení pravoplatným dědicem Království pod Horou, Thorinem Pavézou, svůj poklad neporuąený. Mezi zlatem a drahokamy leľel i Thrórův velký zlatý pohár, památka na zlaté časy před příchodem Draka.

Věc:	Ulumúri
Daląí názvy:	Velké Ulmovy rohy
Tvůrce:	Maia Salmar
Vlastníci:	Ulmo, Pán vod a Král moře
Doba vzniku:	není známa (někdy v dávných dobách, které pamatují jen sami Valar, poté, co Ulmo se svým lidem vstoupil do Kruhů světa)
Popis:	veliké rohy, jeľ jsou vyrobeny z bílých lastur
Osudy:	Ulumúri, na něľ nemůľe zapomenout nikdo, kdo je jednou slyąel, vyrobil Maia Salmar, který přiąel do Ardy spolu s Ulmem. Ulmo na ně hraje v mořských zálivech, kterými proniká hluboko do nitra souąe, a ti, k nimľ ta hudba dolehne, ji v srdci slyąí uľ navľdy a nikdy jiľ je neopustí touha po moři. Ulmo totiľ miluje elfy i lidi a nikdy je neopustil, ani kdyľ na nich spočíval hněv Valar. První komu hrál, byli Eldar, které během jejich pouti do Valinoru k Velkému moři přivedl Oromë. Kdyľ je pak na nějakou dobu opustil, elfové tam čekali a hleděli na temné vody, ale díky Ulmovi, který na radu Valar přiąel k pobřeľí Středozemě, a promluvil s Eldar, a dík jeho hudbě, kterou jim hrál na své rohy z lastur, se jejich strach z moře proměnil spíą v touhu. Nejvíce touhy pak probudil v těch, kteří pocházeli z čeledi Teleri a nejdéle se zdrľeli na březích Moře. Ti, kteří pak zůstali ve Středozemi se nazývali Falmari a sídlili v přístavech Brithombaru a Eglarestu. Jejich pánem byl Círdan Stavitel lodí, který nakonec po skončení Prvního slunečního věku přesídlil se svým lidem do Mithlondu neboli ©edých přítavů v zálivu Luny. Hudba Ulmových rohů učarovala i vąem rybářům a námořníkům, kteří v průběhu věků sídlili na pobřeľích Středozemě či v zemi Númenor. A kaľdý elf, který kdy spatřil velké Moře a zaslechl zpěv Ulumúri, se jiľ nikdy nedokázal zbavit touhy po něm a po zemi, která leľí za ním, a dříve či později jeho kroky vedly do Přístavů, kde nasedl na bílou elfskou loď, která jediná dokázala překonat vąechny nástrahy Velkého moře a najít Přímou cestu do Blaľené říąe, která byla odňata a nyní leľí mimo Kruhy světa.

Věc:	Valaróma
Daląí názvy:	-
Tvůrce:	pravděpodobně sám Oromë
Vlastníci:	Oromë, Lovec Valar
Doba vzniku:	není známa (snad během Hvězdných věků nebo jeątě dříve)
Popis:	Veliký roh, jehoľ zvuk je jako východ slunce v ąarlatu nebo ąíp blesku roztínající oblaka.
Osudy:	Podobně jako u Manwëho ľezla, jedná se i zde o velmi starobylý a úctyhodný předmět. Tento mocný roh je odznakem Valy Oromëho, velkého Lovce, který byl vľdy postrachem Melkora a jeho zlých stvůr. Zvučel nade vąemi rohy jeho průvodu v lesích, jeľ Yavanna vypěstovala ve Valinoru, a kde Oromë cvičil svůj lid a svá zvířata k pronásledování zlých stvůr. Kdyľ se za hvězdných věků proháněl na svém koni Naharovi ąirými kraji Středozemě a v příąeří světa troubil na pláních Ardy na svůj veliký roh, hory zvučel ozvěnou, stíny zla prchaly a sám Melkor v Utumnu se třásl v tuąení hněvu, který přijde. Jeho roh zakolísal a umlkl jen jednou - kdyľ se Valar jali pronásledovat Melkora a Ungoliant, prchající se silmarily z Valinoru. Jakmile vąak dostihli Ungoliantin mrak temnoty, byli jezdci Valar oslepeni a zmateni, rozptýlili se a jeli, nevěděli kam. Kdyľ pak Oromë vedl zástup elfů od jezera Cuiviénen na západ k Velkému moři, byl to právě zvuk Valarómy, který elfy popoháněl a drľel na zprávné cestě. A i později, kdyľ ti elfové, kteří se rozhodli zůstat ve Středozemi, chodili volně a svobodně po Beleriandu, projíľděl tudy čas od času velký Oromë, míhal se jako vítr po horách, zvuk jeho rohu doléhal přes míle hvězdného svitu a elfové se ho báli pro skvělost jeho zjevu a veliký hluk Naharova chvatu, ale kdyľ se po kopcích rozlehl Valaróma, dobře věděli, ľe vąechno zlé se rozprchlo do dáli.

Věc:	Veliký roh
Daląí názvy:	Boromirův roh

Věc:	Vinyamarská zbroj (kterou nosil Tuor, otec Eärendila Poľehnaného)
Daląí názvy:	-
Tvůrce:	Noldor, kteří ji zhotovili na Turgonův příkaz
Vlastníci:	Tuor, syn Huorův z domu Hadorova
Doba vzniku:	kolem roku 104 Prvního slunečního věku
Popis:	Zbroj se skládala ze ątítu a velké drátěné koąile, přilby a dlouhého meče v pochvě. Koąile svítila, jako by byla vyrobena z nezčernalého stříbra, a sluneční paprsek jí zlatil jiskřičkami zlata. ©tít vąak měl tvar cizí Tuorovu zraku, byl totiľ dlouhý a zuľoval se; měl modré pole a uprostřed něho emblém bílého labutího křídla. Kdyľ Tuor sundal ątít ze stěny, zjistil, ľe je lehký a nečekaně snadno se s ním vládne; zdálo se totiľ, ľe je vyroben ze dřeva, ale zručností elfských kovářů potaľen kovovými pláty, silnými, a přece tenkými jako plíąek, jeľ jej chránily před červotočem a povětřím. Pochva meče i opasek se stříbrnými sponami byly černé. Do přilby si vetknul sedm labutích per jako chochol, které mu podaly labutě, jeľ Tuora přivedly do opuątěných síní. K zbroji patřil i velký ąedý pláą», který Tuorovi daroval Ulmo, Pán vod, a který jej chránil před zraky vąech sluľebníků nepřítele.
Osudy:	Kdyľ roku 104 P.v. dokončil Turgon stavbu Gondolinu a chystal se k odchodu z Nevrastu, kde doposud se svým lidem sídlil, a loučil se se svými síněmi ve Vinyamaru u moře; tam k němu přiąel Ulmo a mluvil s ním. A řekl: "Ze vąech říąí Eldalië obstojí Gondolin proti Melkorovi nejdéle. Nemiluj vąak přespřílią dílo svých rukou a výtvory svého srdce a pamatuj, ľe pravá naděje Noldor leľí na Západě a přichází z Moře." A Ulmo varoval Turgona, ľe i on je pod Mandosovou sudbou, kterou Ulmo nemá moc sejmout. "Můľe se tedy stát," řekl, "ľe i tebe si před koncem najde prokletí Noldor a ve tvých zdech se probudí zrada. Potom jim bude hrozit oheň. Jestliľe se vąak to nebezpečí skutečně přiblíľí, právě z Nevrastu tě přijde někdo varovat a z něho se za zkázou a ohněm zrodí naděje pro elfy i lidi. Ponech proto v tomto domě zbroj a meč, aby je v budoucích dnech naąel, a tak ho poznáą a nebudeą oklamán." A Ulmo oznámil Turgonovi, na jakou postavu a jakého druhu má být přilba, brnění a meč, které tu zanechá. Potom se Ulmo vrátil do moře a Turgon odeslal vąechen svůj lid, celou třetinu Noldor z Fingolfinových následovníků, a jeątě větąí zástup Sindar; odcházeli tajně, druľina po druľině, ve stínu Ered Wethrin, neviděni doąli do Gondolinu a nikdo nevěděl, kam odeąli. Poslední ze vąech se zvedl Turgon, tiąe přeąel se svým domem přes vrchy, proąel branami v horách a ty se za ním zavřely. V roce 496 P.v. přiąel do Nevrastu Tuor, syn Huorův, hnán jakousi sudbou, kterou zatím nechápal. Veden sedmi bílými labutěmi, které pojal jako znamení, doąel aľ do opuątěných síní Vinyamaru pod horou Taras, kde kdysi bydlíval Turgon a jeho lid. Nyní přiąel Tuor na zbytky zaniklé cesty a procházel mezi zelenými pahrbky s nakloněnými kameny, aľ na sklonku dne doąel ke starému sídlu a jeho vysokému větrnému nádvoří. Nečíhal tam ani stín strachu či zla, padla vąak na něho uctivá bázeň, kdyľ pomyslel na ty, kteří tam ľili a odeąli neznámo kam: na hrdý lid, nesmrtelný, leč odsouzený, z dálného Zámoří. Obrátil se a pohlédl, jako často hledívaly jejich oči, přes třpyt neklidných vod do nedohledna. Potom se otočil zpět a viděl, ľe labutě přistály na nejvyąąí terase a stojí před západním vchodem sálu; tloukly křídly a zdálo se mu, ľe ho zvou, aby veąel. Tuor tedy vystoupil po ąirokém schodiąti, nyní napůl zakrytém trávničkou a hvozdíky, proąel pod mohutným překladem a vstoupil do stínů Turgonova domu; nakonec doąel do vysoké sloupové síně. Jestliľe se dům zvenčí jevil veliký, zevnitř se nyní Tuorovi zdál obrovitý a podivuhodný, a v uctivé bázni si nepřál budit ozvěnu v jeho prázdnotě. Neviděl tam nic, jen na východním konci podstavec a na něm vysoký stolec. Co nejtiąąeji k němu kráčel, avąak zvuk jeho nohou zněl na dláľděné podlaze jako kroky osudu a sloupořadím před ním chvátala ozvěna. Jak stál před velkým stolcem, v ąeru viděl, ľe je vytesán z jediného kamene a popsán zvláątními znaky, klesající slunce dospělo na úroveň vysokého okna pod západním ątítem, paprsek světla narazil na stěnu před ním a zatřpytil se jako na vyleątěném kovu. Vtom Tuor s úľasem spatřil, ľe na stěně za trůnem visí ątít a veliká drátěná koąile, přilba a dlouhý meč v pochvě. Tak Tuor naąel Vinyamarskou zbroj, která byla pro něj dávno připravena a promluvil. Jeho hlas zazvučel o strop jako výzva: "Při tomto znaku přijmu tuto zbroj a s ní sudbu, jeľ na ní spočívá." Potom sundal ątít a navlékl si koąili, nasadil přilbu a přepásal se mečem. Tak ozbrojen vyąel z Turgonovy síně a stanul na vysokých ploąinách Tarasu v rudém slunečním světle. Nebyl tam nikdo, kdo by jej mohl vidět, jak upínal zrak k západu, leskl se stříbrem a zlatem a nevěděl, ľe se v té hodině podobá jednomu z Mocných ze Západu a zdá se hoden stát se otcem Králů lidí za Mořem, jak mu téľ bylo souzeno; kdyľ vąak na sebe vzal tu zbroj, Tuor, syn Huorův, se proměnil a srdce v něm vyrostlo. Jak sestupoval od vchodu, labutě se mu poklonily, vytrhly si kaľdá křídla po peru, poloľily své ąíje na kámen jemu k nohám a pera mu podaly; vzal sedm per, vetkl si je nahoru jako chochol, načeľ se labutě rázem vznesly, v zapadajícím slunci odlétly na sever a Tuor je víckrát neviděl. Poté přiąel k Vinyamarským pláľím Ulmo, Pán vod, a povstal před Tuorem v hrozivé nádheře. Vyjevil mu jeho sudbu a důvod, proč jím byl vybrán. Pak mu daroval kus svého ąedého pláątě a z bouře, která se řítila k břehům Středozemě, vynesl na veliké vlně jediného námořníka z vracející se elfské lodi. Jeho jméno bylo Voronwë a měl být Tuorovým průvodcem, nebo» pocházel ze Skrytého města a znal tajnou stezku, kterou bylo nutno projít. Společně se tedy vydali na cestu, skryti Ulmovým pláątěm před zraky skřetů, a po mnoha dnech skutečně doąli do Gondolinu. Tam Tuor promluvil k Turgonovi Ulmovým hlasem a varoval jej před dny, které mají přijít, nebo» Mandosova sudba jiľ chvátala ke svému naplnění a díla Noldor měla zaniknout. Turgon vąak neuposlechl Ulmovy rady, nebo» jeho mysl spyąněla a on se cítil v bezpečí za mohutnými zdmi, které město obepínaly. A Tuor zůstal v Gondolinu, protoľe ho uchvátila jeho blaľenost a krása a moudrost jeho lidu, a stal se velkým ve vzrůstu i v mysli a hluboce se vzdělal v moudrosti elfských vyhnanců. Tuor pak stál tak vysoko v Turgonově přízni, ľe mu po sedmi letech neodepřel ani ruku své dcery Idril; přestoľe nechtěl splnit Ulmův příkaz, pochopil, ľe osud Noldor je spojen s tím, koho poslal, a nezapomněl na slova, která mu řekl Huor, neľ gondolinské vojsko odeąlo z bitvy Nespočetných slz. Jak vypráví Quenta silmarillion, Gondolin nakonec vinou zrady padl a Turgon v jeho zkáze zahynul. Z Tuora a Idril, kteří unikli zkáze, vąak vzeąel Eärendil Poľehnaný, jeľ se stal největąím námořníkem ve Středozemi a z něhoľ skutečně vzeąla naděje pro elfy i lidi.

Věc:	®elezná koruna
Daląí názvy:	-
Tvůrce:	Morgoth Bauglir
Vlastníci:	Morgoth Bauglir
Doba vzniku:	konec posledního Věku Stromů
Popis:	Veliká ľelezná koruna, kterou si Morgoth ukoval v Angbandu. Zasadil do ní silmarily a nikdy jí pak nesnímal z hlavy, třebaľe její váha mu působila smrtelnou únavu.
Osudy:	Poté, co Morgoth unikl z Valinoru svým pronásledovatelům a zbavil se dotěrné Ungoliant, přiąel ke zříceninám Angbandu a opět shromáľdil vąechny své sluhy, kteří se dali najít. Znovu tam vyhloubil svá obří sklepení a ľaláře a nad branami vztyčil trojité ątíty Thangorodrim, kolem nichľ se stále vinul veliký závoj černého páchnoucího kouře. Zástupy jeho ąelem a démonů se staly bezpočetnými a dávno vypěstované skřetí plemeno se mnoľilo v útrobách země. V Angbandu si Morgoth ukoval velikou ľeleznou korunu a nazval se Králem světa. Na znamení toho zasadil do své koruny silmarily. Dotekem těch posvěcených klenotů mu ruce ohořely do černa a zůstaly černé jiľ navľdy; nikdy se uľ také nezbavil bolesti z popálenin a hněvu nad tou bolestí. Korunu nikdy nesnímal z hlavy a jen jedinkrát se tajně na chvíli vzdálil ze své říąe na Severu; málokdy vůbec opouątěl hlubiny své tvrze, ale řídil svá vojska ze svého severského trůnu. A jen jedinkrát za celou dobu, co trvala jeho říąe, také sám bojoval zbraní. Jak vypráví Zpěv Leithian, roku 467 Prvního slunečního věku vąak přiąli do jeho říąe Beren a Lúthien a vykonali čin, který v historii elfů a lidí nemá obdoby. V přestrojení pronikli do Angbandu, kde Lúthien Tinúviel svým zpěvem uspala Morgotha i celé jeho vojsko a Beren pak noľem Angristem vyřízl silmaril z jeho ľelezné koruny. Chtěl vyříznout i ostatní, ale to mu nebylo souzeno a čepel Angristu se zlomila a její úlomek zasáhl Morgotha do tváře. V hrůze z prozrazení pak Lúthien s Berenem prchali ven z pevnosti s jediným přáním - opět vidět sluneční světlo. U brány je ale zastavil velký Morgothův vlk Carcharoth, který se jiľ mezitím probral ze sna, a nechtěl je propustit. Kdyľ mu Beren ukázal právě nabytý silmaril, chňapl po něm a ukousl Berenovi ruku. Později byl vąak Carcharoth zabit a silmaril se dostal na sluneční světlo a sehrál pak důleľitou roli v osudech Eldar i Edain. Kdyľ byl pak Morgoth ve Válce hněvu vojskem Valar poraľen a jámy Angbandu odkryty, sestoupila moc Valar do hlubin země. Tam se konečně ocitl Morgoth zády ke zdi, ale neprojevil statečnost. Uprchl do nejhlubąího ze svých dolů a prosil o mír a o milost; pod»ali mu vąak nohy a srazili jej na tvář. Potom byl spoután řetězem Angainorem, který jiľ kdysi nosil, ze ľelezné koruny mu ukovali obojek na krk a hlavu mu sehnuli ke kolenům. A dva silmarily, které jeątě Morgothovi zůstaly, mu z koruny vzali, a ty zazářily neposkvrněné pos oblohou.

Věc:	®ezlo Númenoru
Daląí názvy:	®ezlo, ®ezlo Mořských králů
Tvůrce:	není znám
Vlastníci:	králové Númenoru od Elrose Tar-Minyatura aľ po Ar-Pharazôna
Doba vzniku:	pravděpodobně někdy na začátku Druhého slunečního věku
Popis:	popis númenorského ľezla se bohuľel nedochoval (alespoň podle mně dostupných pramenů)
Osudy:	Bohuľel ani Akallabêth ani Červená kniha Západní marky se detailněji nezmiňují o tak důleľitém a uznávaném odznaku moci, jakým númenorské ®ezlo bezesporu bylo. Jediné, co proto můľeme o tomto artefaktu říci je toto: ®ezlo bylo hlavním odznakem království na Númenoru a zaniklo spolu s Ar-Pharazônem při Pádu. Dědilo se z otce na syna v královské domácnosti, jeľ pocházela z Elrose Tar-Minyatura a král jej předával svému synovi *), jakmile dospěl plného vzrůstu těla i ducha. Dědicem byl králův syn prohláąen tehdy, kdyľ dosáhl věku sta let (to se změnilo v roce 892 D.v. za vlády ąestého krále Tar-Aldariona, kdy jeho dcera Ancalimë byla prohláąena dědičkou jiľ ve věku devatenácti (!) let). Ostatní platilo aľ do dnů třináctého krále Tar-Atanamira, který odmítl vzdát se ®ezla i ľivota, dokud neztratil rozum i muľnost, a odpíral svému synovi kralování na vrcholu jeho dnů. *) Pravidla předávání moci na Númenoru upravoval Zákon o následnictví na Númenoru. Tento, později nazývaný "starý zákon", vlastně nebyl númenorský "zákon", ale zděděný zvyk, který zatím (tzn. do vlády ąestého krále Tar-Aldariona) okolnosti neuvedly v pochybnost; podle tohoto zvyku dědil ľezlo panovníkův nejstarąí syn. Rozumělo se samo sebou, ľe nebude-li syna, dědicem bude nejbliľąí muľský příbuzný pocházející po meči z Elrose Tar-Minyatura. Avąak podle "nového zákona", který prosadil za své vlády v r. 892 D.v. Tar-Aldarion, dědila ®ezlo (nejstarąí) dcera vládce, pokud neměl syna. Rada doporučila dodatek, ľe smí odmítnout (pravoplatný muľský dědic naproti tomu odmítnout nesměl; protoľe král se vąak vľdy mohl vzdát ®ezla, muľský dědic mohl vlastně ihned rezignovat ve prospěch svého přirozeného dědice. O něm samotném se pak uvádělo, ľe také vládl alespoň rok, a tak tomu bylo (jen jedinkrát) v případě Elrosova syna Vardamira, který nenastoupil na trůn, ale předal ®ezlo svému synovi Amandilovi.) V takovém případě podle "nového zákona" byl dědicem panovníka nejbliľąí muľský příbuzný po meči nebo po přeslici (to samé by následovalo, pokud by se ľenská dědička vzdala ®ezla nebo zemřela bezdětná). Na popud Rady bylo také usneseno, ľe ľenská dědička se musí vzdát ®ezla, zůstane-li neprovdána déle neľ po určitý čas; k těmto opatřením Tar-Aldarion dodal, ľe králův dědic by si neměl brát nikoho, kdo není z Elrosovy linie, a kdo to udělá, nemůľe se stát dědicem. Někdy později Tar-Aldarion zruąil zákon, ľe Vládnoucí královna se musí provdat nebo rezignovat, ale sňatek dědice s jiným členem Elrosovy linie zůstal od té doby navľdy zvykem. (Jinde se říká, ľe toto pravidlo "královského manľelství" nikdy nebylo věcí zákona, ale stalo se obyčejem z pýchy: "příznak růstu Stínu, nebo» se utvrdilo, teprve kdyľ se rozdíl mezi Elrosovou linií a jinými rodinami, pokud jde o délku ľivota, sílu či schopnosti, zmenąil nebo úplně zmizel".)